Jak jsem se v Německu (de)zorientovala

7. října 2011 v 15:29 | Lilia Livida |  germánská anabáze
První dva týdny erasmovského pobytu v Německu jsou zasvěceny takzvanému Orientierungskursu, což si i člověk neznalý němčiny zřejmě přeloží tak, že by měl posloužit k orientaci studentům v novém prostředí. Mám za sebou první část, která sestávala z vyřízení všech potvrzení, vysvědčení a prohlášení a ze zřízení patřičných karet, pojištění, kont a dalších nezbytných byrokratických záležitostí. Bohužel musím konstatovat, že mě orientační kurz prozatím spíše dezorientoval a zavalil papíry, ale neumím si představit, kde bych byla bez kurzu. Nejspíš už v cizinecké legii. Nebo ještě ve frontě na radnici.


Rozhodně nechci házet na celý Orientýrungskurz žádnou špínu - je zorganizován s německou přesností a tutoři s námi jednají -naštěstí- jak s pitomci ("do kolonky příjmení pište pouze své přijmení"). Jsou vždy usměvaví, vždy k dispozici a v případě, že do kolonky příjmení i přes veškerá varování napíšete, že jste svobodní a bez závazků a římskokatolického vyznání, ochotně vám patřičné formuláře vymění. Ale přes to všechno - když se člověku začínají všude vršit všemožné Hinweisy, Nachweisy a dlaší -weisy s milionem razítek, které pak člověk musí důmyslně vyměňovat mezi dalšími úřady - se člověk občas zamyslí nad tím, jestli je to všechno opravdu potřeba či zda spíše jde o jakousi zlomyslnou bojovku, která má nás, erasmovské studenty, připravit na těžký život v německém pořádku.

Vyřizování všech úředních náležitostí vypadalo tak, že jsme si formuláře, které se daly nejsnáze zkazit, vyplnili společně v učebně, jedno okýnko po druhém (německé vysvětlení, anglické vysvětlení, názorný příklad na tabuli, zodpovězdení dotazů v němčině, v angličtině, výměna zkažených formulářů). I přes to všechno to nebylo tak jednoduché. Vedle mě seděli dva Italové, co neuměli německy ani slovo, nic neposlouchali a všechno ode mě opsali. Doufám, že aspoň jméno a pohlaví zadali svoje. Nikdo další vedle mě neseděl, takže já se musela spolehnout pouze na výklad, co všechno jsem o sobě Němcům napovídala, se teprve ukáže.

Další částí vyřizování bylo obcházení úřadů samých s mnoha vyfasovanými papíry. Které Nachweisy a zulassungsbrífy chtějí asi na anmeldungbehörde a které ve sparkasse? A s čím se máte ukázat na Referátu für Internacionáln Angelégenhajtn? Zkrátka představte si to jako spojovačku, na jedné straně názvy papírů, na druhé straně názvy úřadů. Většina z nás sotva poznala, který sloupeček je s úřady a který s potvrzeními, a pak jsme to zkoušeli různě pospojovat. Aby to bylo zajímavější, dostali jsme k tomu od vedení orientačního kurzu pár indicií, které jenom rozšířily řady našich papírů. Většina erasmáků zcela rezignovala na to, jaké papíry má kam vzít, a pro jistotu nosila všude všechny, což velmi rozčilovalo německé úřednice, které hrabání v papírech a otázky, jestli je to tenhle papír, zpomalovaly v práci. Typickým koloritem bylo, že nás tutoři zavedli na nějaký úřad, postavili do řady a čekalo se. Za chvíli vyběhla paní a vyvalila na nás, že si to všechno máme vyndat z tašek, než tam vlezem. Půlka nevěděla, co si má připravit, a druhá ani nerozuměla tomu, že si má vůbec něco připravovat. Po deseti minutách paní vyběhla znovu a seřvala tutorku, že nám to neřekla. Tak nám to tutorka zopakovala a stejný scénář se opakoval ještě několikrát a na každém dalším úřadě znovu.

Po týdnu zařizování, čekání, podepisování smluv, jejichž obsahu jsme povětšinou nerozuměli, a věčném opakování, ja, ja, ich verstehe (i když nefrštéhe, tedy nerozumíte),je všechno konečně za námi. A jako sladká odměna následují pro esramovské stuenty příští týden výlety, akce a hospodská sezení.

Nicméně já měla to štěstí a odměňovala jsem se kulturním životem už během prvního krušného byrokratického týdne. Jeden ze spolubydlících mě pozval na koncert balkánské hudby, což je moje, tak jsem šla. V jakémsi sklepním prostoru jsem byla posazena k velkému stolu s partou němců a spolubydlící - jediný známý člověk - se na celý koncert vypařil.
Hudba byla skutečně skvělá, dokonce jsem si myslela, že místní erlangenská patnáctičlenná skupina Bülbül manush jsou fakt balkánci a ta jejich frontmanka prostě jenom dobře mluví německy, tak jim to odsejpalo. Ačkoliv prostor byl původně určen především k sezení, na konci koncertu už téměř celé pudlikum tancovalo, včetně důstojného starého pána v obleku, který na začátku prezentoval jakousi dobročinnou akci, již tento koncert zahajoval.

Po skončení koncertu jsem byla zatažena Němci od stolu ještě do nějakého dalšího baru, kde jsem kvůli absenci hudby byla již nucena skutečně komunikovat. Vzhledem k tomu, že vcelku ze sebe vymáčknu, co potřebuju, docela pěkně jsem si popovídala. Dotazy, které mi spolustolovníci kladli, jsem si sice spíše jen domýšlela, než že bych jim rozuměla, ale nikdo si nestěžoval, že bych říkala něco, co nechtěl slyšet. A dokonce se ke mně dneska i v menze hlásili, ačkoliv jsem strkala špatnou kartu do špatného automatu a tvářila se u toho velmi nechápavě. Němci jsou zkrátka docela sympatický národ.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin z Písku (z šermu) Martin z Písku (z šermu) | 7. října 2011 v 21:04 | Reagovat

Sympatický národ??? Jestli pojedš na hory tak musíš vyprávět.

2 K. K. | 8. října 2011 v 23:15 | Reagovat

krásná němčina v článku, no a tančící pudlikum :-D mi opravdu rozjelo představivost naplno. jak dlouho zdrží takový erasmus člověka v cizině?

3 Lilia Livida Lilia Livida | 9. října 2011 v 9:02 | Reagovat

Ad Martin: na hory snad pojedu, dost záleží na datu. A vyprávět budu, až se vrátím, určitě:-)
Ad K. Erasmus člověka zadrží v cizině obvykle na půl roku až na rok, záleží na mnoha faktorech. Obvykle ovšem na tom, jak se tam studentovi líbí:)

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 3:41 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama