Velkoměstská aklimatizace

5. srpna 2009 v 17:09 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Každý vesničan zná ten pocit, kdy vystoupí z vlaku, autobusu či jiného povozu na území jakéhosi většího města a poprvé (nebo po dlouhé době) nasaje tamní vzduch. První myšlenkou je "sakra, smrdím já, nebo ta Praha/Brno/atd.?" Dlouhodobou zkušeností každotýdennch příjezdů do Brna jsem zjistila, že zpravidla smrdí opravdu to město (a Praha mnohem víc a mnohem hůř než Brno). Jenomže zvyknout si na směsici městskéhosmradu, důmyslně smíchanou z exkrementů nevyvedených psů, výfuků špatně seštelovaných aut a pachu bezdomovců a opilců, to je jen prvním krokem k velkoměstské aklimatizaci.

Mnohem horší problémy přináší jiné záležitosti, pro městského člověka zcela běžné. Jako například nákupy. Zde se nenakupuje v obecním koloniále s obtloustou paní prodavačkou a dvěma poloprázdnými regály. Má to samozřejmě své kladné stránky, jako například, že nemusíte vstávat v 7, aby na vás zbyly rohlíky, a pokud potřebujete šampon, nemusíte čekat týden, než bude objednán. Těch záporných stránek je ale mnohem víc. Tak například, já se ve velkých obchodech vždycky ztratím. Stačí mi k tomu takové pořádné nepřehledné Tesco, kde marně tápám v bludném kruhu, míjejíc čtyřikrát regál s kečupy, než se dostanu k pokladnám. A co teprve velká nákupní centra, kde není jen jedno takové Tesco! Do takového velechrámu konzumu se bojím mnohem víc než na pusté sibiřské pláně.
Ale jelikož bylo třeba sehnat do nového privátu levně záclony a závěsy, aby nám do jizby nezahlíželi zvědaví sousedi v oknech přes ulici, musela jsem se hned první den strávený v Brně vydat se spolubydlící do Olympie. V obrovských prostorách s obchody s mně zcela neznámými názvy jsem si připadala jako v nějakém ze spodních pater galaktického města Corcuscantu, jen ti mutanti mi tam trochu chyběli (...no...ikdyž, nějací by se tam možná našli, třeba v takovém Lacoste).Můj divný pocit podporovalo zejména to, že tam bylo vše postaveno na hlavu, například v obchodě s kávou prodávali spodní prádlo. Ale když jsem se později vedena obdobnou logikou ptala v elektru na povlaky na polštáře, tamní prodavačka (obtloustlá paní skoro jako z venkovského koloniálu) se mi krutě vysmála. Zdrcena jejími tvrdými slovy jsem se vydala tedy hledat polštáře tam, kam mě vedla moje obvyklá logika, tedy do oddělení bytového textilu v Kice, ale náladu mi nezvedlo ani to, že jsme tam za skvělou cenu pořídili nejen povlaky, ale i záclony a závěsy ucházejícího vzhledu a kvality. Ani nízkou cenou si mě obří nákupní centra nekoupí. Příště si záclony objednám v koloniálu v rodné vísce, počkám si na ně měsíc a budu neústupná jako skála.
Na problémy bodrého vesničana jsem narazila i u nás na novém privátě (nyní již se záclonami). JSem z domova zvyklá, že když s dveřma nepraštíte a nekopnete do nich, nezavřou se, odemyká se za pomoci sestavy pák a kladek (klíče jdou holt ztuha) a vůbec všechno funguje podle jednoduchého principu "když to nejde silou, tak to jde ještě větší silou". Já samozřejmě mám jakousi představu o tom, že to tak není všude, a proto se krotím, ale přesto se mi podařilo během jednoho dne nový privát zdemolovat. Zůstaly mi v ruce dvě kliky a hadice od sprchy a zůstala jsem místo oběda uvězněna uvnitř, neboť jsem se bála v podezřele zablokovaném zámku vchodových dveří příliš rumplovat klíčem, abych ho zase nezvohla (týden po té, co byl narovnán od předchozího uživatele).
Nemůžu ale za tyto škody tak docela jenom já, nikdo tu nezapírá, že kliky a sprchy občas vypadávají, jenomže ostatním opatrným nájemníkům se to nestává tak často, jsou zvyklejší. Obecně se dá říci, že za to může ten byt. Náš privát je totiž starosvětské místo s vysokými stropy v třetím patře secesního pavlačového domu, který by doktor Vlach ze Saturnina nazval diluviální jeskyní. Je to ale jeden velký rozdíl od pravěké jeskyně - zde je vše úzkostlivě křehké a vyžaduje to zjemnělý přístup, který já bohužel od přirozenosti nemám (lepší bych se vyjímala opravdu někde ve Věstonicích).
Ale já se za sebe nestydím. ASpoň se věci dávají do pochodu. Stačil den pobytu a na stole v kuchyni privátu leží papír se seznamem pro majitele, co je třeba opravit, jejž vypracovala jiná ochotná spolubydlící (a kdyby se tam náhodou někde objevila poznámka o tom, kdo za to může, mám připravenou lihovku a jsem hotova ji nepozorovaně začernit. Muhahaha.)
Ale i přes toto všechno se dá městskému životu přizpůsobit. Trvá mi to většinou tak jeden až dva semestry. Jenomže potom se vrátím na prázdniny na rodnou Ithaku a jsem zase "doma" - kopnout do dveří, aby se zavřely, na klíče používat páku provizorně vyrobenou z kávové lžičky a vstávat v sedum, aby se stihly koupit rohlíky (což pro mě znamená obejít se bez nich). Na rozdíl od Olympie si na tohle zvyknu podezřele brzo a po dvou měsících prázdnin můžu chutě aklimatizovat znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama