Latinské soustředění

28. dubna 2009 v 22:20 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Na dlouze plánované a všemi vyučujícímí doporučované studijní soustředění v Moravci jsem se velice těšila a také jsem si jej -jak už bývá mým zvykem - představovala poněkud naivně: malovala jsem si, jak se převlečeme do tóg a tunik; jak budeme coby Vergiliův Tityros ležet bezstarostně ve stínu pod košatou korunou buku, cvičit se v hraní na pastýřské píšťale a lesy v okolí oné malebné moravské vísky nám budou šumět jméno krásné Amarillidy. Místo toho nás ale čekaly bojové hry, hodiny překladů klasiků a dramata více než antická. Bukolicky zahálčivou pohodu připomínaly snad jen polévky, který každý den byly luštěninové.


Den první - peregrinatio.
Naivita mé představy, že mě čeká několik dní plných pohody, se ukázala poprvé již o slunném středečním ránu, když mi kolegyně klasická filoložka Sylva psala dvě minuty před odjezdem autobusu, že domluvený sraz nestíhá, protože si spletla tramvaje a jela kamsi úplně jinam. Naštěstí se ale vynořila z keříků poblíž autobusového nádraží těsně po své esemesce a po minutovém sprintu po nadchodech a podchodech kolem Zvonařky jsme i s obrovskými bágly plnými slovníků a příruček k překladu klasické literatury přece jen v poslední chvíli naskočily do autobusu. Jako bych Sylvu neznala, s ní se to bez nestíhacího adrenalinu prostě neobejde. Ale jen co jsme se rozvalily v poloprázdném linkovém autobusu objíždějícím moravské vesničky šnečím tempem, opět jsem se nechala unést náladou Vergilliových Bukolik a očekáváním ozdravného pobytu v přírodě. Náladu mi nezkazila ani kofola v moravecké hospodě, která chutnala jako pivo a překousla jsem i fakt, že tam nemají presso. Spolehla jsem se na to, že kofeinový nedostatek doženu na místě pobytu a jen pro jistotu jsem se vybavila několika balíčky naescaffe 2v1, což je, jak známo, nejhorší možná náhražka pravé kávy, která vám jen připomene bídnost a marnost bytí bez povbuzujícího nápoje.

V Moravci jsme se na strategickém místě sešli se zbytkem civitas, ježto putovala už asi 8 kilometrů pěšky, dbajíc harmonického rozvoje těla i ducha. Velení na zbylé dva kilometry dělící nás od záklany bylo svěřeno velkému zálesákovi Paulu Maximovi, kterému se podařilo cestou dvakrát zabloudit, protože si nepamatoval instrukce hospodského, jehož jsme se ptali na cestu. Než však na něj budu házet špínu, musím si zamést, stejně jako ostatní latináři, před vlastním prahem: nevím, je-li to všeobecně rozšířeným jevem či načí specializací, ale rozhodně každý z latinářů, ptá-li se někdo ze skupiny na cestu, přestane dotázaného okamžitě poslouchat v blahé naději, že ho přece poslouchají všichni ostatní. Potom se ovšem na prvním rozcestí zjistí, že neposlouchal nikdo a že ústní slovesnost hospodského se dochovala jen ve fragmentech pospojovaných do neuvěřitelných kombinací zcela neodpovídajících realitě. Nakonec jsme ale přece dorazili, horlivě debatujíce o směru cesty:
"určitě říkal něco o hájence a rybníku!"
"Ne, máme jít furt po hlavní a doprava a doleva!"
"Nene!Máme zahnout na lesní cestu za rybníkem!"
"A to za tím prvním, druhým, třetím, nebo čtvrtým?"
"Jo to je rybník, támhleten zelený palouček?"
"Ale kdež, za hájenkou to už prý uvidíme."
"Ale to bysme asi napřed museli vidět ut hájenku, ne?"
Došli jsme dokonce v těsném závěsu za autobusem vypraveným ústavem klasických studií, jehož řidič se asi také ptal na cestu hospodského a pak doufal, že bude poslouchat někdo jiný, pročež se začátek odpoledního programu posunul a dokonce to nebylo kvůli nám.

Na prvním semináři, který obnášel překlad Sallustia, jsem si ověřila, že bez kávy se moje schopnost dávat vkuse pozor nerozšířila od dob první třídy ani o minutu. Po čtvrt hodině mě poprvé napadlo, že mám hlad a po další půlhodině jsem už bojovala s touhou praštit hlavou o stůl. Jako ve škole, jakápak bukolická pohoda. A pak to přišlo.Po večeři. Káva není a nebude!Pitný režim se kupodivu sestával z erárního ovocného čaje a automaty na kávu nikde, varné konvice nikde. Plačky jsem si udělala 2v1 z vodovodu a padla únavou v půl jedenácté.

Den druhý - sine coffea atque bona fama.
Dávat v kuse pozor hodinu a půl je pro mě nemožné. Dávat pozor vkuse tři hodiny, a to poránu a bez kafe, je donebevolající bezpráví na mně spáchané. Může se pak snad někdo divit, že jsem usnula lektorce četby Sallustia přímo před očima a mé poznámky z hodin byly podezřele krátké a počet koruptel a vynechávek v nich byl větší než u prastarých rukopisů?

Už jsem myslela, že zajdu na malátnost (Jak by řekl Panda, torpedovitost, neznalým klidně vysvětlím) a opravdu nechutný absťák, až mě navečer osvěžila skvělá zpráva, s kterou přišla daleko nejlepší studentka Markéta: prý že budu hrát mrtvolu v pravém řeckém dramatu! A jak řekla, tak se také stalo, sedla jsem si spolu s ostatními latináři v bílém prostěradle do Tartaru a byla jsem od začátku až do konce představení zarytě a věrně mrtvá. Zálibně jsem poslouchala všechna ta řecká hó, tú a oi a ani jsem se nepokoušela pochopit, o co tam vlastně jde. Když nakonec, jako v každém správném řeckém dramatu, byli mrtví už všichni a diváci se rozešli, zaslechla jsem jako ve snách větu, která mému sluchu zněla ještě liběji než slova jako sofrosíné či harmoníá.
"Vlasto, pojď na presso!"
Po dvou dnech bez kávy mi fakt, že je někde v dosahu presso, podsunul myšlenku, že tohle jsou možná elysejské háje a že jsem tedy asi při odpolední mluvnici umřela a teď jsem v ráji, kde mi budou vynahrazena všechna příkoří. Následovala jsem jmenovanou Vlastu až na mně do té doby neznámý bar, kde jsem pořídila výborné presso za dvacet korun. Konečně jem se probrala a plna sil vyrazila na večerní posezení s nejučenějšími hlavami ústavu klasických studií, kopami brambůrek a 50 litry archivního vína, které ústav zařídil.
Mužové z našeho okruhu, tedy Pavel, Tomáš a MArtin se poněkud obávali, že je 50 litrů na ústav trochu málo, pročež jsme se již v moravci pro jistotu vybavili vlastními zásobami. Jelikož ale studenti nově otevřeného, neklasického oboru "mediteránní studia" tuto slavnostní příležitost ignorovali a někde soukromničili, zbylo na latináře a starořečtináře účastníci se v hojném počtu jídla i pití do více než sytosti. Ačkoliv tedy mediteráncům vděčíme za dostatek, trhat parta se nemá a od onoho večera budiž slovo "mediteránec" nejtěžší nadávkou.

Den třetí - exertatio in armis.
Třetí den se odehrál ve znamení celoodpolední a pro některé skupiny i celovečerní bojové hry v latině. Byli jsme rozděleni na několik skupin, vedených vždy zdatným znalcem Ciceronových souvětí, jejichž vyluštění a překlad měl být tajným cílem celé akce. Naše skupina nastoupila plna bojového nadšení a ztratila se hned u prvního mostu, protože když nám vysvětlovali, kudy máme jít, zase nikdo nedával pozor doufaje, že poslouchají ostatní. Minuli jsme většinu kontrol, zato jsme ale neminuli hospodu ve strážku, kde jsme poseděli u kofoly, která tentokráte nechutnala jako pivo. Dorazili jsme jako předposlední a přeložili jsme něco úplně jiného, než mělo vyjít. Za trest jsme dostali nejmenší čokoládu, ale lepší pěkná procházka a malá čokoláda než plané vavříny vítězství nebo nic.

Den čtvrtý - translatio Martialis aneb jak se baví klasičtí filologové.
V sobotu jsme se po perném 4 a půl hodiny trvajícím překladu Ovidiových Metamorfóz a skvěle v latině sehraném zasedání senátu rozhodli udělat si odpočinkový soukromý večírek na chatce a zkonzumovat u partičky pokeru naše soukromé zásoby. Nejdřív jsem všechno vyhrála, ale ve chvíli, kdy mí obraní spoluhráči začali upozorňovat na to, že mám jistě neštěstí v lásce, jsem pro jistotu zase všechno prohrála (nějaká výmluva se najít musí). Poté se k nám větou "jo vy jste ti počtem proslulí druháci, hej, že?" (Je nás jedenáct a to je na latinu ohromující počet) přidal jakýsi student magisterského studia. A pak teprvě začala ta pravá filologická zábava. Učili jsme se číst a překládat sprosté básničky (opravdu byste u něčeho takového nečekali, že je to napsáno tak vznešeným metrem jako je elegické distichon či falajský hendekasylabus, který kdosi překřtil vzhledem k obsahu básně na falický). Když nás přestalo bavit i to, kdosi otevřel slovník a udeřil otázkou "Vyjmenuj všechna latinská slova na K!" A co to je paetus? To nevíte? Mhouřivý přece!"
Po nějaké době ale očividně Sylvě přestalo připadat předčítání slovníku zábavné a učinila mu radikální přítrž rozlirím vína po celém stole. Pokřtěn byl nejen sněhobílý látkový ubrus, ale i slovník od Novotného z první republiky a také MArtialis i s Catullem. Čtvrťák se patrně zalekl naší společnosti, slíbil, že jako výkupné pošle slovní zásobu k Sallustiovi a raději zmizel. Právě včas, protože jsem hned po jeho odchodu polila Pavla vodou z flašky a on mi následně názorně ukázal, že moje taiči techniky, kterými jsem ho hodlala ohrožovat nadále, nefugují. Naší dětské zálibě znovu učinila přítrž Sylva tím, že rozlila po celém stole víno a zasáhla tím další doposud netkunté klasiky. Uznali jsme, že toto bylo patrně nejlepší a že je třeba přestat, nebo smrad z vína z chatky do odjezdu nevyvětráme.

Den pátý - tristis scholaris linguae graecae.
V neděli nastal den odjezdu a já se na své ranní kávě poprvé dala více do řeči se smutnou studentkou řečtiny, kteréžto jsem si povšimla hned ten den, co jsem bar objevila, a podle toho, že tam byla vždy, když jsem tam zavítala, usoudila jsem, že soustředění tráví tam ve společnosti barmana, dvojítého pressa a marlborek. Filosofovaly jsme spolu o životě a zjistily, že ze všeho nejhorší je, když nepochopíte systém starořeckých participií. Pak už vám zbyde jen to presso a oči pro pláč. (Bať, já je taky nepochopila.)

Veskrze bylo soustředění skvělé. Ale když jsem nasedala do auta Terčina tatínka s batohem plným slovníků, neubránila jsem slastné myšlence, že až přijedu do Brna, půjdu na procházku a konečně se jako Tityros rozvalím pod košatým bukem a dopřeji odpočinku mé překlady a symposii zmořené hlavě a údům.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama