Můj romantický víkend

14. září 2009 v 22:05 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Předem a bez uzardění prozrazuji, že z tohoto článku bude čišet slabost jak slohová, tak charakterová. Mám totiž opět zánět zubních nervů a nepomáhají mi ani analgetika, ani antibiotika, ani téměř každodenní vysedávání u zubaře a dokonce ani podivná gumová hadička v dásni, kterou si vždycky pletu se zbytkem špagety nebo špenátu. Tak zkouším, jestli se mi třeba neuleví, když barvitě popíšu všechny své strasti. Ke čtení to asi nebude, ale mějte soucit s "životem unaveným a ztrápeným Odysseem".

Zuby mě, podobně jako žaludek, bolívají pravidelně, zejména když mě rozčílí někdo z mých blízkých, například bratr, můj drahý nebo římský historik Sallustius. Ve čtvrtek večer mě ale popadla tuhá bolest, a to ačkoliv bratr nebyl doma, můj drahý se chystal další den přijet na "romantický víkend" a pokračování sysifovského překladu Sallustia jsem se rozhodla už ve středu odsunout až na úterý. Tedy rozhodně žádný důvod k rozčilování. Bolest ale nepřestávala, ba sílila, vydala jsem se tedy k lékaři s tím, že mě bolí zuby, někde vpravo nahoře. Dentista se chopil kladívka a vší silou mě udeřil do nějaké stoličky.
"Bolí??" Ptal se s dětinským nadšením. Jistěže to bolelo. PRaštil do zubu vedle.
"Bolí?" No sakra aby nebolelo, když mě mlátí do zubů! Pomyslela jsem si vztekle.
"Tak v pravo nahoře? Ale na pětce je to dobré, šestka je spravená, no....na sedmičce je takovej maličkatej kazík...."
Namítala jsem, že sice nevím, co mě bolí, ale sedmička to určitě není, ale nebylo mi to nic platné. Argument, že "maličkatej kazík" by nezpůsobil problém takového rozsahu, jsem radši nevytahovala, abych nevypadala jako měkoň.Byla mi opravena sedmička a byla jsem vyprovozena ze dvěří.
Během pátku mi tváříčka naskočila do velikosti rudé koule, jež napovídala, že se patrně snažím vústech pašovat handgranát. Vtíravá bolest mě vyhnala (a se mnou i matinku) v sobotu již v sedm ráno do krajského města na zubní pohotovost.
Naše rodina tam se záněty nervů (máme je asi v genech) bývá častým návštěvníkem a obvykle se srdečně bavíme. Narozdíl od ostatních různě protažených a nateklých zarputilých tváří, které vždy s obklady lemují čekárnu. Na pohotovosti to totiž musí lítat a na maličkosti se tam nehledí, což zcela vyhovuje našemu černému humoru. I dnes se z ordinace ozývalo chřestění nástrojů a srdceryvný jekot jakési paní.
"Tak co, slečno, kde to bolí, vlevo nebo vpravo?" otázala se maminka v děsem ztichlé čekárně a na mou odpověď naznačila pravý hák a hurónsky se zasmála. Ostatní pacienti se s pozdviženým obočím odvrátili a z ordinace se vypotácela bledá paní.
"Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů!" ozval se za ní bodrý hlas.
Než jsem dočetla noviny a odložila chladící plechovku, šla jsem na řadu.
"Tak co, slečno, kde to bolí, vlevo nebo vpravo? otázal se dentista a ve mně by se krve nedořezal, zejména proto, že si mnul ruce a sahal po kladívku.
"Vpravo," špitla jsem. Zubař se napřáhl, já zavřela oči....a přes krutou bolest jsem zuby i po dopadu rány měla naštěstí všechny.
"Bolí?" tázal se doktor. Ne asi, jinak bych přece nechodila na pohotovost. Pan doktor seznal, že mám zánět zubního nervu, vytáhl několik jehel, vrtáčků a skalpelů a napomnul mě, abych se nebála. Pak mi vrazil umrtvující injekci a mně bylo blaho. Po pěti minutách bylo dokonáno a pan doktor mi řekl, že mám vydržet a chladit, načež jsem třesoucí se opustila ordinaci a na půl huby sdělovala, "še uf fem chotofá, uauinko." Lidé v čekárně zbledli a mamka se hystericky rozesmála.
Poté mě odtáhla za dveře a vysvětlovala mi, že s tím pramínkem krve v koutku, jež v každém akčním trháku věstí brzkou smrt záporného hrdiny, vypadám vskutku komicky, když se navíc ještě třesu a vydávám nesrozumitelné zvuky. Zkrátka hodnověrná zombie, jejíž zdání jsem v parku dotáhla k dokonalosti tím,že jsem kolem sebe vyplivávala hnis vytékající z gumového drenu v dásni. To mi ovšem maminka záhy zakázala, protože pravé dámy přece nehnisají.
Krvavý zákrok mi ovšem skutečně ulevil a já se rozhodla stůj co stůj pokračovat se svým milým v romantickém víkendu. Udělali jsme si výlet do Českého Krumlova, kde jsem jen tak tak odolávala pokušení plivat okolo. Večer při noclehu jsem už neplivala, ale vyhrožovala, že na ty zuby umřu a půl noci strávila vyměňováním obkladů. A snad poprvé v životě jsem se opravdu těšila na pondělí, k zubaři, že mi ty zuby už konečně vyrazí a budu mít klid.
Bolest mě opět vyhnala v neuvěřitelných sedm hodin do zubní ordinace.
"Tak co slečno, kde to bolí, vlevo, nebo vpravo?" Byla jsem dotázána.
"Vpravo," vyhrkla jsem v očekávání konce svého soužení. Pan doktor se ale nepředvedl pravým hákem, dokonce ani kladívkem, jen mi předepsal antibiotika a řekl, že mám chladit a vydržet (tedy to, co jsem dělala od čtvrtka).
Přes nepříjemnost celé situace jsem se rozhodla myslet pozitivně, neboť všechno zlé je k něčemu dobré: hůř už mi nebude, nikdo už mě nerozčílí, můžu tedy chutě překládat Sallustia a dělat hromosvod náladám svého bratra, aniž bych to na stavu svých zubů nějak zaznamenala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 16. září 2009 v 15:24 | Reagovat

Vím, že trpíš, ale kácím se smíchy... tvoje máma je frajerka :-D:-D:-D

2 Lilia Lilia | 17. září 2009 v 15:45 | Reagovat

já obvykle trpím a kácím se smíchy zároveň...vzhledem k mému zdravotnímu stavu trpím často, nikomu už to líto není, tak se aspoň všichni zasmějeme:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama