Vikingové 2009 - o krvavém archetypu

29. července 2009 v 15:08 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Dnes jsem se navrátila zdeptána ranami z tábora na téma vikinkgské mytologie. Nejenom zdeptána ranami, ale také poštípána veškerenstvem, otrávena malými dětmi a se spoustou sociologicko-psychologických poznatků. Vyprávět o posledních dnech chronologicky, retrospektivně či kauzálně by nemělo valného smyslu, protože si hrdinské činy tábora stejně každý pamatuje po svém a akorát by vznikaly hádky mezi válečnými veterány. Proto zde popíšu jen některé události a postřehy, které mi zvláště utkvěly v paměti a teorie, se kterými může kdokoliv směle nesouhlasit.


Germáni o vikingské mytologii
Byla s námi na táboře vedoucí až z dalekého Německa. Byli jsme rádi, to bude jistě znalec a vyznavač vikingské mytologie, mysleli jsme si. Lydia nebyla ale znalec, natož pak vyznavač, a pokud moje sporé znalosti anglického a německého jazyka vystačily na porozumění, poněkud se podivovala tématu a z něj vyplývajícího zaměření tábora na "jdi a zabij/přepadni/zmlať/donuť". Marně jsme argumentovali tím, že Vikingové to měli taky tak: například nejuctívanější Vikingský bůh Thor měl na každou potíž univerzální řešení - problémovou osobu či osoby zabít a místo, na němž se vyskytovaly, zničit. A hlava vikingského pantheonu, Odin, se netěšil zvláštní oblibě, protože moc přemýšlel (zkrátka, rozmyslel si, jestli půjde a zabije, čemuž prostý Viking nerozumí. A Lydia taky ne.)A také jí připadalo, že jsme zlí vedoucí, neboť pořádáme strašidelné a náročné hry, kde děti pláčou strachem a skákají do kopřiv.
Protiargumenty byly jasné. Učíme děti agresi, nutíme je páchat násilí, snášet násilí a vystavujeme je nepřiměřené nepohodě. Není to názor, se kterým bych se setkala v životě poprvé (nejmenovaný šermíř poté, co jsem vyprávěla můj nejlepší zážitek z jakési noční hry, kde jsem plakala sama uprostřed lesa pokolena v mokřině: "Já bych toho chlapa (-mého tatínka-) zavřel, až by zčernal!!!"). A musím z vlastní zkušenosti (a nejen slovy svými, ale i jiných vedoucích) říct, že tábory a vůbec akce, kde se nevystavujete nepřiměřené nepohodě, kde na vás není pácháno násilí nebo jej sami nepácháte, nejsou k ničemu. Člověk si v tom případě užije pár dní sluníčka a vše se rozpustí v mlze zapomnění, jako by se to ani nebylo stalo. Kdežto když jdete dvacet kilometrů bosi a musíte držet hubu a krok, když vás unese proud rozvodněné řeky a vyhrabete se s vypětím všech sil o půl kilometru níž, když musíte skočit do bodláků, abyste se skryli před ostražitým strážcem nebo když jako poslední bojovník útočíte na o hodně silnějšího protvníka, probudí se ve vás krvavý archetyp (snad skrytý právě ve vikingských´a podobných surových bájích) a zážitek se vám vryje nesmazatelně do paměti či snad do podvědomí. A pak můžete u ohňů vyprávět o hrdinských činech svého mládí (nebo stáří).
Tato teorie se zvláště pěkně potvrdila právě na příkladě vikingů, mytologie evropské a nepříliš staré. Děti - snad poprvé za dobu, co jezdím na tyto tábory - celotáborovou hru povětšinou pochopily, což se o jiných tématech, jako například o Egyptě či fantasy světech, říct nedá. Aby ne, "jdi a prašti" je každému Evropanovi, i tomu nejmladšímu, jasné. Bez ostrých loktů to nejde a zadarmo ani kuře nehrabe. Možná to není zrovna altruistické, ale je to tak, a děti, na nichž ještě není nános civilizace příliš usazený (a někdy dokonce žádný), jsou - narozdíl od západně kultivované Lydie - ve svém živlu. A někteří vedoucí, kteří potřebují někdy onu kultivovanou slupku matematiků, chemiků, filologů a jiných vznešených person na chvíli odhodit, také.
Tak jsme do sebe na táboře mlátili, bojovali jsme proti početní převaze, vydírali, skákali do kopřiv, přepadávali a "zabíjeli", ale zároveň dbali na pravidla, čest a odvahu. A cítili jsme se jako dávní hrdinové. Kdepak, učit děti žonglovat.
A nakonec, jeden citát:
"Fildo, co se ti na táboře nejvíc líbilo?"
"Jak mě Zuzana srazila na zem štítem!"

Dosti už ale tohoto rozšafného rozjímání, tábor se téměř nikdy nenese ve výše nadhozeném patetickém duchu. Patří do něj i mnoho dalších věcí, jako především vydatná strava, tentokrát v podání paní Vitouškové. Ovšem když už jsme u těch archetypů, paní Vitoušková je archetyp kuchařky co do vzhledu, tak do výtečného kuchařského umu a taktéž i svou svéráznou povahou. Hle tedy:
Archetyp kuchařky - paní Vitoušková.
Nejprve je třeba pojednat o táborové hierarchii, aby bylo jasné, proč je zapotřebí paní kuchařku speciálně vyzdvihnout. Je to totiž takto: nejníže stojí zelenáči, kteří jedou na tábor poprvé. Pak řadové děti a pak váleční veteráni těsně před dosažením 15. roku, kteří již hýří zkušenostmi a vykonanými činy. Pak dlouho dlouho nic, pak vedoucí, pak Pavlííííí (tedy hlavní vedoucí), pak dlouho dlouho nic a nad tím vším vysoko se skví a na vše blahosklonně shlíží paní kuchařka, kterou každý potřebuje, což dodává této osobě nebývalou moc. Ovšem archetypální kuchař této moci nezneužívá, jen se z ní těší. Přesně jako p. Vitoušková. Dále to nemá cenu popisovat, lépe to vystihují její vlastní slova:
1.
"prosím málo...."
"málo já nedávám! PRSK!" (aneb charakteristcký zvuk dopadu dvojnásobné porce jídla na talíř z obrovské sběračky).
2.
"prosím přidat špenát..."
"špenát ať ti uvaří doma maminka! PRSK!"(aneb charakteristcký zvuk dopadu dvojnásobné porce jídla na talíř z obrovské sběračky).
3.
"prosím víc masa..."
"nejenom masem živ jest člověk!" Plesk, plesk, plesk ( na talíř letí tři řízky jak sloní ucha).
Paní Vitoušková po celý tábor pečlivě dbala na to, aby nikdo náhodou nezhubnul. Efekt byl spíš opačný, jak jsme zjistili, když jsme se nemohli vecpat na konci tábora do Málova autobusu. Ale do konce prázdnin nás budou krmit maminky, takže zase vyhubnem.

Děti s vykřičníkem (aneb proč nemám ráda takové ty malé otravné lidi)
Důvodů k tomu je spousta, počínaje tím, že křičí, přes to, že nepoznají hebrejštinu od arabštiny až po to, že ruší mě a Pavlu, když posloucháme Leclaira. Ale především, určité typy se POŘÁD na něco ptají. Ještě že ne mě, protože o mně je známo, že nic nevím a že je mi to jedno. Ale slýchat neustálé hloupé otázky na hranici ultrazvuku je moc i na mě, a to i když jen bydlím ve stejném pokoji s osobou, na niž jsou tyto směřovány:
"Pavlíííí, můžu odnést to jídlo, když už nemůžu?"
"Pavlííí, můžu si tu ten čaj nechat?"
"Pavlíííí, mám si obout botičky?"
"Pavlííí, kam mám dát ten papír?"
"Pavlííí, kdy bude oběd?" (oběd je vždy ve stejnou dobu)
"Pavlííí, ona mě bouchla!"
"Pavlííí, ona mi řekla, že jsem kráva!"
"Pavlíííí, budou soutěže?"
"Zuzíííí, kde je Pavlíííí?"
"Pavlííí, můžu si jít vyčistit zuby a na záchod?"
"Pavlííí, on mi sebral šťávu a prstýnek a šnečka!"
(Vybírám jen to nejlepší z klasiky.)

A pak se téměř najde vždy nekolik dětí, které se obvykle kvůli zvláštím výchovným metodám rodičů stanou terčem nelibosti vedoucích. Pro své bezpečí je nebudu jmenovat, beztak každý ví, kdo se pořád ptá, kdo má absťák po počítači a kdo čůrá kolem bazénu a na hřišti, kde ostatní děti běhají bosy. Takovým dětem se pak pořádá stezka odvahy a strašlivé cesty za divochy a za obzvlášť zrůdné přestupky drsná rozvička v pět hodin ráno.

A na závěr, stezka odvahy - nejhorší hra pro mě.
Stezka odvahy je tradiční hra, na které se nikdo nebojí. Je to totiž přehlídka kostýmů a nápadů vedoucích, párkrát se leknete, zodpovíte hádanku, zaječíte si a řeknete si, Předkus to fakt vymakal. Nebo alespoň vždycky to tak bylo. Je to hra, kterou si nejvíce užijou mladí vedoucí. Na tomto táboře jsem chtěla demonstrovat svou vyspělost a dobrovolně jsem se vzdala možnosti na někoho bafat a šla děti vypouštět po jednom na trasu. A byl to ten nejstrašidelnější zážitek, jaký jsem na táboře absolvovala.
Představovala jsem si to jednoduše, napřed pošlu malý, pak zraněný a pak ty starší. Ale! Dvě slečny (kupodivu žádná malá děcka) dostaly hysterák. A že nepůjdou. Jedna tupě zírala před sebe a tiše opakovala: "játamnejdujátamnejdujátamnejduanizanictamnejdu". Druhá sebou plácla na zem a škubala se v nepříčetných vzlycích, že tam nepůjde, že jí tam mám nechat umřít.
Tím byla způsobena všeobecná panika, ozvláštněná podivnou představou dětí, že když půjdete co nejdřív, tak vás to spasí. Děti mě obklopily tak, že můj osobní prostor zúžily na mínus deset centimetrů a narazily mě zády na strom. Po mohutném řevu TICHÓÓ! se mi podařilo prosadit rozkaz, že všichni o metr ustoupí, ovšem holčička ptající se na blbosti si to vyložila tak, že se mi usadila na levou nohu. Kopla jsem ji do křoví a prohlásila, že na mě nesmí mluvit, nebo bude vydána na pospas vlkům a dravé zvěři. Zabralo to a podařilo se mi vytvořit řadu čekajících dětí, která se ovšem navzájem mlátila, strkala a předbíhala. Starší osazenstvo mezitím uslo ve škarpě a dvě hysterická děvčata pokračovala v klepání se na zemi a "játamnejdujátamnejdu". To už byla zvladatelná situace a já mohla vcelku bez problémů vypouštět děti. Až zbyly jen ty dvě vyklepané slečny, které odmítaly jít samy, odmítaly jít spolu, odmítaly jít s kamarádkami, odmítaly jít s muži - hrdinnými ochránci, odmítaly jít vůbec a chtěly umřít. Vzala jsem tedy každou zaruku, že půjdeme spolu. Nestačilo to ovšem, holky plakaly, stěžovaly si na bolest hlavy a vyhrožovaly, že budou zvracet. Tak jsem je obě chytila za záda a táhla jsem je nočním lesem. U každého sebemírnějšího strašidla mě na chvíli zbavil sluchu neuvěřitelný srdcervoucí jekot z obou stran. Zpočátku jsem chtěla být hodná vědoucí, ale už po deseti minutách ze mě padaly takové věty, že publikovatelné je asi jedině "drž už sakra hubu!" Za každým převlečeným bafajícím strašidlem slečny začala hlava volet ještě víc a prosili, abych je tam nechala umřít. Nenechala jsem, ačkoliv to bylo mé největší přání, vždyť co by mi řekla Pavlíííí. Přetáhla jsem je takto přes upíra, pár neidentifikovatelných bafačů a pak to přišlo - malý Trča se válel na cestě a nic nedělal. Jedna dívka mu šlápla na ruku a on s ní cuknul. Nastala scéna, jakou nejsou schopni zahrát ani herci v nejděsivějším hovoru - jedna holka na mě skočila a držela se jak klíště, druhá se snažila skrýt se v lese. Trčík vstal a ptal se, co že se jako děje. Řekla jsem, že nic, jednu slečnu přenesla a druhou táhla po smyku za sebou. NAštěstí mě ani jedna nepoblila, i když s tím vyhrožovaly čím dál tím víc. Po tomto incidentu už jsem ani moc nevnímala, protože mi definitivně zalehly uši. Dotlačila jsem řvoucí holky do tábora a šla spát s inovtivním nápadem, že příště budou vypouštět děti a já budu dělat vedoucí hysterickou strachem. To teprve budou mít děsivou noční hru.

Může se zdát, že většina líčených zážitků vyznívá negativně. Ale jak bylo řečeno na začátku, pokud nepřekonáváte překážky, jako byste nebyli. A na táboře je možností je překonávat vždycky víc než dost, proto se tam ráda každoročně vracím, poslechnout si padesát dementních otázek za hodinu, tahat brečící holky v noci po lese a nechat do sebe mlátit chemlonovýma trubkama. To je totiž život novodobého hrdiny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama