Básníkovy těžkosti

6. března 2009 v 23:46 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Studium latiny spočívá v zápolení s velkými jmény. Nejprve svedete bitvu se strašlivou Caesarovou vazbou akusativu s infinitivem, a myslíte si, že nic, ani Germáni, ani Gallové, nemůže být horší, než překlad předlouhých nepřímých řečí páně Gaia Julia. Jenomže pak přijde Cicero a skončíte usvědčeni z naprostého diletantství jeho soudní či filosofickou argumentací. Cicero schvalně, aby případného překladatele zmátl, totiž argumentuje zcela nesrozumitelně a nesouvisle, a větu bez gramatických zvláštností a kratší než šest řádek patrně vůbec nepovažoval za hodnou vyřčení,natož pak zaznamenání. Přiznávám se, že od dalšího autora, kterého po nás na ústavu klasických studií vyžadují, tedy Ovidia Nasona, pěvce něžných milostných hříček, jsem očekávala určitou překladatelskou úlevu. Spletla jsem se ale velmi, a když mi bylo zadáno napodobovat Nasonovo umění básnické, dokonce jsem zapochybovala o tom, zda vůbec jsem člověkem na svém místě.


Na první hodinu semináře k četbě Ovidia jsme si měli připravit překlad jeho vlastního životopisu. Pohoršovaly jsme tím s kolegyní celé odpoledne včecko osazenstvo atria fakulty informatiky (odkud nás kvůli tomu zatím kupodivu nikdo ještě nevyhodil, narozdíl od různých hospod a knihovny filosofické fakulty, které jsme si ke společným překladům vybíraly dříve) a zjistily jsme, že to nejenom nejsme schopny přebásnit, ale ani skoro přeložit a já osobně dokonce ani přečíst.
Na semináři byl náš překlad a má recitace hexametru terčem všeobecného posměchu. Jsem si jista, že úkol - složit parafrázi na přeložené dílo - nám vyučující PhDr. zadala pouze s tím potutelným cílem, abychom museli třikráte praštit o zem a pokorně souhlasit s tím, že již nebude většího básníka nežli byl Naso, a pokud přece se najde někdo, kdo by se mu mohl rovnat, nebudeme to my.

Zpočátku jsem do toho šla plna odhodlání a optimismu. Když to dokázal Ovidius, proč ne já, není-liž pravda? Vzala jsem to pěkně verš po verši, že budu jen nenápadně obměňovat základní životopisná data, aby vyhovovala mému případu, přičemž umělecká hodnota předlohy zůstane zachována.
Tak jakpak nám ten Ovidius začíná?

O mně, který jsem skládal ty hravé milostné zpěvy,
budoucím - aby mě znali - čtenářům budiž dána zvěst.

Co teď, já nikdy žádné hravé milostné zpěvy neskládala! No nic, úvody k práci každý správný vědecký pracovník píše až nakonec.

Sulmó je rodiště mé, má studených pramenů hojnost -
od Říma vzdáleno leží na devět desítek mil.

Chachá, Sulmo, to je zapadákov, když je možné určit ho jen pomocí toho, že je devadesát kilometrů od Říma. To moje rodné hnízdo je na tom líp, a verše, ty mi k tomu nechybí:

Na soutoku Vltavy a Lužnice,
tam leží moje rodná vesnice.

Tam jsem přišel na svět, a abys věděl i dobu,
tehdy když zastihla v boji oba dva konsuly smrt.

Mám smůlu na rok narození, při němž se nestalo opravdu nic, co by stálo za to zvěčnit slovy umění. Ale rok poté, to se děly věci! To se musí využít a zúročit, politická událost takových rozměrů. Pche, kam se hrabou konsulové.

Dcera svých rodičů já jsem první,
narozena v předposlední rok nesvobodných dní.

Toto pojetí sice vynechává existenci mého staršího bratra -druhá by se nerýmovalo - a uznávám, že celý rým je poněkud krkolomný, ale kdybyste viděli ten Ovidiův v latině, museli byste uznat, že na tom není ten můj ještě tak špatně.
Ale což, nebudu přece zamlčovat svého staršího bratra! Zvlášť když ani Ovidius jej v pokračování své básně nevynechal:

Z dětí jsem nebyl já první, neb světlo světa jsem spatřil,
když už měsíců dvanáct bratr můj na světě byl.
Téže Jitřenky zář však vítala zrození naše
jediný den byl oslaven obětí koláčů dvou.

Být však syn, druhá bych přišla na svět,
můj bratr starší je o měsíců třikrát pět.

Obskurní verše o koláčích a Jitřence, jak nám bylo vysvětleno, naznačují přesný den, kdy se bratři Ovidiovi narodili, a také to, že to bylo přesně rok po sobě. Nezůstala jsem tedy pozadu a den svého narození skryla v neméně důvtipném jinotaji:

V ten zrozena jsem byla den,
kdy školáci jdou k vodě ven....

Nojo, jenomže který den? Školáci k vodě ven můžou nejenom na moje narozeniny, ale podle počasí a geografické polohy v podstatě kdykoliv. Chce to tedy specifikovat, aspoň to bude delší a metaforičtější.

...den poté, co odhodili brašny,
když skončil školní rok strašný.

A už je to každému jasné, narozdíl od koláčů a Jitřenky.

Ovidiovy verše každým dalším řádkem přitvrzují. Snahu napodobovat ten následující - "Z pětice slavnostních dnů, jež bojovné Minervě dány, den je to prvý, kdy teče v zápasech prolitá krev." - jsem po zralé úvaze vzdala, zejména proto, že stačilo podle zadání vytvořit veršů šest, což jsem přestřelila o plné čtyři.

Chvíli jsem se kochala intelektuální hloubkou svých veršíků, alegoriemi, mateforami, metonymiemi a vůbec přehršlí použitých básnických prostředků, ovšem dokud mě nenapadlo srovnat si své dílko zpětně s předlohou. Pak nezbývalo než sklopit zrak a uznat, že ona Ovidiova něžnost byla zahnána tvrdým dusotem mého poněkud sedláckého metra.
Abych se uklidnila a získala ztarcené básnické sebevědomí, zarecitovala jsem vzorek svého díla (ten o soutoku Vltavy a Lužnice, podle mého zltý hřeb celé básně) Pandovi, ježto se mi oproti všemu očekávání vysmál, čímž mě inspiroval k napsání básně zcela jiné, delší a možná o něco profesionálnější, ale rozhodně méně výstižné a upřímné. Se svým druhým dílem jsem nebyla spokojena, proto jsem ho uraženě zakončila slovy, že "zde už končím raději, na lepší verše nemám naději".

Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem poslala dílo nevalné kvality, nakonec, paní doktorka se nad ním srdečně pobavila, ostatní také a já nakonec rovněž. A krom toho, z většiny básní bylo cítit pot, krev a slzy a obvykle končily nějaým mottem typu "A tak končím s tímto žvástem, na lepší rýmy jdu se posilnit chlastem."
A taktéž si troufám tvrdit, že neumělé rýmovačky většiny z nás potěšily svou svatou prostotou doktorku Urbanovou o něco více, než zákeřný latinský text nejzdatnější spolužačky, oplývající důmyslnými mytologickými hádankami, který se údajně PhDr. snažila při cestě tramvají pochopit tak úporně, že přejela filosofickou fakultu o tři zastávky a utíkala do školy s jazykem na vestě a jen tak tak, že to stihla do začátku výuky. Nebylo by divu, kdyby nevyhověla přání autorky, aby "laskavě vzala na milsot tyto ubohé pokusy o básnický životopis," jak ji se skromností nabádaly latinské daktyly a spondeje hned v úvodu nejzdařilejší básně.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama