Tábor čili o výchově

15. srpna 2010 v 12:09 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Obecně vzato nemám do výchovy co mluvit, neboť jsem zatím nevyvedla žádné zodpovědné, vzdělané, socializované a empatické potomky z rodinného hnízda. Nicméně jakožto dlouholetá vedoucí na letních táborech mám určitě lepší startovní pozici než krkavčí otec J. J. Rousseau, který o tom nakecal mnohem více než já (a své děti dal do sirotčince), takže si přece jen dovolím krátký stesk na téma "kam ta dnešní mládež spěje."


K této úvaze mě podnítil návrat z tábora, kde jsem již osmým rokem vedla děti ke kázni a dobrým mravům (samozřejmě zhola zbytečně). Letos jsem se, jako nakonec každý rok před tím, z tábora vracela s dojmem, že nenávidím děti a ještě více jejich rodiče, kteří z nich TOHLE nadělali. Ale letos se děti skutečně překonaly. Vždy na táboře bývají nějaké děti, které na sebe poutají nelibost vedoucích a nenávist ostatních, normálních dětí, tento rok se jich však shromáždilo tolik, že vydaly na jednu SKupinu a ještě vybylo po jednom do dalších. Jen pro příklad uvádím, čeho jsme se všeho na táboře dočkali:

(v chatce č. 1 neskutečný, napůl již oživlý bordel. Dva chlapci drží dveře a ječí na třetího uvnitř, který brečí a bezradně žmoulá v ruce trenky).
Kluk držící dveře: Zuzííííí, Davídek si nechce uklízet! To je všechno jeho bordel! My tu s ním nebudem!
Já: Davide, ukliď si, nemůžeš si válet sušenky a nedojezenej chleba na zemi mezi použitým prádlem a ponožkama.
Davídek: Bééééé, já už tu nebudu ani chvíli! Já si jdu balit!
Já: Nebudeš si balit! Koukej si vyklidit ten Augiášův chlív!
Davídek: Nééééééé! Já jdu na vlak! Babička si pro mě přijede! (prorazil dveře střežené klukem č. 2 a utekl do lesa).
Celá kauza dopadla tak, že Davídek byl chycen, donucen uklízet a bylo mu důrazně řečeno, že uprostřed lesa autobusy ani vlaky nestaví. Během tábora si stihl zabalit pokaždé tak ještě dvakrát denně (při každé příležitosti, která jej rozčílila a rozbrečela - že musel na hru, že se musel jít umýt, že si musel vyčistit zuby, chtělo se po něm, aby šel na oběd atd.) a jediné, co jej uklidnilo, když jste si s ním zahráli Pokémony a utrpěli přitom strašlivou porážku- podle jeho pravidel to vlastně ani jinak nešlo.

Dalším pozoruhodným úkazem byla módní policie, sbor tří slečen, kterým se podařilo za téměř dva týdny nehrát jedinou hru (zato při každé z nich dávat náležitě najevo, jak se nudí a jak námi pohrdají) a osomrovat chudáka kuchaře o všechny cigarety, až se k nám přišel vyplakat (a tím z vedoucích udělat pitomce, že je nám jedno, že nám třináctileté děti kouří).

Vrcholem všeho- tedy alespoň pro mě - byl namachrovaný spratek, který si dovolil mně přímo do očí se nelichotivě vyjádřit o mém ctěném otci (který jej zřejmě učil a jsem si jista, že jej nemohl vystát stejně jako já). Přešla jsem incident mlčením, neboť jsem zodpovědná vedoucí, která nemusí jedenáctiletým chlapečkům dokazovat, že chodila na box, ale nasadila jsem všechny páky, aby se při nočních hrách posral strachy. (A taky že právě takoví mladíci, co mají spoustu odvahy ve dne, jsou v noci v lese pak zelení hrůzou; a netroufnou si v "bitvě" útočit na (herně) živého vedoucího, ale když mrtev padne, jdou si vší silou praštit do ležícího).

Vynechávám bohužel vcelku běžné delikty jako mučení zvířat, hysterické záchvaty, ničení cizích věcí a drobné krádeže (na táboře, kde většina dětí věci snadno ztrácí, jen těžko usvědčitelné).

Když jsou takové děti tři ze 40, jsem ochotna to tolerovat. Někteří jedinci se prostě nezvedou. Když jich je ale pětina tábora, člověk si začne vskutku klást otázku, kam ta mládež spěje. Kde je ta chyba ve výchově, že si rodičové své ratolesti na tábor odkládají, aby ta jejich zlatíčka chvíli otravovala někoho jiného?
Je to asi velké téma, protože sotva jsem se vrátila domů, v Lidových novinách vyšel velký článek o liberální výchově a jejím škodlivém dopadu na dětskou duši. Je samozřejmé, že pokud dítěti již v od plenek rodičové cpou, že musí být výrazná a jedinečná osobnost, nicméně nezdůrazní, že jsou hranice, které musí dodržovat v zájmu svého bezpečí i dobrého fungování ve společnosti, nemůžou se divit, že si na sebe pletou bič. Protože jak děti takovéto výchově rozumí, se právě krásně ukazuje na táboře: děti nejsou schopny vnímat, že na táboře nejsou samy a že svou neschopností poslouchat vedoucí téměř znemožňují jakékoliv společné činnosti. NEjsou také nijak schopny ovládat svoje potřeby: například mě uzemnila jedna slečna, která uprostřed hry, kde se měli všichni plížit, aby je vedoucí neviděli, napochodovala mezi udivené hlídače do jídelny s tím, že už půl hodiny nepila a že napít se prostě musí (do konce hry zbývalo ani ne půl hodiny). Následovalo ji pak asi pět dalších, jistě k smrti dehydratovaných dětí.

Několikaletá praxe vedoucí na dětském táboře mě zkrátka posouvá krok za krokem k tolikráte proklínané autoritativní výchově, které se klade za vinu, že produkuje uťápnuté jedince. Ale někdy si říkám, jestli to nakonec není na všechny strany lepší. Rodičové pak nejsou ze svých dětí zničení a nemají takovou potřebu se jich při každé vhodné příležitosti aspoň na chvíli zbavit. A jejich děti nenabudou dojmu, že jsou páni světa a že všichni se budou za každé situace starat jen a jen o ně (Což je lichá představa, která je zdaleka nejzhoubnější právě pro děti samotné, které jsou ve větší společnosti vrstevníků, jako je třeba tábor, pak tvrdě vyvedeni z omylu, a to buĎ šikanou od ostatních, socializovanějších dětí, nebo výchovnou pravicí vedoucích. A ještě si pak myslí, že se jim ubližuje a nechápou, proč je jejich sobectví najednou špatné, když doma za to trestáni nejsou).
Ne že bych snad chtěla ve výchově prosazovat přísloví pana Bajzy "čím víc se do žita mlátí, tím víc se zrní sype" a "na hrubý pytel hrubá záplata." (I když do rytmu rákosky ve filmu Bylo nás pět to znělo velmi přesvědčivě a dokonce někteří psychologové se shodují na tom, že přiměřená rána na zadek může malé dítě vrátit na zem). Ale rozhodně bych se nerozplývala nad dítětem, které mě práve vztekle kope do holeně, že chce zmrzlinu, že je to budoucí manažer. Takovíto budoucí manažeři totiž nejspíš tvrdě narazí mnohem dříve, než se dozví, co to vlastně ten manažer je.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 3. září 2010 v 19:56 | Reagovat

Pane na nebi, proč s takovýma parchantama vlastně na ty tábory jezdíš?

2 Lilia Lilia | 3. září 2010 v 19:59 | Reagovat

Mě to obvykle baví:-) ale někdy se prostě podaří, že tam jsoiu zrovna jedinci, s nimiž nevycházíš dobře, a pak je to holt dost náročný.

3 Topol Bára Topol Bára | 5. března 2011 v 11:31 | Reagovat

Tak koukám, že nejsem jediná, která si všímá, že jsou děti čím dál větší par... Myslela jsem si naivně, že to bude jenom problém Prahy, ale koukám, že je to asi všude stejné. Teď jsem přestala učit kroužek angličtiny a jsem za to vážně šťastná, protože chyběl ještě asi tak měsíc a už bych nechtěla mít ani vlastní děti :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama