Jak umírají géniové

4. prosince 2009 v 23:34 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Rok 1791. Pochmurný počátek prosince. Zlacené židličky a stolky v honosně zařízeném měšťanském bytě ve Vídni jsou poházeny oblečením, nedopsanými konspekty hudebních děl, špinavým nádobím. Obyvatel této místnosti sedí v posteli a potřetí marně přepisuje tentýž takt. Ruka se začíná neovladatelně třást. A inkoust z kalamáře náhle smáčí propocené damaškové povlečení a po látce se šíří tmavá, ve světle svíček jakoby krvavá skrvna. Muž se pokouší vstát a pak vrávorá ke dveřím.
"Constans..."chtěl zavolat, ale z úst se vyvalili jen bledé zvratky. Chytil se křečovitě za břicho a skácel se k zemi.


Rok 475 př.n.l. Na zanedbané předměstí pyšného řeckého Efesu praží horké iónské slunce. Mezi chatrčemi pobíhají v prachu děti a psi: špinaví a vyhublí. Ve vzduchu kolem se tetelí zápach čerstvého hnoje. Starý muž zde leží naznak v zatuchlé teple zvlhlé slámě a cítí nesnesitelné horko a bolest. Tak takhle vypadá smrt, pomyslel si. PAtrně jediná řeka, do které nevstoupíš dvakrát. Pak už jej obestřela tma. Poslední zvuk, co ještě zaslechl, byl štěkot pouličních psů pocit, že se rozpadá na tisíce kousků...

Rok 1837. JAsné, chladné únorové ráno. Na mýtinku v jednom z rozsáhlých parků přicházejí dva muži v tmavém odění a s cylindry. Alexandr vidí, jak tomu slizkému francouzi hraje na tváři přezíravý úsměv. Formality souboje vyřizuje jako ve snách. Vybrat pistoli z pouzdra, ujít určený počet kroků. Otočit se. Namířit......"Táňa, Táňa, ja stradaju....něvynosimoju mukoju"....letí mu hlavou. Pak výstřel, krev na hedvábné náprsence. D´Anthés vyhrál, v lásce i souboji.

1610. Vrata neapolské věznice se otevřely, ozbrojenec vyprovází bledého muže.
"Omlouváme se za nepříjemnosti...při zatýkání došlo k mýlce..." Koktá vězeňský.
"Co je mi do toho, ksakru, chlape?? Víte vy, kdo já jsem??? Merisi, jméno mé! Nikdy nepřestanu být rytířem Maltézského řádu, bez ohledu na názory těch paličatých, nevzdělaných..."Merisi, na to, že vypadá jako v posledním tažení, nadává a rozčiluje se jako vždycky. Vezeňský proto, jakmile to bylo možné, přibouchl za omylem zatčeným výtržníkem dveře, abynáhodou nějakou nechytil. Merisi ještě chvíli ze sportu sakruje před vězeňskými dveřmi, pak ale otočí své kroky k přístavu. Kvůli tomu podělanému zatčenímu ujela loď do Říma, v níž měl celý svůj majetek...musí ji aspoň vidět odplouvat, u všech rohatých. A k tomu všemu ten nesnesitelný průjem. Na lodi ho má vždycky....Merisi dorazil na pláž a zlostné myšlenky mu až nemyslně vířily v hlavě. Loď do Říma nikde. Už je pryč, dávno pryč, a on zůstavá sám, s holým zadkem a průjmem zde v Neapoli, kde ho klidně zavřou, a to i když se nerve. Zrak se mu kalí, možná proto nevidí svou loď, svůj majetek. Musí si sednout. Třeba se loď ještě vrátí...
A tak ho tam našli, opřeného o skálu, jako by jen pozoroval moře, jako to malíři dělávají.

2009. Ve vesnickém domku se z hromad peřin vynoří zsinalá ruka třímající Vademecum pomocných věd historických a ozve se přidušený hlas:
"Mami, piš! Příklady kontrkačních zkratek, dvojtečka. významnou skupinu tvoři tzv(tečka). nomina sacra...eee...kde jsem to skončila? IhS rovná se Iesus. DS rovná se DEus..."
"Jak se píše rovná se? a říkalas Domina nebo Nomina sacra?" táže se starostlivá matinka.
"Coooo? Ty nevíš rovná se? a jasně že nomina, jaká asi svatá domina???"
"Zuzanko, nerozčiluj se, přitíží se ti...počkej s tím referátem, změříš si teplůtku a když budeš mít víc než 39, dostaneš čokoládku, jo?"

Každé zhoršení mého zdravotního stavu obvykle nastává ve chvíli, kdy je nutné mé nejvyšší pracovní nasazení. Proto i když jsem zkosena záněty, tak musím rýsovat soustředné kružnice a učit se nazpaměť obyvatelstvo Bruntálu, popřípadě rozebírat původ starší římské kurzívy. Jelikož jsem v takových případech u poutána na lůžko (nikoliv chorobou, ale mamkou, která vždycky očekává to nejhorší), diktuji své poznatky z mnou studovaných věd až do posledního dechu nějakému členu rodiny u počítače. Myslím, že neumřu jako výše jmenovaný klasik v souboji, jak jsem půvopdně chtěla. Má poslední chvíle bude v obležení peřin, teploměrů, knih a čokoládek a smrt mě zastihne tvrdě pracující. A řekněte, no není to smrt důstojná génia?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilia Livida Lilia Livida | 4. prosince 2009 v 23:48 | Reagovat

Poněkud zmatečná kompozice tohoto článku je dána zaprvé horečkou, jež mě zmáhá při chřipce, a za druhé revolučním pojetím filmového scénaře, který první polovinu několikrát začíná a druhou polovinu se zakončuje adekvátním počtem konců (pochopí asi jen někteří, ale budiž).

2 Soninka Soninka | 13. prosince 2009 v 20:47 | Reagovat

A kdo přesně jsou ty postavy, které jsi předtím použila?

3 Lilia Livida Lilia Livida | 14. prosince 2009 v 19:15 | Reagovat

JAko ccheš vysvětlit, kdo byl Mozart? Tak jako kdysi v kvartě: a, americký basketbalista...  :-)

4 Soninka Soninka | 14. prosince 2009 v 22:03 | Reagovat

Myslela jsem zbytek, osle  [:tired:]

5 Lilia Livida Lilia Livida | 15. prosince 2009 v 14:58 | Reagovat

Herakleitos - předsokratovský filosof,otec dialektiky, navazoval na něj např. Hegel, Nietsche a Heidegger.Puškin - ruský spisovatel 19. st., autor Evžena Oněgina. D´Anthes byl milenec jeho manželky, Puškina zabil v souboji. Merisi - Vlastní jméno barokního malíře Carravagia, mistra šerosvitu. A Constans byla Mozartova manželka...

6 Soninka Soninka | 16. prosince 2009 v 6:24 | Reagovat

Puškina jsem poznala, Mozarta taky. Zbytek ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama