Jak jsem se téměř stala nádražním somrem

22. ledna 2010 v 23:29 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
"Sedím si na uhláku
a vyhlížím do kraje,
ve svým tuláckým vlaku
šmátrám po láhvi tokaje..."
zpívá se v jedné tulácké písni. Možná kdysi, v časech o něch, měli tuláci na tak nóbl víno, jako je tokajské, a jejich mravy tomu odpovídaly. Ale v dnešní době ekonomické tvrze se kategorie "tulák" přetavila v něco mnohem nižšího, a to v "nádražního somra". V dnešním pohnutém dni jsem se setkala s oběmi kategoriemi. A bohužel do kategorie "nádražní somr" jsem málem zapadla já.

Než vylíčím svou dnešní odysseovskou pouť, je třeba, abych definovala pojmy, v úvodu nadhozené:
TULÁK je bytost čestná a širokého srdce, popíjící tokajské a sedící na uhláku. Toleruje se též, sedí-li v dobytčáku (tedy vozidlo II. třídy bez kupé) a popíjí-li pivo. Čestný a širokého srdce ale musí být ať už sedí kdekoliv.
NÁDRAŽNÍ SOMR je bytost od pohledu odporná a nevybíravým způsobem somruje peníze, jídlo, cigarety a vlastně cokoliv. Vždycky jede do Křenovic/Rájce-Jestřebí/České Třebové a vždycky mu chybí zrovna těch 58 korun na vlak! Od rána už se ptá lidí, celý prokřehlý, a furt ne a ne nic vysomrovat, hlad má a domů se dostat nemůže a otravuje vás tak dlouho, dokud mu nedáte všechny drobné. A jmenuje se Pavel.

Nesourodým úvodem o tulácích a nádražních somrech jsem se chtěla dostat k mé dnení cestě na rodnou Ithaku. VYbavena pěticentimetrovými podpatky a obrovskou taškou jsem zavčasu dorazila na nádraží, abych všecho v klidu stihla, nakoupit si jízdenku, jídlo adotáhnout přes zledovatělé peróny do vlaku omnia mea. I stalo se, usadila jsem se ve vlaku proti mladému muži s lahváčem a lehce zašlým, leč sympatickým vzhledem "tuláka." A napadlo mě, kam já jsem si dala tu jízdenku? V panice jsem prohrabala všechny kapsy a celou peněženku a jízdenka nikde. A v kapse jen pár drobných. Vlak se rozjel a já jela bez peněz a bez jízdenky zhola načerno, což při čtyřhodinové cestě není dobré (záchody ve vlacích přliš smrdí na to, abyste tam tak dlouho vydrželi). Na průvodčí jsem tedy vybafla svou smutnou story (zkoušela jsem nějaké triky nádražního somra, ale paní byla asertivní) a nakonec odevzdaně prohlásila, že mám v drobných 70 Kč a jestli s tím dojedu aspoň do Okříšek. Pán naproti celou akci pozoroval,až vytáhl odkudsi dvacku, že je poslední a že by mi jí dal. Dojalo mě to, ale 70 kč stačilo na cestu do Jihlavy, což bylo na čekání lepší místo, než Horní CErekev, kam bych dojela s 90, tak jsem s díky a slzou v oku jeho dobrosrdečnost odmítla a oplatila mu ji o chvíli později, půjčením nože, když si onou dvackou marně snažil otevřít pivo.
V Jihlavě jsem vyběhla na nádraží s nadějí, že bude možné u přepážky koupit jízdenku s kreditkou. Nebylo. Vlak mi ujel a nádražačky mě poslaly hledat bankomat kamsi do útrob Jihlavy. Zcela zbytečně, neboť bankomat nefungoval a já svou pouť za penězmi, proloženou myšlenkami o tom, že zastavím své šperky, nebo prostě budu jako somr žebrat na nádraží o peníze na jízdenku do VEselí nad Lužnicí a tvrdit, že mám hlad (po vzoru somráka Pavla), zakončila opět u nádraží, vedle nějž stála pošta, které jsem si jaksi nevšimla.
Vybavena novou finanční zásobou jsem obsadila nádražní hospodu, kde čepovali JEžka a kde jsem se sama bála, proto jsem se stáhla z bojiště do čekárny, kde byla zima a podivní zevlouni. Vlaku, který měl jet v tuto chvíli už za hodinu, jsem se nemohla dočkat: jak si lehnu, teplo bude, přehodim přes sebe kabát a spát budu až do Veselí.
Vlak přijel a byla v něm zima jak v prdeli (promiňtě jadrné vyjádření, je to takový můj 4. stupeň přídavného jména, super-superlativ. A to ačkoliv Hanka vždycky říká, že na onom místě je teplo. Ne všechny taje jazyka jsou ale logické.) PRůvodčí mě tedy z vagonu vyhnala do jiného a třikrát po mně chtěla vidět jízdenku, kterou se mi tentokrát podařilo cestou od přepážky do vlaku neztratit (Asi něco tušila...). Dojela jsem promrzlá, o dvě hodiny později, táhl ze mě smrad jihlavských knajp a čekáren a maminka mě přivítala s otevřenou náručí, jako věrná Penelopé životem zkoušeného a ponaučeného Odyssea. Nádražním somrem jsem se nestala a všechno dobře dopadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 29. ledna 2010 v 9:12 | Reagovat

Koukám, že naší oblíbené společenské hry do vlaku se držíš statečně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama