Má nebezpečná expedice do poválečné Bosny a Herzegoviny

31. srpna 2009 v 0:38 | Lilia Livida
Tak dobře, neumím lhát, má expedice nebyla moc nebezpečná. A nebyla dokonce ani v poválečné Bosně, tou jsme jen projížděli, a to asi půl hodiny, když jsme jeli na výlet do Dubrovníku. Ve skutečnosti jsem se válela týden v Chorvatsku na Makarské u moře, ale to by nikoho nezajímalo...

To by mě vlastně částečně zbavovalo povinnosti psát dál nějaký článek, ale vzhledem k tomu, že to není povinnost, stejně z radosti napíšu, jaké postřehy a rekordy jsem si odvezla z Chorvatska.
  • Rekord první: Učila jsem se potápět. Nejdřív mi to vůbec nešlo, protože to zaprvé znamenalo, že bych si musela potopit vlasy a pak si je mýt každý den - no zkuste se potopit do pěti metrů s hlavou nad vodou. A za druhé proto, že i přes veškeré rady mé bubínky hrozily protržením, jen co se má hlava dostala pod hladinu (holt nemělo se mi říkat, jakej je tlak vody v 5 metrech a že mám něco, co se zove eustachovky). Ale jelikož nejsem přece žádná suchozemská krysa, nevzdala jsem se a jala jsem se procvičovat potápěčské vyrovnávání tlaku v nóbl pizzerii. Na pizzu jsme stejně čekali dlouho, a tak jsem sebe i ostatní čekající bavila tím, jak jsem se zacpaným nosem a zadrženým dechem celá rudá vysouvala bojovně čelist vpřed, vzad, nahoru a dolů, načež jsem radostně jásala, že mi syčí v uších. Dosáhla jsem po tomto důkladném tréninku, k němuž bohužel došlo až na konci pobytu, rekovního rekordu asi 3,7 m (vlasy se mi přitom bohužel namočily). To je sice jen malý krůček pro lidstvo, ale zato velký skok pro mě, a uvidíte teprv příští rok! (Jo a až mě příště uvidíte, mluvte nahlas, trochu mě od té doby bolí uši... ).
  • Rekord druhý: měla jsem ze všech jednoznačně největší zavazadlo a byla jsem terčem tichého posměchu. A přitom v něm nic nebylo, jen nějaké šatky, botky, opalovací krémy, slovníky, Sallustius, ručníky...kam ostatní tyhle věci cpou, že na to nepotřebujou malou almaru?
  • Postřeh první.Pobřeží Chorvatska je z 90% obsazeno Čechy. Dále tam naleznete menšinu Němců a Slovinců. A i těch je tam více než Chorvatů. Ti tvoří nejohroženější živočišný druh a když je potkáte, vyplatí se od nich vyžádat si autogram. Chorvati už patrně brzo vymřou, jelikož ti zbylí 1, jsou tak opálení, až jsou z toho vrásčití, což je nezdravé. A také je podle toho na první pohled poznáte. Jejich opálení je prostě jiné než Čechů, povalujících se u moře jen dva týdny ročně.Prostě takové vyschle chorvatské. 2, skoro všichni pijí rakiji. 3, skoro všichni kouří. A to neslibuje velké perspektivy živočišnému druhu, jak varuje ministerstvo zdravotnictví.
  • Postřeh druhý.Vnitrozemí Chorvatska musí být asi tisíckrát zajímavější než jeho pobřeží. Neviděla jsem ho, jelikož v noci, když jsme jím projížděli, za prvé byla tma a za druhé jsem spala. Ale když jsem ho neviděla, tak jsem si ho vymyslela: z rudé kůže poválečné země trčí tu a tam bílé kosti skal obklopené rozcuchanými piniemi a borovicemi. Jako žalující ruce s roztaženými prsty tu a tam ční k až nepříjemně jasnému nebi trosky vesnic, kde v některých polorozpadlých domech za smutnými, tmavými okny se zašedlými záclonami přežívají poslední Chorvaté, vyhnaní z pobřeží Čechy a jinou chátrou. Do jejich tváří se vtiskl krutý život a nelítostné slunce a téměř nikdy na nich neuvidíte úsměv. Tím méně, dělí-li vás od tváře hospodáře rezavá hlaveň zbraně ulité z posledního partyzánského zátahu. (Takže příště to jedem ověřit do vnitrozemí, jestli mám pravdu, bude to moje poslední dovolená).
  • Postřeh třetí. Pivařský. Pivo je tam drahé, obvykle nevalné chuti a podivné barvy (ještě, že ho nepiju). A jeho název končí na -o (Baško, Karlovačko, Ožujsko). V Chorvatsku se prostě pivo nepije, je to jen způsob, jak vydělat na nejčastějších návštěvnících. Proto ten, kdo chce poznat kraj i mrav a nesetkat se s rezavou hlavní kvéru nějakého domorodého Chorvata, pije rakiji (pálenku z vinné révy) nebo sladké, těžké dalmátské víno. Já jako typický etnolog-amatér jsem se této poučky držela a při nákupu těchto nápojů pro rodiče jsem vypila všechno, co přede mě pohostinný Chorvat (jeden asi ze tří exemplářů v Male Dubě) postavil. Proč by taky ne, jsou etnika, která vás sežerou, když odmítnete jejich pohoštění. Negativním důsledkem ovšem bylo, že se mi na zpáteční 12hodinové cestě, jež následovala hned poté, chtělo trošku blinkat.
  • Postřeh čtvrtý. Potápěčský. Na dně moře v Malé Dubě lautr nic není, jen nějaká asi metr vysoká tráva a jakási lesklá černá hovínka. Prý se tomu v Chorvatsku říká sumýši. Je mi to divné, ryb je tam málo na to, aby to dno mohly takhle zadělat.
Postřehů by se dalo jistě nalézt více, ale pohoda zahálčivé dovolené mi to všechno slila do jednoho neurčitého zážitku, více toho tedy už asi nevyplodím. Raději přidám pár fotek, vystihujících atmosféru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama