Jaká vede k vědě cesta

29. září 2009 v 22:52 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
V pátek večer jsem se na popud své akční spolubydlící Zuzky vypravila na akci nazvanou Noc vědců. Nechala jsem se nalákat na slogany jako "Dnes vás vědci budou bavit!" a "Vědci, stejně jako všichni ostatní lidé, mají různorodé zájmy a usilují o naplnění osobních cílů!" (Takže ano, i vědci jsou lidé...i když tak často nevypadají). A vskutku, vědci nás bavili...po svém.

Naši výpravu za vědou jsme začaly se Zuzkou na hvězdárně na Kraví hoře. Astronomie, ta mě vždycky lákala, ať už v podobě špičatých uší a dokonalé logiky pana Spocka, lightsaberů v rukou rytířů Jedi nebo - to v pozdějších dobách - jako věda zabývající se věčným plesem nebeských těles. Po přehlídce fyzikálních pokusů, při kterých vajíčko samo skočilo do lahve s úzkým hrdlem, jsme se konečně vyhrabaly k první observatoři a já byla plna nadějí, jak uvidím ty malé hvězdičky, kol nichž se velké točí. Dalekohled byl obestlán povykujícími děcky, ale než jsme se stačily rozkoukat, přitočil se k nám jakýsi astronom.
"ÁÁÁ--dobrý den! Večer! Já vám tu--to---ano, dalekohled! Já vám povím něco o našem dalekohledu!" Vykoktal a nemohl chytit dech. Chvíli patrně přemýšlel, odku začít, načež přehlédl mě, Zuzku a Juru a pravil přesvědčeně"
"Ale tak vy se vyznáte v astronomii, ne?"
Nikdo z nás nestačil říct, že ne, patrně si to bral jako souhlas.
"Takže máte nějaký dalekohled doma?" (Ukázal na přístroj o velikosti několika metrů) "...no ale toto...pozor! Ten je zrcadlový! Ne čočkový! a Víte my tu pozorujeme...." pak už jsem ho nějak nestíhala, jen na konci svého dlouhého zmateného proslovu složeného z temných výkřiků o dalekohledech, čočkách a skle s plechem nás astronom vyzval, aŤ se jdeme do dalekohledu podívat. Jura odvážně vystoupal po schůdkách.
"Co vidíš?" Ptaly jsme se zdola.
"Tmu...asi je to zavřené!" hlásil Jura zklamaně. Astronom se zatím někam ztratil, tak jsme přešli k jiné observatoři a já opět zadoufala, že mě ten den nebude udivovat jen mravní zákon ve mně, ale i hvězdné nebe nade mnou. Hned pod dalekohledem stál astronom a nepřítomně se usmíval.
"Pane astronom, co vy to tu vlastně tak pozorujete?" Položil zvídavý návštěvník přede mnou pochopitelnou otázku.
"Já? No...já nic, já tu tak pozoruju ten shon..."
Po této odpovědi mi bylo jasné, že návštěva hvězdárny mé skrovné znalosti astronomie už asi nerozšíří. Podívala jsem se sice dalekohledem na Jupiter (tak jsem si to žluté kolečko uprostřed hledáčku pracovně nazvala), ale o hvězdách vím stále akorát to, co jsem se dočetla v Písních kosmických, tedy že ty maličké jsou z jadrného fládru, ale ty velké a poslušné jen z plynových hadrů.
Opustily jsme tedy hvězdárnu a vydaly se dále vzdělávat na fakultu chemie VUT. Vystoupily jsme na jakési zastávce, kde to určitě mělo být, ale byla tam akorát ČSOB a nikde nikdo. Po dlouhé době jsme kdesi na cestě vyštrachaly dva školáky, kteří ovšem o fakultě chemie VUT ničehož nevěděli, poradila nám až paní s kočárkem, že máme jít pod most a tam už to uvidíme.
Tak jsme šly pod most, brodily se kanálem a pak jsme to uviděly! za polem zbrázděným valy a řídce porostlým stromky se skvěla budova VUT. KDyž jsem se hrabala rukama v trávě, usilovně supíc do kopce a záhy zas sklouzávala z prudkého kopečku dolů, říkala jsem si, že ti chemici musí bát ještě více zmatenínež astronomové, když si k té fakultě chemie neudělali nějaký normální vstup. Nyní se denodenně zástupy mladých chemiků brodí kanálem a lezou na poli po umělých valech a přebíhají čtyřproudou silnici bez přechodu, aby mohli do školy.Téměř jsem je už začala obdivovat, jak těžkou mají cestu za poznáním, když tu se mezi stromy objevila nepříjemná pravda...další zastávka tramvaje byla přímo před vchodem fakulty a vedl k ní úhledný chodníček.
I v budově VUT se ukázalo, že tentokrát nebyli zmatení vědci, ale my. Chemici nám ukázali velmi praktické věci - jak poznat, jestli je párek z masa a džus z ovoce, a dále nám jakýsi vykuk předváděl lahvičku, která po zatřepání měla indikovat barvu spodního prádla. Mně se ukázala fialová, ale mezi námi, nebylo na tom zrnko pravdy. Snad by si měl onen chlapík překontrolovat své výpočty, ale i s nefungujícím indikátorem barvy spodního prádla působil vědečtěji než astronomové pozorující shon okolo hvězdárny.
Zlatým hřebem výpravy byla přírodovědecká fakulta, kde jsme viděly laserového krtečka a zjistily jsme, že jsme od přirozenosti zemědělci a pocházíme s Asie. Já jsem vcelku pro, na afričana se sklony k lovu a sběru - což byla druhá možnost - se necítím. Vyjímku z jinak neprůstřelné teorie paní genetičky ovšem tvořil černoch, jemuž jeho africký původ genetický test rezolutně popřel. Další test, jenž měl dosvědčit, zda jsem muž nebo žena, jsem raději nezkoušela, abych zase nebyla třeba nějaká vyjímka já a nepodryla tak svou existenciální jistotu.
Z přírodovědecké fakulty jsem se vypotácela s certifikátem "Asiat-zemědělec" a cítila jsem se více zmatena než poučena. Nicméně střetem s vědci jsem nabyla dojmu, že zmatenost je prvním krokem za pravým poznáním.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evidlo evidlo | 30. září 2009 v 8:53 | Reagovat

takže koukám že mezi vědce snadno zapadneš :-P...jinak v testu zda jsem muž nebo žena jsem zjitila, že jsem podstatně větší muž než můj manžel :-)

2 Soninka Soninka | 30. září 2009 v 16:25 | Reagovat

To mě, mami, vůbec nepřekvapuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama