O zahrádce Boží aneb our calm kingdom

22. května 2009 v 11:07 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
V Křemži máme s maminkou zahrádku. Říkáme jí zahrádka Boží, protože tam pracujeme a modlíme se (ora et labora), aby tam s přispěním Božím něco vyrostlo, i když nebudeme zalévat a okopávat (a když už, tak určitě ne odborně). A věru že to prospívá tělu i duchu, ti benediktýni věděli, co je zdravý životní styl.

Jet na zahrádku neznamená nosit kýble s vodou, do omrzení stříhat živý plot a vůbec dělat to, co zahrádka chce, aby utěšeně vzkvétala. Znamená to dělat právě to, co chceme já a mater, abychom utěšeně vzkvétaly my. Takže kýble nosíme, dokud nás nebolí ruce ,a podpatky našich buržoazních střevíčků se nazačnou příliš propadat do zmáčené hlíny.
Ale nejen proto nám to tam moc neroste. K všemožným zahradnickým činnostem nám spíše než odhodlání chybí know-how a praxe. Naše vysoké záhony obvykle nejsou moc vysoké, častěji dokonce propadlé. Málokdy na nich vyroste to, co jsme zasely. Trávu nesekáme, ale moříme. A sousedi se nám smějí, nebo nadávají, že se naše neumořené pampelišky rozsemeňují a jejich anglické trávníky. Ale zahrádka Boží není o anglickém trávníku a hodinách úmorné práce. Nežli labora je důležitější ora, meditace. Nebudujeme geometrické živé ploty, šlechtěné odrůdy tulipánů a housenekprostý salát. Budujeme "naše poklidné království", tedy v podstatě jsoucno duchovního rázu, v němž pak mater i já odpočíváme při práci a připadáme si tak jako král dohlížející na své statky(Black books). A k budování duchovních statků se člověk na poli manuální práce přetrhnout nemusí. Sousedé stěžující si na zapáchající kompost tedy zcela nechápou, o co v zahradničení ve skutečnosti jde: o svatý klid, jenž tato práce poskytuje.
Přijme-li zahradník tento fakt, ubude mu práce a rozmnoží se mohutnost jeho ducha (nevím co to je, ale naleznete to v každé správné filosofické literatuře). Nechá pampelišky, ať se rozsemeňují, kompost, ať smrdí, a kopřivy, ať bují. K historickému žlabu takového zahradníka se pak slétají strakatí ptáčci a je milo na ně patřit (behold). Ovšem více nežli já je takovým zahradníkem milujícím hojnost veškerenstva bez rozdílu právě maminka, jak dokazuje její následující výrok, kterým mi kladla na srdce, co v článku nesmím opomenout:

Maskova ‎(22:42):
Jo, a určitě se nezapomeń vděčně zmínit o žížalách. Nikdy jsem neviděla tak pracovité žížaly a v takovém množství, jako na křemežské zahradě. Neuvěřitelně dokáží přes zimu z hromad posekané trávy vyrobit špičkový humus. Jsou jich v kompostu celá klubka a činí se a činí. Jsou mi moc sympatické, takové sedlácké žížaly to jsou.

A nadšena těmito tvory, kvůli nimž nejspíš smrdí kompost, dokonce na ně složila ódu:

"Jedna jediná žížala
metrák trávy sežrala,
teď jí žere ještě více
už bude tlustá jak jitrnice."

Ač tedy nezahradničíme tak, jak by si sousedé představovali, přece Bůh dal, že naše poklidné království vzkvétá, když se tak pěkně modlíme a pracujeme a odpočíváme. Nuže spočiňte pohledem na květech a plodech zahrádky Boží a čerpejte energii z klidu našeho tichého království.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 22. května 2009 v 14:25 | Reagovat

Práci na křemžské zahrádce si pamatuju. Ušpinila jsem si tam své béžové conversky.

2 Lilia Lilia | 22. května 2009 v 17:22 | Reagovat

[1]: Ouuuu....smůla, ale tak takový botky se daj kopnout do pračky a pak jsou jako nové :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama