Severák 2011

28. ledna 2011 v 22:26 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Vprostřed času zkouškového období jsem si vyjela (zřejmě již po sedmé, nějak se nemůžu dopočítat) s šermíři na hory, na chatu Severák v hloubi Jizerských hor, abych tam dala odpočinout svému vzděláváním znavenému duchu a v rámci snahy o harmonický rozvoj těla i ducha protáhla také své ztuhlé svalstvo při rozličných zimních sportech. Především se tam ale každoročně vydávám proto, abych po roce spatřila své milé družiníky z tělovýchovné jednoty Sokol a užila si jedinečné atmosféry vícedenních pobytů s nimi.

Tato atmosféra je každý rok v některých bodech obdobná, ale vzhledem k vývoji jednotlivých osobností i odloučení po dobu mezi jednotlivými výjezdy na zimní soustředění se každý rok celkový ráz pobytu liší. V líčení letošních hor začnu starými dobrými zvyky, které je provází, co pomatuji.

Jedním z těchto zvyků je hraní šprýmovné či poučné scénky pro pobavení vrchnosti. Je to takové nutné večerní zlo, jež bylo zavedeno z pochopitelných důvodů. Když jsme byli neuspořádaná horda dvanáctiletých prevítů, kteří během třičtvrtě hodiny, kdy se trenér díval na zprávy, byli schopni srovnat horskou chatu se zemí, bylo nás holt třeba nějak zaměstnat. (A že jsme k tomu demolování horských chat měli vyvinutých spoustu způsobů - např. válka s balíčky papírových kapesníků, zápasy řecko-římské atd., jimž padly za oběť mnohé gauče, postele a další vybavení horských chat, což jsme pak nenápadně maskovali a provizorně napravovali tunami izolepy a žvýkačkami.) Nicméně léta postoupila, většina účastníků je již minimálně papírově dospělých a hrát trenérovi, popřípadě opilým vlekařům přítomným v hospodě jakési neprofesionální scénky, se mnohým zdá nedůstojné. Ale nikdo se neodváží požadovat zrušení tohoto zvyku. Jde již zřejmě o nezrušitelný rituál.
Vymýšlení scénky vypadá obvykle nějak takto:
"Sakra, musíme vymyslet scénku," nadhodí po večeři opatrně nějaká zodpovědná osoba.
"Zahrajeme napravení děvky!" Haleká z rozzářenýma očima šermíř Filip.
"Ne! Chápe, že je to blbost?"
"A co udělat velkého inkvizitora?" Navrhuje MArtin.
"A o čem to podle tebe bude?"
"O mučení!"
"Tím Silvu nepotěšíš. Chce to něco veselého."
"Třeba takové napravení děvky mi připadá docela veselé..."
"Podívej se, jak jsi škaredý, a mlč!"
"No však, stavme na inkvizitorovi, to má budoucnost!"
Vždycky asi tak deset minut po začátku vymýšlení, když je třikráte odmítnuto napravení děvky i velký inkvizitor a jiné ujeté nápady, někdo přijde s tím, že uděláme scénku o to, jak vymýšlíme scénku. Obvykle je návrh utopen a konečná verze té nejméně šílené myšelnky vzniká pět minut před koncem zpráv, někdy případně i za pochodu před trenérem a podnapilými vlekaři. Po úklonách herců a potlesku nadchází kritika trenérova, jež obvykle z narychlo sešité slátaniny vytáhne nějaké hluboké zobecňující moudro (a to i když volíme zpravidla témata jako Přestupky v šermu, Přednáška o ptakopyskovi Páralové či balet na téma Vilém Tell).

Vrcholným bodem večerních programů je pak maškarní přehlídka v předvečer odjezdu. Účastníci se dělí na dvě skupiny, za prvé na ty, co mají kostým pečlivě připraven, a za druhé na ty, co nemají nic, balí kolem sebe prostěradla a vydávají se za všechno možné, od uklízečky, přes smrt, mořskou pannu až po bordelmamá (netřeba asi upřesňovat, že mezi ty, kdo při tvorbě kostýmů improvizují, patřím i já. Mimochodem, můj letošní model zvaný "Vyžilá bordelmamá Fru-Fru," jehož ráz zachytil Jarda svou kresbou zde), sklidil docela úspěch.

Není potřeba zdůrazňovat, že většinu času netrávíme vymýšlením scének o děvkách a inkvizitorech, ani převlíkáním se za ně, ale především sportem. V dřevních dobách, když jsme ještě jezdívali na Libín, bývali naše dny vyplněny "běžkováním", tedy v praxi sněhovými bitvami, z nichž se zapsal do historie zejména Boj o svatou relikvii z léta Páně dvoutisícího třetího, roku žití našeho patnáctého, který skončil četnými ztrátami na obou stranách (monokl pod okem, vyhozené rameno, krev z nosu). Poslední roky jezdíme do sjezdařského areálu Severák, kde k "běžkování" nejsou vhodné podmínky, takže prostě lyžujeme. Ale jelikož jsem již po letech schopna vcelku důstojně (nikoliv však rychle a profesionálně) sjet kopec na lyžích, poněkud mě to nudí. Proto jsem se letos rozhodla, že ovládnu v základech jízdu na snowboardu, čemuž mě již loni učil šermíř Filip.
Povím vám, není to jen tak. Na lyžích se člověk nějak udrží, když jede pomaloučku a dělá obloučky přes celý kopec, třeba ve wc-posedu, ale udrží. NA snowboardu se člověk udrží jen tehdy, přijme-li základní poučku, že bolest je radost, odhodí pud sebezáchovy a pustí se šusem dolů s děsivou nadějí, že řada u vleku je dost dlouhá na to, aby masa čekajících těl volný pád nezkušeného snowboardisty zastavila. Já všechny tyto poučky přijala za své a po dvou dnech tréninku jsem byla schopna přes všechny modřiny na zadku a kolenech sject na snowboardu kopec bez pádu a na vleku jej i bez pádu vyjet.

Při vypravování o zimních sportech musím ještě učinit poznámku o outdoorovém vybavení. Jak je známo, jsem velkým nepřítelem sportovního oblečení, proto pro mne představuje značný problém sehnat odpovídající odění na hory. Má poslední zimní bunda je prastará a nezvládá již zakrýt mé pozadí, takže v ní zejména při pádech mrznu. Proto zvláště při bezpečnější jízdě na sjezdových lyžích, ale i na snowboardu, jsem volila úbor složený z mého sportovního kabátu ve zkrácené délce nad kolena s kožešinkou a štepováním a s kožešinové čapky á la kozák Taras Bulba, což budilo spolu s důstojně prkennou a pomalou jízdu pobavení jako spolušrmířů, tak ostatních lyžařů a nejvíce pak obsluhy vleků. Dokonce padl návrh, že bych měla za to, jakou atrakci na sjezdovce dělám, vybírat vstupné. Pouze dekadencí ovlivněný Filip galantně poznamenal cosi jako "Působíte na sjezdovce vskutku rrrrozkošně, drahá!"
Pro představu, můj úbor mohl vypadat asi jako oděvy dam na tomto obrázku:
(obr. přejat z http://www.hory-krkonose.cz/udalost/159/)
Krom toho bývá pobyt na horách prodchnut nějakým specifickým obvykle téměř náhodně vzniklým motivem a charakteristickou písní. Motivem letošních hor byla obscéní dekadence ve stylu Oscara Wilda, soupeřící ve věčném dialektickém zápase se sprotovním duchem Miroslava Tyrše. Těžko vám to vysvětlím, roztomilá společnosti, snad jen na závěr mohu poslat popěvek, který jsme měli na rtech, opouštějíce po pěti dnech chatu Severák.

 
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | 28. ledna 2011 v 22:43 | Reagovat

-A kdo se odrodí,
čepel rve tu zrádnou hruď.
-Nechtěl byyych...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama