Manuál pro nápadníky a nápadnice

3. listopadu 2009 v 20:14 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Jsme úplně normální rodina, nebo to mamka alespoň vždycky říká. Proto to běžně považuju za pravdu, i když tento neměnný fakt je občas narušen nějakou ranou z vnějšku, obvykle návštěvou protějšku buď mého, nebo bratrova. Oba naše protějšky, narozdíl od nás, jsou jemní andílci, kteří se u nás bojí, nebo aspoň neví, co si mají myslet. Proto se nyní dostávám k tomu, co jsem měla udělat už dávno (tedy před prvním představením)- připravit návštěvníky několika šprýmovnými exemplemi na to, čeho by se neměli zaleknout.

První nástraha čeká návštěvníka hned ve vstupní hale. Vycpaní zaprášení tetřevi, stěny lemované desítkami lebek jelenů, očouzený krb a lustr z paroží. Mně to přijde jako běžná výbava domácnosti, ovšem Jura při první návštěvě zezelenal a pak se mi svěřil, že ty morbidní nechutné lustry a lebky, to je na jeho žaludek trochu moc. Co na to říkala bráchova slečna, to nevím, protože ze mě má údajně respekt. Ironií osudu je, že Jura i bratrova přítelkyně jsou zapřísáhlí vegetariáni, co nade vše milují zvířátka (to my samozřejmě taky, zejména na talíři, HOHOHO).
Dobrou zprávou však je, že se nápadníci s výzdobou haly smířili, nebo ji možná vytěsnili a místo toho si představují obrazy jarní krajiny. Zejména tatínek jim ale sžití s našim domovem nijak neusnadňuje. Musela jsem ho kdysi například dlouze přesvědčovat, aby až Jura přijede, jej nepraštil svou hromovou pravicí do zad a nepronesl svou oblíbenou větu:
"Cože??? TY že jsi můj zeť?!? Musíš víc jíst! MASO!"
Neřekl to. Nebo spíš ne úplně takhle. Ale vždycky mu nad talířem zeleniny připomíná, že by mu k tomu přihodil kus flákoty, stačí jen říct.

Naproti tomu maminka vegetariánské strvování podporuje svými kuchařskými experimenty, které sice nedopadnou vždy úplně na jedničku, ale bývají obvykle vysoce oceňovány. Partnery svých ratolestí ale uzemňuje jiným zvykem, o kterém jsem již mnohokrát psala.
Ráno: "Jurooo, udělala jsem ti kafíčko!"
Jura: "ALe já kafe nepiju..."
po půl hodině: "Kdo si se mnou dá druhé kafe? Zuzka? Chceš taky, Juro?"
"Ale já kafe nepiju..."
po obědě: "Juro, říkals, že sladíš a s mlékem?"
"Já říkal, že kafe nepiju..."
ve tři až čtyři: "Odpolednííí kávááá!" (Jura se už nepokouší komentovat)
po večeři: "Kávaaa...Juro, fakt si nedáš?"

Vedle těchto pravidelných podivností se u nás dějí ještě mnohé další, vyplývající z přirozené povahy obyvatel domácnosti. Tak například před bratrem není nikde bezpečno. Čas od času se prostě v libovolné místnosti rozlétnou dveře, v nich stojí bratr a žádá si pozornosti. Obvykle z nějakých prazvláštních důvodů. To, že nutí Juru vozit si s sebou příčnou flétnu, aby jej pak mohl doprovázet při hře renesančních tanců na kytaru, to je ještě chvályhodné. O něco méně jsou vhodné jeho jiné excesy, jako například ten, jenž se udál nedávno, když se Jura chtěl dívat v televizi na jakýsi klíčový fotbalový zápas.
Sice jsem mu říkala, že televize je rozbitá (a taky jsem dofala, že opravdu bude a ona- světe div se - skutečně nefungovala), ale Jura ji nějak pošteloval a při prvním výkopu blaženě usedl před obrazovku. A já, v nevalné náladě, s ním. Poslouchala jsem asi tři minuty pískot rozhodčího a nadšené juchání komentátora a dříve než mi stihla přijít na mysl hříšná myšlenka, jestli je doma bratr, dveře se rozlítly, brácha se postavil před obrazovku a prohlásil:
"Pojďme diskutovat o Chaosu a Řádu!"
Jura se chytil za hlavu a zaskučel. Po pěti minutách naší sourozenecké debaty to vzdal a přispěl poučkou, že "entropie systému s časem vzrůstá."

Při nějaké jiné příležitosti se táta vrátil domů z jakési oslavy v povznesené náladě a každého člena rodiny obdaroval biftekem, který vyčaroval kdoví odkud (nejspíš z kapes). Jenom Jurovi se zdvořile omluvil, že zeleninu na rautu nevedli.

A při posledním víkendu u nás se do absurdní podoby zvrtl i vcelku klidný hovor o původu a významu liturgického roku (pokud se naše rodina pohádá, obvykle je to kvůli něčemu takovému, jako je liturgický rok, dopady bitvy na Kalce nebo nějakému podobně konfliktnímu tématu). Původní plácání o ničem při snídani se zvrtlo v šílenou situaci, kdy mamince cosi zaskočilo (patrně argument), já ji jednou rukou bušila do zad a druhou jsem kárala přeskakujícím hlasem tátu, "že je v zajetí marxistického pojetí historie," načež tento odporoval - nedbaje na to, že se mu dusí manželka - že stejně časy svátků tak či onak vznikaly dle ekonomické potřeby. Bratr prohlásil něco ve smyslu, že jsme oba vedle a že se s náma nemá cenu o tom bavit a uraženě odešel do svých komnat.

A Jura u celé situace popíjel nevyžádané kafe a nevzrušeně pozoroval stíny parohů na hale. Už asi patří do rodiny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 4. listopadu 2009 v 12:06 | Reagovat

:-D  :-D  :-D
Jo, staré zlaté časy u Lukšů... já jsem z pozice kamarádky naštěstí takovým šokem neprošla, byla jsem předem důkladně proškolena. I když sem tam mě taky něco porazilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama