Nudný článek o tom, jak nic nedělám (aneb stesky workoholikovy)

16. července 2009 v 19:37 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Měla jsem ty svoje prázdniny tak pěkně naplánované, všechno hezky ve vražedném tempu, během několika dní z jednoho cípu ne-li Evropy, tak aspoň repulbiky na druhý, doma se zastavit jen na recyklaci špinavého oblečení a na kafe s maminkou. Nemám totiž ráda, když nic nemusím a povinnosti mě nikam neženou. Ale ejhle, záněty mě zkosily a já sedím už druhý týden doma, pečlivě si rehabilituji chrupavky, polykám s dvanáctihodinovými intervaly chemoterapeutika a strašlivě se nudím. A proto píšu tento nudný článek, abyste se nudili taky, ať v tom nejsem sama.


Nuda totiž není to, že nemáte co dělat. Já mám povinností více či méně zábavných vždycky dost. Nuda totiž je, když se vám nechce nic dělat ani nic nedělat, což v praxi znamená, že nemáte na nic chuť, a to včetně toho ničeho, a nechce se vám ani něco chtít.

Jelikož jsem tuto situaci shledala velmi neuspokojivou, pokusila jsem se ji řešit a najít si činnosti, jež by mě dostatečně zabavily a naplnily mou touhu po smysluplně strávených prázdninách. Takže co může takový znuděný napůl nemocný člověk, upoutaný ke své rodné poliklinice, o prázdninách dělat?
Jíst.
Tato činnost se mi velmi osvědčila, je totiž taková tajemně ambivalentní - co se lidského nitra týče, je to skutečně naplňující (jen pak někdy trochu bolí přecpaný žaludek), co se ovšem týká nitra naší ledničky, tam je efekt opačný a tristní pohled na vyprázdněné poličky vyvolává nejen ve mně strach z všepohlcující nicoty.
Pít.
Do této kategorie nepočítám samozřejmě brusinkové a urologické čaje a čtyři litry tekutin denně, které mám naordinovány ze zdravotních důvodů. Počítám do toho vínečko bílé, vínečko rudé, vínečka obě, které mám ze zdravotních důvodů zakázány. Ale kdo by odolal plnosti a hebkosti rubínového merlota, po květinách vonícímu modrému portugalu nebo kořeněnému cabernetu? V určitém množství se dá pití na nudu jen doporučit, neboť zvedá náladu. Ale je to individuální, může přijít opilecká deprese (Franto! Ty mě vůbec nemáš rád!).
Číst si na záchodě.
Vzhledem k tomu, že jím a piju, trávím tam, akmi králové chodí sami, dost času. Už mám přečtenou skoro celou komiksovou knihu "Garfield přibírá na váze". Krom záchoda si čtu i na rehabilitacích, tam bych ale s Garfieldem nepůsobila dostatečně důstojně, tahám tam raději studii o stoicích a al-Ghazzálího. U vobého během pěti minut spolehlivě usnu.
Brouzdat po internetu.
I tato činnost se mi osvědčila, zejména proto, že se u ní dá provozovat i výše uvedená zábava (jíst a pít). Člověk si pak prohlíží fotky lidí a věcí, které ho vůbec nezajímají (ale aspoň se ujistí, že ho skutečně nezajímajía že by se tím v budoucnu neměl zabývat), dělá si psychotesty, které ho zajímají ještě mnohem méně a zjišťuje informace, které nechce vědět (jako třeba že Ferrari se nejmenuje jenom to auto).
Psát si na icq.
Psát si s někým, koho bych mnohem raději viděla na živo, je docela nuda, zejména nudí-li se druhá strana stejně jako ta první. Pak se probírá jedno nudné téma za druhým (koně, auta, osli, letadla, kritéria pro výběr partnera a samozřejmě nejoblíbenější téma "vyber téma") a všeobecná neuspokojivá nuda vzrůstá, pokud ovšem někdo "nemá pravdu", viz dále.
Mít pravdu.
Mít pravdu asi nevypadá na první pohled jako činnost, která by mohla nějak zabít čas. Možná to ani nevypadá jako činnost. Ale moje "mít pravdu" činnost je, a to činnost pro mě dokonce poměrně neobvyklá. Jsem ve svém jádru totiž agnostik, co si myslí, že Pravda ve své celistvosti je nepoznatelná a neuchopitelná. Proto se obvykle spokojím se svým kouskem Pravdy a ostatním nechám bez keců ten jejich, i když se s tou mojí částí Pravdy nikterak neslučuje. Ale když se jednou za čas rozhodnu "mít pravdu", mám ji celou a rozumím všemu, náboženstvím, filosofii, politice, ekonomice, ekologii, psychologii a vůbec čemukoliv, na co si troufne někdo mít nějaký názor. A dokážu mu, že má názor špatný (a já samozřejmě správný). Ze všech činností ubíjejících úmorně se vlekoucí čas nudy je tato asi nejzábavnější, má jen jednu nevýhodu, že mě pak nemají rádi ti lidé, kterým dokazuji, jak nemají pravdu, jelikož ji mám já (a nedám!).

Když se nudím, nikomu o tom neříkám, každý to totiž zjistí sám (zvlášť když mám pravdu jsem zcela nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná) a každý je mi taky schopen poradit.
"A to nemáš nic na práci? Chceš nějakou přidělit?"
Samozřejmě, že mám práci. A přidělením další se nic nevyřeší, budu se úspěšně nudit i při ní. Jak bylo výše řečeno, nuda není nedostatek zaměstnání, ale neuspokojivý stav mysli, který nastává zejména tehdy, když nic dělat přímo nemusíte, nebo dokonce nemůžete, ale neumíte relaxovat. To pak nezbývá, než se nudou pronudit až do samého konce a jíst, pít, číst na záchodě a mít pravdu tak dlouho, dokud opět nenastane situace, kdy vás s jazykem na vestě poženou vpřed navršené povinnosti. Popravdě, už se nemůžu dočkat (a to je ten workoholismus).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 16. července 2009 v 23:00 | Reagovat

Já trpím pravým opakem Frantových opileckých depresí :-D. Já zas každému píšu, jak ho/ji mám ráda.

A jinak kecáš, mně říkáš,žese nudýš, v jednom kuse.

2 Lilia Lilia | 17. července 2009 v 13:22 | Reagovat

no já se teď taky nudým v jednom kuse :-D

3 evidlo evidlo | 18. července 2009 v 10:01 | Reagovat

mám tě přesvědčit, že nemáš pravdu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama