Rozhodla jsem se, vedena nějakým masochistickým myšlenkovým pochodem, zveřejnit svoji naivní slohovou práci z primy, nazvanou děsivě "jak jsem se polekala." (Není to ovšem premiéra tohoto dílka, doteď jsem rudá za ušima, když si vzpomenu, jak ho paní Hošková předčítala třídě). Dlouhá léta jsem se za tento výtvor tedy styděla, nyní se nad ním ovšem bavím. Tak se bavte taky a můžete seznat, jak jsem od šesté třídy (ne)pokročila.
17.12.1999
Osnova:
I. nepořádek v pokoji
II. zjištění ztráty indexu
reakce rodičů
hrozné představy
šťastný nález
III. předsevzetí
V mém pokoji to občas vypadá jak po výbuchu, jak říká moje mamka. Hrozný nepořádek tam byl i v den, kdy se mi stalo neštěstí (studentské). V ten den jsem zjistila, že nemám index! Byl to pro mne šok. Začala jsem prohledávat pokoj, všechny knížky i sešity. Všelijak jsem je vyklepávala, ale index nikde. Pak jsem přemýšlela, kde jsem ho měla naposled. To bylo při českém jazyce nebo zeměpisu. Když jsem přišla druhý den do školy, tak ale v naší tříde ani učebně zeměpisu nebyl. A to ještě nic nevěděli rodiče!
KDyž jsem to doma řekla, mamka se zděsila a vylíčila všechny útrapy žáka, který musí jít žádat o nový index.Taťka se rozzlobil a přednesl jednu ze svých obvyklých přednášek o mé nepořádnosti, tentokrát velmi důraznou. VYhrožoval, že mi vyhodí všechny mé křečky, co bych zřejmě nepřežila. Bála jsem se čím dál tím víc nejen o své domácí mazlíčky, ale i toho, co mi řeknou učitelé ve škole.
Ze všeho nejhorší byly hrozné představy. V duchu jsem už viděla zdvižený prst pana ředitele, jak říká: "Ty jsi celá po mámě!" Pak jsem si vzpomněla na pana učitele biologie, jak to projednává před celou třídou. Tušila jsem, že i ostatním učitelům se nebude líbit, až je budu obcházet a doplňovat si známky do nového indexu a vůbec i jiné věci tímto způsobené.
Další den ve škole jsem se s těžkým srdcem připravovala na výpravu k paní sekretářce. Ještě dříve než jsem odešla do ředitelny, tak jsem se náhodou podívala do právě rozdaného cvičení. Když jsem sešit otevřela, uviděla jsem v něm svůj ztracený index!Měla jsem obrovskou radost. Skákala jsem radostí půl metru vysoko a teď jsem si uklidila v pokoji a řekla jsem si, že už nikdy index neztratím. Možná.
pozn. vyučující: Pravopis!
Výborně
Popravdě, trochu se zdráhám uvěřit, že jsem to psala já. Neuplynula totiž dlouhá doba a index jsem neměla dlouhodobě, o přestávkách jsem pořádala se spolužačkami ve třídě rekonstrukce husitských bitev, rozbíjela žárovky, dostávala třídní důtky a znehodnocovala lavice abstraktním uměním. Ale je vidět, že přece jen byly doby, kdy má duše byla prostá a nezkažená...těžko říct, jestli je škoda, že taková byla naposledy v jedenácti.
to je úžasné jak může být ztráta indexu traumatizující
PP