Týden aktivního sportovce

26. března 2009 v 17:02 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Nejsem sportovní typ. Patrné je to zejména tehdy, doháním-li v potu tváře padesátimetrovým sprintem MHD (zvlášť na nacpané troleje 26 a 25 mám štěstí) a šály, kabáty a sukně za mnou vlají, punčochy mi padají a z tašky trousím papíry popsané poznámkami z gnosticismu. Jak by řekl Guth-Jarkovský, takto nepřiměřeně sprotující žena jest jevem navýsost komickým a buršikósním. A soudíc podle pohledů cestujících, které se marně snažím ignorovat poté, co naskočím do autobusu blahosklonně čekajícího jen na mně, si to nemyslí jen prvorepublikový znalec etikety. Přesto - nebo právě proto - jsem se rozhodla, že odteďka budu sportovat. A aktivně!

Začala jsem s historickým šermem, jak bylo mým dosavadním životním snem. Pamatuji si na své představy z dob, kdy jsem ještě byla statečnou, nezkaženou Johankou z Arku, jak budu jednou chrabře vládnout mečem a trestat bezbožníky. Už bych skoro mohla vyrazit s rytíři kříže do Svaté země, zbývá odstranit pár posledních nedokonalostí.
Tak například neovládám pády, tedy efektní kombinované kotrmelce přes pravé či levé rameno. Můj poslední pokus dopadl tak, že jsem udělala jakousi stojku, chvíli jsem se kymácela na rukou, načež jsem s velikým zapraštěním dopadla na předěl žíněnek kostrčí a týden jsem měla dojem, že si nesednu. A to jsem ani neměla meč v ruce, abych se jím stihla během svého akrobatického výkonu sama probodnout.
Další problém mi působí jedenapůlruční meč sám. On je těžký! To se neřeklo, ti rytíři vždycky vypadali, jako že se jím tak lehce ovívají. Já se jím dokážu s výraznými problémy ovívat asi deset minut, když napnu všechny své psychické a fyzické síly, i celý trénink, to se ale pak týden nejsem schopná oblíct a najíst. (Z toho plyne poučení, že bitva ve Svaté zemi nesmí trvat déle než hodinu a půl a pak musí následovat týdenní rauchpauza.)
Toto všechno jsou, co se historického šermu týká, jen kosmetické detaily, v podstatě akcidentální, zanedbatelné a téměř nejsoucí v porovnání s tím, že neumím řvát a nevypadám drsně. A to ani s úctyhodně vyhlížejícím mečem na zádech.
Jelikož je ale historický šerm stále mým dětským snem - a krom toho protože špatně snáším, když se mi drsní šermíři smějou, že meč šermuje mnou a ne já jím - rozhodla jsem se, že podniku konkrétní kroky, abych svou vizáž uzpůsobila novému koníčku a hlavně nabrala svalstvo. Jak jinak než dalším sportem? A samozřejmě, že aktivním.

Zapsala jsem si tedy v univerzitním sportu tchai-ti. Umím pozici opice, luku a šípu, smetení prachu z kolene, usměrňuji svou energii čchi (zejména o půlnoci v centru Brna) a harmonizuji tři tachi-ti-jen, šerm mi však zatím nejde o nic líp. Zejména to řvaní ne. Tchai-ti ale cvičím rozhodně pravidleně, každé úterý, kdybych tam nechodila, kvůli různým kličkám studijního řádu, jak říkala jedna právnička na onom bojovém sportu, by mě prý vyhodili ze školy. Jsem eď sice na první pohled šaolin Kein, jenž slyne vnitřním klidem a rád vám pomůže, nicméně fyzivká kondice je stále na bodu mrazu.

Co tedy dál? Jak už se dalo odvodit z předchozího článku, zkusila jsem to s plaváním. Je to skvělé, jenomže, to po chvíli prochladnete a začnou vás bolet ručičky a nožičky...ještě že je tam ta vířivka, tam je teplo, posedět se tam dá, pofilosofovat jako v římských lázních a vůbec. Komu by se do toho studeného bazénu ještě chtělo?...Filosofovat do vířivky chodím rozhodně aktivně, ale svaly nerostou a tuky nemizí (v což jsem také v skrytu duše doufala), jak jsem zjstila při pohledu do zrcadla a při snaze o přesun latinských a řeckých slovníků v příručním zavazadle.

Panda, když opět jednou neměl za co vysedávat po brněnských krčmách, mi poradil, že nejlepší na to je prý běhat, protože je to zadarmo. Přesvědčoval mě o tom při chůzi do lehkého vršku a zadýchal se tak, že se musel během pěti set metrů třikrát zastavit, aby nedostal infarkt. Vystačilo mi to jako téma k rýpání asi na dva týdny, po kterých jsme se konečně vyhecovali a odhodlali k podvečernímo joggingu. Běželi jsme samozřejmě hrozně daleko a hrozně rychle (a kdo by se o tom odvážil pochybovat, dostane nabídku, která se neodmítá, a bude si muset dát pozor, aby se mu něco nestalo s notebookem nebo sestrou), ale mám tak nějak dojem, že krátkodobá aktivita končící mým psychofyzickým kolapsem v kavárně nevěští brzkou proměnu v atleta, natož pak v drsného šermíře řvoucího v kotrmelcích mocným basem.

Nyní je jistě nepopiratelné, že aktivně usiluji o harmonický rozvoj nejen ducha, ale i těla. Stejně nepopiratelné ovšem bohužel zůstává i to, že asi nejsem sprotovní typ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 26. března 2009 v 17:15 | Reagovat

:-D Nemám slov. A takový šutr jsi blahé paměti bývala.

2 Lilia Livida Lilia Livida | 28. března 2009 v 11:54 | Reagovat

Nojo, bejvávaly časy, kdy jsem byla tvrdej chlap....asi mě zkazilo to vysedávání po kavárnách, ale jsem si jistá, že to svou sportovní aktivitou doženu a než se naděješ, budu jak profesionální boxer ;-)

3 evidlo evidlo | 14. dubna 2009 v 14:41 | Reagovat

no, ten mocný bas bys v té kavárně získat mohla...můžu si dovolit pochybovat, když nemám ani sestru ani notebook?

4 Lilia Lilia | 16. dubna 2009 v 20:44 | Reagovat

na mocném basu v kavárnách pilně pracuju, ale běhat jsem od té doby nebyla...a to pochybování bych nedoporučovala, může být ohrožen i stolní počítač:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama