...jo a že je všechny moc pozdravuju!

29. prosince 2010 v 21:16 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Jelikož jsem slušně vychovaná mladá dáma, osvojila jsem si četné řádné a žádoucí společenské návyky: neolizuji lžičku po zamíchání espressa, v kavárně si nestrkám do kapes nespotřebované cukříky (no...buď to za mě udělá Hanchitta nebo je Vojtěch sní) a především všechny známé osoby srdečně pozdravuji, kdykoliv je to jen trochu možné. Protože je to slušnost a dělají to všichni, není-liž pravda?


Vhodnou přležítostí pro pozdravování je například telefonní rozhovor na privátě s členy rodiny. V pokoji jsme dvě a jelikož s Hanchittou obě patříme do kategorie JÁ, své hovory před sebou nijak netajíme. Jen co zvednu telefon a prohodím pár pozdravů, již vidím, jak Hanchitta se hrabe od svého počítače a připomínajíc větrný mlýn rukama naznačuje, že mám pozdravovat, ať už volá kdokoliv.
"Jo, a Hanka tě pozdravuje." Hlásím poslušně do telefonu.
"Jéé, děkuju, že taky Hanču moc a moc pozdravuju!" Ozve se nadšeně z reproduktoru.
"Mamka tě moc a moc pozdravuje" Hlásím přes pokoj.
"Že moc a moc děkuju!"
"Prej že moc a moc děkuje!"
Stejně to probíhá, pokud volá rodina Hanchittě (a to zdůrazňuji, aby bylo jasné, že pozdravování není specifikem naší rodiny, ale že jde o široce rozšířený společenský úzus). Jde o zcela nepostradatelný rituál, jehož vynechání by poškodilo sociální předivo našich vztahů a mohlo by být za určitých okolností hodnoceno stejně závažně jako vykopání válečné sekery. (Stejně tak pozdravy nevyřídit je strašlivým přečinem. Někteří lidé pak mají tendenci si ověřovat, zda jste pozdravovali, a když se provalí, že ne, je zle: "Však jsem vás pozdravovala tuhle, on to nevyřídil?" "Ne, já mu ale dám!")

Uvedený příklad pozdravování je ovšem moderní a progresivní formou, užívanou námi, moderními ženami v uspěchaném světě, kde není na nějaké dlouhé společenské řečičky čas. Opravdovými odborníky na pozdravování je starší generace, jako například jedna z mých tetiček, jež volá vždy o Vánocích a o posvícení. krom několika krátkých údajů o tom, kdy a v kolik přijede, se vlastně celý telefonický rozhovor sestává z pozdravování.
"Tak já vás moc a moc všechny pozdravuju! A vedle? ((označení "vedle" u nás znamená souhrnně"prarodiče," bydlí totiž v domě vedle nás) Těší se tam dobrému zdraví? Pozdravovali jste je minule? Jo a že je hrozně moc pozdravuju i vedle, Vláďu, Miladu i Jiřinku! A pozdravuj tatínka a maminku a bratříčka! A co zdravíčko?..."
"Jojo, tetičko, vyřídím! Budu je všechny moc a moc pozdravovat. Všichni ti tu děkujou za pozdravy a pozdravujou tě. Jo, i Jirka tě pozdravuje."
Jen co se rozloučíme, je nutno bez ohledu na povětrnostní podmínky vyrazit "vedle" a vyřídit pozdravy. Vejdete dovnitř, usadíte se za stůl s babičkou, tetičkou i dědečkem a vítězoslavně prohlásíte:
"Teta vás moc a moc pozdravuje!"
"Óó, to je od ní ale milé! Pozdravovalas jí taky? A že moc děkujeme a taky pozdravujeme!"
(A pak až můžeme začít řešit, v kolik tetička přijede).

Pozdravovat je dobrým zvykem i tehdy, jde-li někdo z vašich známých do společnosti osob, které rovněž znáte (popřípadě pokud se z dané společnosti omlouváte):
"Tak mě omluv a všechny moc pozdravuj!"

Své dobré zvyky kolem sebe šířím i ve svém studijním městě a blýskám se tak zdvořilostí. Vždy, nemůžu-li se účastnit hospodského sezení, nechávám ostatní srdečně pozdravovat. Setkala jsem se už ovšem s různými rozpačitými reakcemi:
"Hele...proč ta Zuzka pořád pozdravuje? Já myslel, že je zadaná?"
popřípadě:
"Jo a pozdravuj je tam..."
"No dobře no...musím? Vždyť jsem pozdravoval minule!"
"Ale to bylo před třemi dny...nebo myslíš, že je to divné?"
"Jo, je to divné."
"No tak nic, no..."

Teprve poslední zmíněný rozhovor mě přivedl k tomu, abych se zamyslela nad tím, zda to pozdravování není přecejen nějaká (jiho)česká specialita, která jinde nemá obdoby. Mám na to teorii, že to souvisí s tzv. jihočeským kouskem. Jak známo, v jižních Čechách jsou všechna sídliště vzdálena kousek. Což dnes v praxi znamená třičtvrtě hodiny jízdy autem po rozbité asfaltce v lese. V době, kdy se jihočeské společenské normy formovaly, to musel být den nebezpečné cesty. Pozdravování tedy bylo prostředkem, jak na dálku vyjádřit, kdo všechno ještě z blízkosti pozdravujícího žije (sbor těch, kdo pozdravují) a že na pozdravované stále ještě nezapomněl.  Poděkovat a taky pozdravovat pak bylo nutnou součástí udržování vztahů mezi odlehlými sídly a důležitým informačním prostředkem.

V Brně je všechno vzdáleno čtvrt hodiny pěšky. Není divu, že se tam bohulibý zvyk pozdravování nerozmohl. Ale zajisté není ještě vše ztraceno, začneme-li včas s osvětou. Takže já vás všechny moc pozdravuju a celá rodina taky, a mamka, a táta, a Jiří a Pišta vás taky pozdravujou. A vyřiĎte ostatním, že je moc a moc pozdravujeme...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 31. prosince 2010 v 10:19 | Reagovat

Budu pozdravovat :D
Ale já bohužel patřím do té sorty, co pozdravovat zapomíná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama