Rozjímání o oděvech

22. února 2011 v 17:01 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Vzpomínám si na svá sladká léta dospívání, kdy řešit módu bylo pro mě zavrženíhodným znamením povrchnosti, nevzdělanosti a telecí nátury obecně, čímž jsem velmi opovrhovala. Gymnaziální studium jsem strávila v dvojích džínách na rok (akorát velikost jednotlivých kusů se postupně zvětšovala s rostoucím zadkem), s tričkem s potiskem Kanta Immanuela a v šedém svetru. Hlavně nebýt vidět! Ale jak se říká, tempora mutantur et nos mutamur in illis...uběhlo pár let a já píšu článek víceméně o módě.

Nechci tady ovšem uvést soupis toho, co se má či nemá nosit, jen vyjít ven s takovým tím ožehavým tématem "móda a já." Jak již bylo řečeno, v dospívání jsem jakýmkoliv větším řešením toho, co na sebe natáhnout, pohrdala a v dětství to neexistovalo (všechno jsem tahala po starším bratrovi, snad včetně trenek). A nyní se čas od času přistihnu - až se to bojím říct - že mě za určitých okolností baví nakupovat, že se uklidňuji v okamžicích stresu tím, že si pořizuji bordelózní punčochy, které se pak stydím nosit a že jsem dokonce - u Dia!- schopna zastavit se u výlohy oděvního či obuvního obchodu se slovy "jééééé!" a jít si danou věc zkusit, i když vím, že na ni nemám, nebo že ji nepotřebuji. A krom toho, věc, co nemá krajku, volánek nebo mašličku už ani nepovažuji za hodnou nošení. A boty mám skoro všechny na vysokém podpatku. Tak jsem se tuhle zamyslela, jak se stala z Kanta Immanuela "eine Wiener Dame?"
ZAčlo to tak nenápadně! Ještě v prváku na vysoké jsem šťastně pokračovala ve své zásadě se svetrem a riflema na věčné časy a ani o hodinu déle a pokoušela jsem se překonat svůj častý problém s  konfekční výrobou, a to, že nejsem asimetrická (tedy že nemám přes boky, hrudník i pas asi metr), s čímž očividně výrobci zejména džín a košilí počítají - šijí téměř rovné pytle, které jsou buď malé přes boky a velké přes pas, v druhém případě těsné přes prsa a opět volné přes břicho. Ovšem důvodem, proč jsem z větší části nakonec odložila džíny, nebyl protest proti konfekčním velikostem, ale kupodivu série zánětů.
Když si totiž sednete v těsných džínách, zaryje se vám pásek do břicha a během první přednášky máte zaděláno na žaludečí či střevní nepohodu. Vydržet celý den se špatným trávením se v tom prostě nedá. Když si sednete naopak ve volných džínách, nejen, že ukážete obecenstvu v lepším případě spodní prádlo, v horším půlky, ale ani ledviny vás nepochválí. Což není dobré pro někoho, kdo trpí na záněty močových cest. A tak jsem na lékařské doporučení nakoupila několik sukní a časem s radostí zjistila, jakou volnost a pohodu tento oděv poskytuje bez ohledu na roční období.
Dalším důležitým činitelem pak byla opera, již s oblibou navštěvuji, a tam člověk nemůže chodit jako šupák (dámy v lóžích by dostaly mrtvici), nebo zkoušky u starších vyučujících, kde se ukázat v něčem nespolečenském znamená zkázu i pro chodící encyklopedii. A nebo prostě mít jenom takovou společnost, jako je Vojtěch, který si ze všeho nejvíce potrpí na sladění ponožek s celkovým outfitem (můžou klidně být roztrhané, ale musí ladit!) Pak se vám ve skříni kopí čím dál tím více elegantních kousků pečlivě sladěných s ponožkami a postupně vytlačují džíny a Kanty.  A tak se z vás pozvolna stane okrajkovaná, osukňovaná a omašličkovaná dáma. (Což ještě podporuje moje matinka tím, že kdykoliv může, koupí mi nějaký krajkovaný kousek, "když mi to tak sluší"). A jí, stejně jako dědečkově slavně větě "chodíš shrbená jak stará Vajtyngrová!" vděčím i za nošení vyšších podpatků, které podle mamky dělají rovná záda. Co je na tom pravdy, nevím, snad jedině to, že než se člověk naučí na podpatcích chodit, nevypadá jak stará Vajtyngrová. Vypadá jako opilá stará Vajtyngrová. Nicméně i tuto fázi mám už díky různým společenským událostem (doufám) za sebou a vesele si vykračuji vždy o pár centimetrů vyšší.
Je to ovšem nebezpečné, člověk se všema těma kraječkama snadno sklouzne do vzhledu frivolní dámičky a na plese se dozví, že má v sobě něco z té rrrrozkošně rrroztomilé bordelmamá Fru-Fru!

Takže všeho s mírou. I kraječek, punčošek a mašliček. Asi na čas zase vytáhnu triko s Kantem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čmuchal Čmuchal | 22. února 2011 v 17:54 | Reagovat

Né, jen nos kraječky, volánečky a mašličky dál a radši sa smiř s tím, že budeš rrrozkošně rrroztomilá bordelmamá Fru-fru...

2 Soninka Soninka | 23. února 2011 v 8:24 | Reagovat

Ach, ty doby, kdy jsi mi za módní boty nebo růžové tričko chtěla dát přes držku... krásné to doby :-)

3 Lilia Livida Lilia Livida | 23. února 2011 v 18:51 | Reagovat

[2]: No, to je takhle: růžová a sledování aktuálního módního kurzu jsou pro mě stále nepřekonané mety...takže staré dobré čASy ještě nejsou úplně pryč:). Jen jsem chtěla říct tímto článkem, že už mi není úplně jedno, co mám na sobě, a občas mě i baví nad tím přemejšlet:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama