Der erste Tag

1. října 2011 v 22:29 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Dnes nastal veliký den v mém životě, vydala jsem se po vzoru svých předků do Němec na tzv. handl, tedy výměnný pobyt. Rozdíl je jenom v tom, že teď se tomu říká Erasmus a nejedu pracovat na statek jako mí dědové a jejich dědové, ale účel je stále stejný: navštívit jiný kraj, poznat jiný mrav, naučit se jazyku a postavit se zcela na vlastní nohy. Stejný jako před lety je však zřejmě nejenom účel pobytu, ale také jeho začátek: nikomu nerozumíte, nevíte, kde bydlíte, kde jste a co chcete a bezradně třímáte několik obrovských zavazadel.


Líčení mého přesunu do Německa bych mohla začít obligátním "vypluli jsme jednoho mlhavého rána," přesněji řečeno ve čtyři, kdy mě mí rodičové vezli na vlak do Plzně. Ve skutečnosti jsem se úplně probrala z bezvědomí až ve slunné dopoledne, když do vlaku "Karel Čapek" v Ambergu nastoupila veselá německá rodinka a nedopřála mi dalšího odpočinku, což byl zároveň můj dnešní první střet s německým živlem. A byl velmi typický: z německého štěbetání jsem pochopila jenom to, že maminka považuje okna českých vlaků za příliš špinavá a co deset minut vyjadřovala přání je vypucovat (die Fenster putzen).

Karel Čapek - který i přes stížnosti oné ženy zůstal se špinavými okny - nabral jisté zpoždění a tím mě postavil před další problém: sehnat na obrovském norimberském nádraží za 5 minut jízdenku a přesunout se do dalšího vlaku s 20 kily na zádech a 30 v rukách. Vyřítila jsem se tedy z nástupiště, podobna svou rychlostí samici lenochoda dvouprstého (jejíž běžnou rychlostí jsou 2 metry za minutu, ale když zaslechne úpění ohroženého mláděte, tak 3) a vkročila do nádražní haly, kde byly stánky s buřtíky, kávou, novinami, oblečením, ale vůbec žádné přepážky. Nakonec jsem nalezla jakési cestovní centrum vpáčené mezi kavárnami a obchody a jala se zběsile mačkat něco do jízdenkového automatu, který se mě na všechno ptal desetkrát, ačkoliv přece musel vědět, že mi vlak jede za čtyři minuty. Nakonec mi však německy pořádný automat jízdenku přecejen vydal a já zpocená jak vrata od chlíva dotáhla své věci do vlaku minutu před odjezdem. O to byl větší můj vztek, když měl i tento vlak deset minut zpoždění a těžce vydobytou jízdenku nikdo nechtěl zkontrolovat.
Na nádraží v Erlangen mě čekala moje buddy (úředně přidělená kamarádka), které jsem -stejně jako všem ostatním - moc nerozuměla. Tak jsem se představila a řekla, že cesta byla dobrá, i když nebyla. Že jsem unavená a zničená z pobíhání po nádraží, jsem bez slovníku nebyla schopna vyjádřit, tak jsem ani neprotestovala, když buddy řekla, že kolej je kousek a že to dojdem, když je tak krásně. Ne že by to nebyla pravda, ale člověk, co vstával v půl čtvrté a táhne s sebou celé své živobytí, vnímá ty vzdálenosti trochu jinak. Když jsem se tedy po 20 minutách dopracovala ke své koleji, která byla tak zašitá, že bych ji sama v životě nenašla, a to ani s připravenou mapou, mým jediným přáním bylo svalit se do peřin a dospat deficity.
Jaké ovšem bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že v mém pokoji žádné peřiny nejsou! V informačním materiálu, který jsem měla k dispozici, bylo napsáno, že mám mít "Bettzeug," což jsem svorně se svým slovníkem považovala za povlečení. Buddy řekla, že je to divné, barvitě vylíčila potíže studenta letícího letadlem s peřinami a polštáři, což jsem jí kupodivu rozuměla, a jala se obvolávat nejrůznější kolejbáby a kolejdědy, ať zjednají nápravu. Nicméně koleje mají zřejmě nějakou tajnou smlouvu s výrobci peřin a polštářů, protože jsme se dozvěděli, že peřiny nejsou a že si je musím koupit. Stejně jako kabel k internetu, jak jsem se dozvěděla od svých spolubydlících (ne že by neměli wifi, ale všichni zapomněli heslo, tak si museli nakoupit kabely. Takže ono to vždycky není s tou německou pořádností tak horké).
Vydala jsem se tedy s buddy na nákup polštářů a bylo mi sděleno, že v pondělí je německý státní svátek a že bych se měla dostatečně zásobit i jídlem. Zavazadel jsem se teda zbavila asi na půl hodiny a už jsem zase táhla Erlangenem náklad polštáře, peřin a jídla na týden.
Zakoupením těchto několika potřebností skončila obtížná část mého prvního zahraničního dne. Do svých nově zakoupených peřin jsem uléhala znavena jak himalájský šerpa a se závistnou myšlenkou, že to ti mí předkové měli ze začátku možná přecejen lepší - věděli, že je nikde žádná peřina nečeká, rodina je naložila na žebřiňák nejen s peřinami, ale také pytlem brambor, živou husou a bandaskou mléka a jeli. A taky si nemuseli kupovat kabel na internet.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama