Nástrahy domácího fotomodelingu

28. června 2009 v 15:06 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Původně jsem sem nechtěla tenhle článek vůbec psát, jelikož jsem se za jeho náplň tuze styděla a rděla až za ušima. Jenomže mi to nedalo a stejně jsem svou ostražitě utajovanou domácí ostudu nacpala každému, kdo mě byl ochoten poslouchat (některým dokonce několikrát). A tak to nějak přišlo, že jsem se i přestala stydět a rozhodla se to oznámit zde "celému světu".


Co se tedy vlastně stalo? Minulou sobotu mě mí ctění rodičové stěhovali z koleje. Vše, co mé jest, jsme narvali do tašek a s autem obtíženým tak, že sotva vyjíždělo prudší kopečky, se odebrali na rodnou Ithaku. A večer jsme se s mater v koupelně daly do obtížného vybalování a třídění mého oblečení. Mezi spoustou ušmudlaných hadérků jsme nalezly avantgardní čepeček. A jak nám oběma slušel!

Probudilo to v nás nečekané módní sklony, které se nehodí k jednadvacetlité dámě, natož pak její ctihodné matce. Ale zkoušely jsme si čepeček tu tak, tu onak, kroutily se před zrcadlem, dělaly na sebe různé obličeje a byly jsme z toho tak rozjařené, že jsem doběhla pro foťák a rozhodla se, že si budeme hrát na modelky. Pořídily jsme pár povedených a pár méně povedených fotek, když přišla osudová věta, než se stane něco hrozného. Zkrátka něco jako "a teď mě vyfoť na támhleté skále!"

"Hele a teď mě vyfoť na tom umyvadle!" Pravila jsem a opřena o ně jsem zaujala elegantní pózu (nadechnout, vydechnout, nedýchat, vypnout prsa, břicho zastrčit).
"No to není ono, natoč se víc do prava, ne, doleva, posuň se trochu dozadu!" Instruovala mě maminka. když jsem se konečně usadila v pozici jako z titulní strany luxusního lifestylového časopisu, ozval se zvuk, který rozhodně nemohl vydat foťák na znamení toho, že právě pořizuje fotografii (nehledě na to, že můj foťák žádné zvuky nevydává).
Koupelnou se rozlehlo hromové křach. Pseudomramorová deska lemující umyvadlo se rozloupla ve dví a já letěla do ručníků ve skříňce pod ní.
"Únava materiálu," prohlásila rezolutně přesvědčeným hlasem mater poté, co mě vyhrabala z trosek umyvdala a vymotala z ručníků a zjistila, že jsem živá. "A vůbec, za to můžou Italové. I táta nadával, že ten odpad toho umyvadla nestojí za nic."
Rozbité umyvadlo jsme zase nějak složily a podepřely židlí. A zjistily jsme, že nefunguje, neboť netěsní utržený odpad. (Nojo, Italové, my nic, my muzikanti.) Napsaly jsme výstražnou cedulku ("Nepouštět vodu, umyvadlo se rozbilo!" Jasně, že samo.)

Maminka celý můj trapas, jak vidno, vzala sportovně. Ale já jsem se s ním nemohla dlouho smířit, a to hned z několika (uznávám,že z větší části pofidérních) důvodů.
1. Cožpak já, osoba zaměřená na abstratkní hodnoty, má za potřebí nakrucovat se před zrcadlem (...ano, je to tak, má) a ještě se u toho fotit???
2. Na titulní straně těch časopisů se nikdy žádná modelka nehrabe z rozvaleného umyvadla a pomuchlaných ručníků s odpadem v ruce a čepečkem na hlavě!

Z celého incidentu jsem nabyla dojmu, že jsem povrchní a ještě ke všemu tlustá a byla jsem z toho všecka špatná. Až do chvíle, kdy jsem se z mě už neznámého důvodu prohlížela sochy řeckých umělců. Skoro každá ta Venuše se opírá o nějaký mramorový sloupek. A že to byly pořádné ženské a ty sloupky je udržely (a pokud stály modelem, musely je mramorové sloupky udržet mnohem déle než mě umyvadlo při focení). A jsou lidé, kteří dokážou krásy takovýchto osob ocenit, jako například F. L. Rieger:
"Venuše...je mladá, krásná žena v plném rozkvětu tělesných vnad, kterážto smysly naše okouzluje, nad jejížto pravdivostí žasneme. Všecky údy tohoto luzného těla jsou vykouzleny v krásném mramoru s takovou měkkostí a pružností, že pod pletí kolování krve a chvění nervů tušíme...."

Škoda jen, že Řekové i Rieger jsou už nějaký ten pátek pod drnem. Nám současným Venuším Knidským a Miloským nezbývá, než bourat umyvadla a poslouchat (většinou dobře míněné, ale vzhledem k současnému trendu přecejen ne zcela potěšující) komplimenty jako "pěkná holka! Statná!" (sestra Expedita) "To je ale macek!"(Jura).

Uklidňují mě nejenom sochy Feidiovy, ale taky jakákoliv návštěva obchodu s oblečením. Velikosti 40 a 42 jsou totiž vždycky vykoupené jako první. Kalhoty si sice nekoupím, ale aspoň se utěšuji tím, že v tom nejsem sama. Můžu tedy klidně jíst čokolády na posezení a nehýbat se a za pár měsíců napsat zasvěcený článek o rozsednutém křesle a Rubensových kráskách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 28. června 2009 v 20:40 | Reagovat

Jo, to znám... co j napáchala škod při snaze zaznamenat sebe coby múzu století.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama