Jak jsem kupovala knihu

4. listopadu 2011 v 18:06 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Obvykle na dotazy intelektuálů, co že to čtu, odpovídám, že už nečtu. Není to vlastně pravda. Za poslední měsíc jsem byla z nějrůznějších důvodů donucena číst (není ani třeba podotýkat, že v originále) řeholi Benedikta z Nursie (5./6. stol.), exegetické praktiky Mikuláše z Lyry (13. stol.) a kvůli němu části Aristotela (4. stol. při.n.l), Vulgáty, korespondenci Augustina Aurelia (4. stol.) a kázání sv. Řehoře (6. stol.). Čím více jsem se nořila do textů církevních otců, tím více se stávaly realitou. I popadl mě náhle strach, že bych mohla zapomenout, že jsem člověkem 21. století a že se mám podle toho chovat. V rámci zachování své existenciální jistoty jsem se tedy vydala koupit si moderní knihu pro mé poklidné večery.

Cestou do knihkupectví se mi v hlavě usídlila vznešená myšlenka, že si koupím v originále Gotha nebo Schillera, když jsem v tom Německu. Celá natěšená jsem hledala v domu knih Thalia oddělení náročného čtenáře (nějak jsem cestou pozapomněla, že dané pány od plánované "moderní literatury" dělí nejméně 200 let). Nicméně Němci nejsou zřejmě nároční ani vlastenečtí čtenáři, neboť nejen že nebyl žádný koutek náročného čtenáře, ale nebyl ani žádný Schiller a Goethe.
Byla jsem tedy nucena se přeřadit do kategorie nenáročný čtenář a zamířila jaksi intuitivně k historickým románům. Nahlédla jsem zkusmo do dvou a dozvěděla se děsivě povědomé skutečnosti: "Bamberg, 12. století. Král byl zaražděn a chudý mnich se vydává po stopách jeho vraždy. Tajné listiny! Klášterní tajemství!" Vzpomněla jsem si na nepřeložená klášterní tajemství kupící se na mém pracovním stole a odhodlaně oddělení historických románů opustila.
Jenomže kam teď?
Dalším plánem bylo z množství knih vybrat ty, které budou mít srozumitelně napsanou upoutávku, abych se u toho nemusela potit se slovníkem. Po krátké prohlídce jsem usoudila, že bude stačit, když budu rozumět názvu. Pak jsem pro jistotu slevila na to, že se mi musí líbit obálka.
Poslední podmínka mě zavedla do oddělení fantasy, kde jsem s velikým nadšením narazila na překlad ságy G.R.R. Martina Píseň ledu a ohně. Nojo, jenomže který ten díl já jsem naposledy četla? Nahlédla jsem do textu a jediné, co jsem po čtvrt hodině shledala, bylo jen to, že je to skutečně Píseň ledu a ohně a že je příliš drahá na to, abych riskovala, že to budu číst znovu a ještě v němčině. A krom toho se mi masivní dílo nemělo šanci vejít do kabelky, obsahující již nákup na víkend.
Došlo tedy k radikálnímu přehodnocení podmínek a já si prostě koupila knihu, která byla co nejmenší a co nejlevnější. Ne, nebylo to leporelo "Slon a míč." Jde o jakousi fantasy, kde jsem -až doma- podle obálky usoudila, že půjde o nějakého mnicha s holí, co hlídá v jakémsi údolí klášterní tajemství.....církevních otců se prostě nezbavíte ani ve 21. století. A říkejte mi sestro Hildegardo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | 5. listopadu 2011 v 21:29 | Reagovat

máte krásný život, sestro Hildegardo. moderna stojí za psí štěk.
přeji krásnou svatomartinskou neděli! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama