Kdy jít k lékaři

4. dubna 2010 v 14:59 | Lilia Livida
Uvažovala jsem, že bych tento blog přejmenovala na "Kdy k lékaři- kdy vás to posílí a kdy vás to zabije" a přeorganizovala na on-line poradu pro podobné případy, jako jsem já. Beztak kvůli svým poměrně častým neduhům nepíšu moc o ničem jiném, než o tom, jak mi někde nějaký doktor zatloukl další hřebíček do rakve. Neřekla bych, že jsem nějaký chronicky nespokojený pacient, já si vlastně ani tímto článkem nestěžuji, jen obvykle narazím na někoho, kdo je mi sympatický, protože je mi (zejména svou zmateností) podobný. Stejně jako teď při poslední návštěvě pohotovosti.


Po obědě minulou sobotu mě opět chytla bolest žaludku, ovšem toho druhu, která nepřejde po jednom dni  o černém čaji a suchých rohlících, dokonce ani po týdnu, kdy se živím pouze jogurty a kojeneckou výživou, po nichž jsou žaludeční křeče ještě vcelku snesitelné. Jelikož mě tedy tento stav přestal po týdnu bavit (a krom toho jsem už měla problém plnit své povinnosti), vydala jsem se v Brně, jsouc daleko od své kmenové týnské felčarky, na pohotovost. Narozdíl od zubní pohotovosti byla ta normální zcela prázdná a pan doktor se už patrně nudil. Sotva jsem zaostřila zrak na četné letáky na dveřích a byla připravena "neklepat a čekat na vyzvání," "vypnout si mobilní telefon" a "udržovat klid a čistotu," dveře se mi přímo před nosem rozlétly a pan doktor středního věku radostně prohlásil:
"ÁÁÁ, vy jdete k nám! Jen račte! Copak vás trápí?"
Vyložila jsem mu tedy své strasti a pan doktor mě vybídl, abych si lehla.
"Tak prohmatáme břicho, to určitě dobře znáte, tak víte, co máte dělat."
Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem nedělala nic a ono to stačilo. Doktor mi párkrát máčkl na břicho a přitom nahlas uvažoval.
"Nojo, ananas, to by mohlo být dobré. Nebo ne. Dejte si vařenou zeleninu. Nebo ne, dejte si grilovanou zeleninu. Měla jste ji někdy, slečno? Já ji měl včera a byla výborná. Jo, tu si dejte. Sestři, injekci."
Sestři mi dala injekci. Do hýžďového svalu jsem ji dostala naposledy coby malý capart, tak mě to trochu zmátlo.
"Prosím vás, co to bylo za injekci? A co mi teda vlastně je? A jaký to jsou léky?" Ptala jsem se nedůvěřivě sestry.
"Máte to napsaný ve zprávě," odsekla. Pan doktor už kamsi zmizel, jeho odpovědi jsem se nedočkala. Nahlídla jsem tedy do zprávy, kdy byl shluk latinských a řeckých slov, která mi navzdory mému studiu nedávala žádný smysl. To už mě ale vyšoupli ze dveří a já jsem si šla vyzvednout léky a přemýšlela jsem o tom, jestli mě tou injekcí pan doktor neutratil, aby ukončil mé trápení, nebo jestli v ní nebyla instantní grilovaná zelenina s kousky ananasu. Nepociťovala jsem však žádné větší fyziologické změny, usoudila jsem tedy, že utracena jsem nebyla.

Že jsem byla utracena, mě napadlo znovu poté, co jsem začala brát jedny z předepsaných léků. Stejně jako na doktory i na léky mívám štěstí. Zatímco ostatním lidem léky prostě a jednoduše pomohou, nebo nijak nezapůsobí, já jsem téměř vždycky stižena většinou vedlejších účinků. A že jich pilulky jménem "Degan" (hodilo by se to trochu na barbara válečníka) neměly zrovna málo. Tentokrát jsem sice nevychytala tu nějvtipnější variantu, tedy "mimovolní pohyby končetin a obličejových svalů, stáčení hlavy k jedné straně, stáčení očí, rytmické vyplazování jazyka, poruchy řeči, křeče žvýkacích svalů, obloukovité prohnutí těla vzad a namáhavé dýchání"  (pro jistotu jsem to kontrolovala v zrcadle, jestli nedělám divné ksichty a nevyplazuju jazyk). Ale i pouhá "nespavost a neschopnost sedět v klidu s neklidem nohou a přešlapováním" se mi postarala o nezapomenutelnou noc. Žaludek mě nebolel, nebo vlastně nevím, jelikož jsem neměla čas nad tím přemýšlet, když jsem 3 hodiny běhala po privátě, uklízela, myla nádobí a vůbec se věnovala všemožným zmatečným činnostem, abych nemusela vklidu sedět, jak se na nemocného sluší a patří. Když jsem to v jedenáct hodin večer nějak rozběhala, řekla jsem si, že je čas nechat uběhané tělo odpočinout. Nicméně jemu se nechtělo, a to se mu nechtělo až do 5 hodin do rána, po kteroužto dobu jsem se převalovala na posteli s intervaly 5 minut, chodila do koupelny a na záchod a vůbec pokračovala ve svém večerním běhu.
Pak jsem se konečně unavila na tolik, že jsem byla schopna na pár hodin usnout, ale již v deset, tedy na mě poměrně brzy, jsem se vydala na nákupy po Brně.
I když bychom možná potom stihla mnohem víc věcí, rozhodla jsem se Degan vysadit, ikdybych měla umřít kvůli žaludku hlady.

Abych se ale vrátila k názvu článku, inspirována tímto zážitkem a jako znalec mnoha lékařů vám dám několik cenných, empiricky ověřených rad: na pohotovost jděte, až když opravdu umíráte. Léky berte taky až tehdy, když už opravdu umíráte. Do té doby je to lepší vydržet bez zmatených doktorů a vedlejších účinků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 5. dubna 2010 v 19:24 | Reagovat

Ty jsi prostě klikařka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama