Dívka s rumem

6. února 2010 v 13:05 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Nechala jsem si u přítele svou překladatelskou flašku jindřichohradeckého rumu, což jsem neměla dělat, protože mi ho půlku vypil. Abych zachránila jeho poslední zbytky, rozhodla jsem se při nejbližší příležitosti (která nastala včéra) odnést si s sebou láhev s nápisem Havana club na privát, a to ačkoliv jsem už neměla místo v tašce na notebook a čekala mě cesta přes velkoměsto s rozpitou lahví v ruce. Ale říkala jsem si, no a co, to takhle někoho potkáte každou chvíli.


Nicméně poutala jsem, vesele si vykračujíc po nádraží, větší pozornost, než bych byla čekala. Lidé kolem mě jen stěží skrývali úsměv a pozorovali mě podezřívavými pohledy (asi jestli jdu rovně - s dámou jako já by mohlo půl litru rumu, který lahvi chyběl do plnosti, docela zamávat).

Jako vždycky, když jdu z nádraží, zastavili mě brigádníci nabízející tarify. Tito mě neobyčejně štvou a také mě obvykle zaskočí natolik, že nejenom nevím, jakého mám mobilního operátora, natož pak tarif, ale ani si většinou nevzpomenu, jak se jmenuju a kolik mi je let. Vždycky řeknu 17, to mě obvykle zachrání od dalšího pohovoru o telefonních výhodách. Měla jsem to v úmyslu říct i dneska, ale s tou lahví v ruce by to bylo žalovatelné, tak jsem přiznala svých jednadvacet a chystala se být asertivní ("telefon nemám, nevolám, smsky nepíšu, peněz mám dost a výhody nechci"). Mladí mužové se však zadívali na mou věrnou tekutou společnici a patrně uznali, že podpis smlouvy v opilosti (ač jsem byla zcela střízlivá a jsitě tak i vypadala) by byl neplatný.
"A to máte na zahřátí, slečno?"
"Jo, tak nějak."
"Tak to my vás nebudeme zdržovat, jen se běžte zahřát a dejte si do nosu!"

JEn co mě tito prospustili, míjela jsem jakéhosi snědého muže. TEn se rozvlnil, luskal prsty, pohvizdoval a rytmicky za mnou zapěl:
"Havannaaaa!"

Po krátké cestě šalinou jsem vystoupila nedaleko privátu. Bezdomovci u zastávky na mě vrhali závistné pohledy a jakýsi studentík zapadl do závěje. I potkala jsem jakousi babičku, která táhla dvě svázané židle. KDyž mě viděla, pokusila se přidat do kroku, já ji však snadno dohonila a nabídla jsem ji pomoc dříve, než mě napadlo, že mám jaksi plné ruce rumu a notebooku.
Babička však s díky mou pomoc odmítla a řekla, že si radši počká na dvojku. Šla jsem tedy dál, za smíchu přihlížejících jsem překonala klouzajíc a klátíc se namrzlý chodník vedoucí k našemu pavlačáku a tak skončila má nevinná rumová výprava.(ta tedy vlastně skončila až tím, že se mi Hanka na privátě vysmála).

Není to nijak extrémně podivuhodný příběh, ale po ránu mi zvedl náladu (a tarifistům, snědému typovi a studentíkovi v závěji nejspíš taky). Takže pokud jste dívka poměrně slušného a mladistvého zjevu, můžete vyzkoušet stejnou prevenci stresu a civilizačních chorob: vyražte si někdy ráno do ulic s nedopitou lahví rumu a vesele se usmívejte na všechny strany a sršte kolem sebe pozitivní energií!
(A to je rada hodná ženského časopisu.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama