O poznávání murterského kraje i mravu

23. září 2010 v 22:23 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Já vlastně nemám moc ráda takové to české ježdění do Chorvatska, jak naložíte starou dobrou škodovku dětmi, vajíčky, paštikami, plážovými lehátky a těstovinami a akorát si své zakonzervované a důkladně zabalené češství přivezete do apartmánu, který je co nejblíže k mořské pláži. A váš pobyt se pak skládá z opékání se do ruda na přímém slunci a vaření polotovarů. Přesto však byla dovolená zamýšlena většinou účastníků právě takto. Místy úspěšně, ale obvykle spíš marně jsem se snažila své společníky přivést k pravému účelu cestování: poznání cizího kraje a mravu.


Ovšem když chcete poznávat kraj a mrav, nesmíte působit dojmem čistokrevného českého turisty v Chorvatsku, mezi jehož typické znaky patří především doruda spálená pokožka. Správný český turista se ovšem nespálí pouze v Chorvatsku, ten se spálí kdekoliv, protože odmítá takovou zženštilost, jako jsou opalovací krémy. Proto i já jsem sklidila pustý posměch, když jsem se mazala co půl hodiny třicítkou a povykovala ve svitu slunce, že se peču, že se smažím a  ať mi ěnkdo jde namazat záda. Nicméně výsledek se brzy dostavil: Jura byl všecek rudý (a bylo mi důrazně nakázáno, že mám všude říkat, že to nesl statečně), Terka si neustále drbala záda a Ondrovi se uprostřed tmavě opálené hrudi skvěl bílý otisk Terčiny ruky (jo, dvanáctihodinovou cestu není radno dospávat na pláži). A s takovým materiálem pak prostě nemůžete dělat, že vás zajímá duch místa, natož pak, že jste místní.

Působit neturisticky se nám tedy nezdařilo. Na turistickém poli se nám však zdařilo získat poměrně levné a pohodlné ubytování, kterému velel multikulturní Chorvat, jenž se domlouval jakousi směsí nejméne pěti jazyků, z nichž jsme byli schopni identifikovat angličtinu, němčinu, francouzštinu, chorvatštinu a snad i pokusy o češtinu, dále pak výrazy, které by se daly označit za mězinárodní. Rozumět mu kupodivu bylo docela dobře. Možná to bylo takové chorvatské esperanto, Čechům z 80% srozumitelné.

Krom ubytování jsme si pořídili i pejska. Tedy spíš on si pořídil nás. Nejprve to byla milá němá tvář, později jsme ovšem seznali, že jde o démona ostrava Murter, nebo snad o jednoho z Lárů a Penátů městečka Jezery, který se rozhodl nás stíhat svým hněvem, že jsme porušili jeho klid mimo hlavní turistickou sezónu, a vrátit nám to tak, že nás bude neustále otravovat a bude u toho nesnesitelně roztomilý. Pronásledoval nás na každém kroku, skákal na stůl při jídle a pokusil se sežrat prasátko při petangu a ještě se mi patrně pokusil ukrást botu. Přímé důkazy tedy nemám, ale kdyyž jsem ráno před dveřmi našla pouze jednu a druhou po dlouhém průzkumu na cestě třicet metrů odtud, napadlo mě, zda není schovávaní bot nějaký dalmátský zvyk, ale asi to musel být ten pes, protože o takovém zvyku v turistickém průvodci Baedekru nic nepsali. (A to vím moc dobře, protože pod vlivem státnic jsem nemohla odolat touze naučit se tu turistickou příručku nazpaměť).

Moje znalosti o Chorvatsku, nabyté studiem příručky se staly - jak jinak - opět terčem posměchu spolucestovatelů. Jelikož jsem byla nucena odpočívat a válet se na pláži, doháněla jsem svou touho po poznání tím, že jsem přednášela o všech pamětihodnostech a v restauraci vyžadovala vše, co se mi zdálo aspoň trochu tradiční (jako třeba paški sir, který mi ovšem pak ani trochu nechutnal a musel ho dojíst Jura) a komentovala to nazpaměť naučenými pasážemi z průvodce. Asi mají pravdu, že to s tím učením přeháním.

O ostrovu Murter, kde jsme dovolenou trávili, Baedeker psal, že na něm není nic pozoruhodného. Myslím si, že to není pravda. Minimálně mi přišlo pozoruhodné to, že na ostrově o délce 2,5 km je asi deset kostelů z 16-17 století,  z nichž půlka je zasvěcena sv. Rokovi, prý ochránci před morem, a druhá půlka sv. Mikuláši, ochránci cestovatelů. Ještě pozoruhodnější mi přišla zaneřáděná kůlna v jednom z nich, kde o sakrální minulosti svědčil jen rozpadlý oltář a na něm skromná kytička. Pojala jsem záměr obejít všechny kostely na Murteru a pak sepsat jejich historii, ovšem se svým plánem jsem neuspěla, protože už u třetího mi bylo řečeno, že jsou všechny stejné a krom mě nikoho nezajímají, ani průvodce Baedekra.

Navrhovala jsem pak krom kostelů na Murteru ještě spoustu dlaších výletů za různými pamětihdnostmi, ale vždy jsem byla přehlasována a přemožena pohodlností (těžko uděláte dlouhý výlet, když spíte do jedenácti) a pak nachlazením. Muselo mi tedy za týden stačit pár kostelů a historické jádro Murteru, tvořené kamennými rybářskými domky. Ale někdy já udělám do Chorvatska expedici, žádné moře, žádné instantní češství, ale samé pamětihodnosti, a žádné předražené pivo Ožujsko, ale dalmátská vína a pálenky - travaricu, lozu a pelinkovac. (Do expedice se hlašte osobně, přijímám jen tvrdé chlapy a po výjimce i tvrdé ženy).

A krom cíle cesty za poznáním či mořem je samozřejmě nejméně důležitá i cesta sama. Na té naší nás provázela zmatená Lišácká navigace, která nám nadávala, když jsme nejeli, kudy chtěla (a že měla divné choutky - nejlepší pro cestu do Chorvatska se jí například zdála podivná cestička vedoucí přes zanedbaný železniční přejezd kamsi do lesa a polí, nebo chtěla přeject jedním hraničním přejezdem do Slovinska, druhým zpátky do Chorvatska a třetím zase do Slovinska). Jednou nás také zavedla na jakousi polní cestu v kukuřici, že prý tam bude hraniční přejezd. Světe div se, ale na konci polňačky skutečně byl, otevřený i ve tři ráno a v budce spala sličná celnice. A všechno se stalo ve Slovinsku. Protože Slovinsko je zvláštní kraj se zvláštním mravem. Možná tam uspořádám expedici. Hlásí se někdo...?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama