Евгений Онегин - o návštěvě opery

8. února 2009 v 15:39 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla...
...ale o Evženu Oněginovi, Čajkovském, opeře, vysoké kultuře, buržoazní smetánce oblečené v norkové kožichy a s těžkými šperky ze zlata a říčních perel, se prostě mlčet nedá. Zejména jdete-li do opery s Pandou, pravověrným odpůrcem všech radovánek falešných zbohatlíků.

Jelikož jsem měla podezření, že za Pandovým náhlým zájmem o operu stojí pouze touha ukázat nějakým podařeným happeningem ve ztichlém sálu, co si myslí o konvencích prohnilé aristokracie, chtěla jsem působit dojmem takové společenské grácie, abych zachránila každé faux pas, kterého se bude schopen dopustit. Proto jsem si vzala svou nejspolečenštější sukni (společenská proto, že se v ní dají dělat pouze společenské věci, tedy stát a s trochou tréninku i sedět a skákat snožmo), která navíc zakrývala aspoň zčásti mou zabahněnou středověkou obuv (koupí střevíčků vyhrožuju už 4 roky, už mi to asi nikdo nebaští). Bylo tedy poněkud překvapením, když Panda dorazil v saku a vyleštěných polobotkách, a už jsem se bála, že se budu na Evženu Oněginovi škrtit v maximálně společenské sukni zbytečně.

Panda však nezklamal a odmítl jít k divadlu po chodníku, protože prý jsme lůza a ta po chodníku nechodí. Plížili jsme se tedy k Janáčkovu divadlu parkovištěm, přičemž Panda nervózně pokuřoval, skřípěl zuby a probodávaje pohledem velebné starce v žaketech a postarší dámy ve stylu první republiky, mumlal si cosi jako "Ta neupřímnost! Ta přetvářka!".
Interiér divadla však - ač nebyl tak starosvětský, jak bych ho byla chtěla mít - zapůsobil i na Pandovu ryze opravdovou duši a on se vydržel možná deset minut chovat jako pravý gentleman (pozval mě na džus), přesněji řečeno do té chvíle, kdy si s filosofickým údivem povšiml slečny vyžadující lístky a zastavil se náhle v půli kroku těsně před ní, takže jsem vrazila já skoro do něj, dáma za mnou do mně, její choť do ní a tak dále až k baru.
Slečna nás - již s trochu nedůvěřivým pohledem - usadila do lóže. Lóže mě zklamala, protože tam bylo moc sedaček a byla odevšad otevřená - tedy žádné místo pro tajné drby, nepravé bankovky, protistátní ujendání a vůbec kriminální činnost, kvůli které se chodí do opery (která jinak nikoho nezajímá) a zejména pak do lóží (ze kterých je špatně vidět na jeviště, ale velmi dobře na publikum). Spokojili jsme se ale s neblaze konstituovaou lóží, byl nabídnut nezbytný bonbón (který podle G.-Jarkovského nesmí pán za žádnou cenu odmítnout) a jali jsme se komentovat nemožné odění návštěvníků v parteru.
"Cha!" Vidíš ho? Džíny! No to je úroveň!" Rozčiloval se Panda, zastánce lůzy, tradičně tak nahlas, že lidé okolo se museli patrně hodně snažit, aby se neotáčeli.
"A támhle! Má jen spodní vestu!Přes takovou vestu se musí nosit sako, to by tu mohl běhat rovnou v trenkách!" Přisadila jsem si.
"A támhleten! (vykulený mladý filosof - ježíšovský typ - v manšestrákách a vytahaném svetru) Ten člověk neví, kde je!"
Nežli Panda stačil oním rozhořčením upadnout do mdlob, opera začala. Bylo to pěkné, ale ta Taťána mohla ten dopis napsat kratší a rolníci mohli zpívat dýl. A Panda i přes to, že jsem jej poučila, že má tleskat vždycky, když tleskají všichni ostatní, stejně nepochopil, že by tak mohl po sólech učinit, místo toho jen pochrhlával (on je nemocný, chudák). No ale aspoň nevstával a neřval mohutným hlasem "Bravo!" jako pozdě přišedší pán v lóži vedle.

Poněkud dlouhé a emocionálně vypjaté první dějství opery nás vyčerpalo natolik, že jsem musela běžet na záchod a na kafe a Panda na cigáro a vodku. Tak jsme vyslechli - emocionálně ještě vypjatější, ale za to kratší, druhé dějství, souboj Evžena a Vladimira, Evženovy soukromé běsy a jeho odmítnutí Taťánou, ježto ho kdysi milovala.

"Tyjo! Já byl poprvý v opeře!" Užasl náhle Panda, když jsme opustili honosné prostory divadla. Tím začala naše vysoce odborná debata o kvalitě shlédnutého díla. MNě se opera - jako obvykle - líbila, ale nechtěla jsem to přiznat, neboť správný kritický mladý filosof není nikdy s ničím zcela spokojen. Použila jsem proto své univerzální devalvující hodnocení, jako vždy, když nejdu do Jihočeského divadla:
"V Budějcích na to jdou lepší."
"Jo, a ta Taťána mohla ten dopis zkrátit. A mohla si pořídit to jméno po otci, když je Ruska."
"Jo, v Budějcích maj menší sál a je to tam líp slyšet."
"I Oněgin by měl mít jméno po otci, ne, nějakej Evžen Vladimirovič?"
"A taky maj po předsavení v Budějcích otevřenej bufet, tady to hned zabalili."
"A ani ten Vladimir to jméno neměl!"
"Když jsme byli v Budějcích na Síle osudu, bylo to mnohem dramatičtější, tady nikdo neodešel do kláštera."
"No však, a souboj jen jeden a ten sekundant taky neměl jméno po otci."

V této znalecké konverzaci jsme dospěli až do čajovny, kde jsem chtěla dočkat příjezdu vlaku.
"Tyjo, já byl v opeře!" Podivil se znovu Panda, jenž si nesundal boty, než vstoupil na nadýchané čajovnické koberečky (Faux pas, co společenská operní sukně v čajovně prostě nemůže zachránit, musela jsem se jít teda na záchod převléct do sukně z etno obchodu, aby má pověst znalkyně etikety neutrpěla).
Pak se rozhlédl po orientálním itneriéru. "Já byl v opeře, a teď jsem tady??? Ten úpadek! A ta hudba, co jen dělá, že je orientální! V tom není nic upřímnýho," prohlásil rezolutně a s kyselým výrazem se zabořil do polštářů. Jeho utrpení tím ale neskončilo, neboť se záhy za rytmu jakéhosi arabského popíku přivlnila sličná břišní tanečnice. Panda, aby se na ní nemusel dívat, se na několik minut soustředěně zabořil do studia nápojového lístku, ale bohužel mu ušlo, že čajovna nabízí krom všemožných čajů, jež jsou pro člověka neznalého jeden jako druhý prostě jen nějaké vodou zalité lupení, také kávu a pivo (které by si dal raději než oolong), a výběr tedy nechal na mně.
Protože všechny čajovnické čaje podle mého názoru chutnají jak vyvařená petržel a taky proto, že jsem se bála, aby Panda neutekl, až se tanečnice obejví znovu, vybrala jsem Sahlep, u kteréhožto nápoje v žádné čajovně neopomenou napsat, že je to lehké afrodisiakum.

"Však se na ní podívej, tváří se, jak by spadla z višně!" Prohlásil bez bázně a hany Panda, když tanečnice přitančila znovu, a to tak nahlas, že se pár hlav otočilo a já jsem se radši přikrčila (takovej trapas nezachrání ani sukně z etno obchodu). Panda do sebe kopl zbytek sahlepu a zvedl se - uprostřed tanečního představení - k odchodu.
"Čajovny jsou pro lůzu! Měli jsme zůstat v opeře!" Oznámil, oblečen v sako, širokému batikovanému publiku, a hrdě prošel středem čajovny (Na každého ten sahlep asi působí jinak).

Jít s Pandou někam, kde je třeba přísně zachovávat určité společenské normy, je vždycky sázkou do loterie, jestli se tam budete moci ještě někdy ukázat. V opeře máme naštěstí stále dveře otevřené (Pandovi se tam očividně zalíbilo a nakonec si rozmyslel patřit mezi lůzu, když zjistil, že tato chodí do čajoven), ale možnost posedět u vodní dýmky v orientálním prostředí pro mě tímto zdá se padá. Moc ale nelituji, stejně by se jednou poznalo, že ta etno sukně je jenom přetvářka a že ve skutečnosti nepoznám zelený čaj "Chrám nebes" od "Smaragdového draka".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilia Livida Lilia Livida | 9. února 2009 v 16:58 | Reagovat

VEŘEJNÁ OMLUVA! Na mnohé apely na můj morální kredit, římské ctnosti a hlavně proto, že jsem se dopustila urážky III. řádu, která se bez omluvy trestá soubojem na pistole, zde vyznávám, že jsem Pandovi křivdila, když jsem řekla, že netleskal po sólech proto, že nepochopil, že se to má. Údajně tak činil proto, aby důseldky jeho nemoci nevyšly najevo právě během zpěvu (ono se to ale těžko dá zjistit, když někdo kašle jako starý tuberák pořád, že? :-p).

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama