U Zlaté konve

19. prosince 2008 v 20:47 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
(Aneb komentovaný konspekt z Poláčkových Hráčů)
U Zlaté konve zove se jedna ze starosvětských hospod mého studijního krčemného města. S veselými studentskými skupinkami se tam nepotkáte(nejspíš, byla jsem tam jen jednou na obědě a krom nás tam žádní studenti nebyli), ale když jsem přeletěla pohledem po bílé mlze, jež se vznášela u stropu, jsouc živena kotoučky kouře líně stoupajícími z cigaret a dýmek štmagastů, a po dřevěném obkladu lokálu, bylo mi jasné, že by se tam líbilo K. Poláčkovi, významné to osobnosti české meziválečné prózy, a hlavně mému tatínkovi, tedy mým dvěma předním učitelům mariáše.


Původně jsme se chtěli jít s Pandou a Mučalindou pouze za levný peníz naobědvat, ovšem atmosféra Zlaté konve způsobila, že byly okamžitě ďáblovy obrázky na stole. A po první hře kolem stolu kibicové. Snad poprvé nám tedy bylo zažít atmosféru, jež dýchá z díla důvěrného znalce Poláčka.

Hlavou mi proběhla vzpomínka nejen na něj, ale především na tatíčka a mé mariášnické začátky.
Abychom tatínkovi s bratrem nedělali na veřejnosti mariášnickou ostudu, museli jsme absolvovat, když přišel náš čas, intenzivní domácí kurz. Těžké byly mé začátky, deseťáky mizely z kasičky jeden za druhým a má hra byla komentována zlořečením jako "to by mohlo hrát prase s kantorem!", "Hraješ jak ponocnej!" či "Co to bylo za Vaštův výnos?"
Ale jak známo, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. V dobách mého gymnaziálního vzdělávání jsem získala potřebnou praxi vě hře - ježto už dnes kdekomu chybí - a proslavila se zejména hrou špatné barvy, jmenovitě betla čili žebráka, a tak utěšeně dostála cti rodinného erbu.

Snad to bylo dáno právě tím, že jsem nabyla ve hře až příliš klidné sebedůvěry a přesvědčení, že mé chyby zůstanou po zásluze nepotrestány. V mém novém působišti to prozatím vycházelo a snad zatím nepřišlo, že bych odcházela z herních seancí s prázdnou. Nyní ale, zde, U Zlaté konve, si ke mně přisedl jakýsi postarší muž a zdali prý se nemůže jednu partičku podívat. I souhlasila jsem. A zrovna, dopustila jsem se chyby vpravdě začátečnické.
Chtějíc malou vytáhnout velkou, nesla jsem jednu ze dvou žaludových plív, které jsem měla vedle desítky, a později -netrestej mě Pám - na tento svůj tah zapomněla. A znovu mě napadlo malou vytáhnout velkou, načež s děsem jsem zjistila svůj omyl a v následujícím štychu mi byla má ostře chráněná desítka vyrvána prozíravým výnosem a zabita trumfem. Spoluhráči chybu nijak nekomentovali, snad si jí ani nevšimli, ale zato pán sedící vedle se začal chytat za hlavu a od té chvíle souhlasně mručel či lomil rukama nad každým mým výnosem.
Vyvádělo mě to trochu z míry, neboť pán tím mohl vyzradit má consilia (nebezpečí však bylo údajně iluzorní, neboť na druhé straně stolu již prý nebylo rozumět tomu, co říká). Užuž jsem mu chtěla doporučit mlčenlivost, ale pak jsem si vzpomněla na mariášníkovo desatero, z nějž na prvním místě uvádím to přikázání, které mi ze situace vyplynulo:
"Kibice trp, nečiň jim příkoří, ale nesnižuj se k důvěrnostem s nimi.Buď pamětliv toho, že kibic stojí v hierarchii tvorstva na nejnižším stupni."
Upokojila jsem se tedy a hrála dále, udržujíc pokerovou tvář. Poněvadž jsme později z voleného mariáše přešli na licitovaný a já uhrála úspěšně ( atedy patrně nudně) lepší dvě sedmy, pán se zvedl k odchodu. Na mou adresu poznamenal jen:
"Cvičte, cvičte slečno ten mariáš, ta desítka, to bylo zlé!"
Mým spoluhráčům nic neporadil. Ale kyby tak učinil, asi by to bylo něco na způsob dalšího z mariášnických přikázání:
"Nehrej se ženskými. Málokterá žena dovede zachovati při hře mužnou rozvahu. Ženy jsou lakotné, a prohrávajíce, apelují na mužskou galantnost. Vůbec - varuj se žen! Ženy - toť zmatek. Co já pamatuji partií, které ženy nelítostně rozvrátily. Vyhýbej se milostným pletkám. Až přijde Tvůj čas, pak se ožeň do řádné karbanické rodiny. Zejména ať Ti nenapadne pohlédnouti na ženu bližního okem smilným. To činí jenom hazardní hráči."

Náš kibic se též podivoval tomu, že nehrajeme o peníze. My jistěže o peníze hrajeme, akorát od té doby, co zrušili deseŤáky, jsme odkázáni na písmené zápisy a dlužné částky platíme až na konci hry. NeboŤ ale Zlatá konev nebyla plánována jako mariášnické posezení, nedostávalo se nám materiálu pro zápis a hráli jsme tedy jen tak, pro radost ze hry.
Nezdráhala jsem se tedy ani Pandovu děravou 107 v červených oflekovat až do nebes, i když byla reálná šance, že ji zahraje. Protože kdy jindy se poslechnete flekovací symfonii až k nejvyšším tónům?
"107."
"Flek."
"Re!"
"Tutti!"
"Boty."
"Kalhoty."
"Trenky"
"Kabát."
"Až do nebes."
Vysmívali jsme se během hry Pandovi, že prohraje majlant a půjde domů bez kalhot jen v bederní roušce vyrobené z jeho charakteristické šály. Úsměv nám ale zatuhnul na rtech, když nahlášené hry došly naplnění. Domů bez kalhot, kdyby se to platilo, bych šla já a Mučalinda. Bolestně jsem si uvědomila další poučku, chtějíc zloolně oškubat netrénovaného Pandu.
"Nedomnívej se, že získáš jmění, hraješ- li s neumětelem. Je známo, že nejvíce vyhrávají ti, kteří špatně hrají."
Je jisté, že z představy 25 prohraných korun člověk radost nemá, ač se hra nezapočítávala. Panda zářil škodolibou radostí a my se styděli, ale zachovali jsme dobrou náladu, jak konečně doporučuje i Poláček:
"Při hře si zachovej dobrý rozmar, třeba by Ti Fortuna nebyla přízniva. Nehezký jest pohled na hráče, kteří prohrávajíce, proklínají nebesa i zemi."

Vzala jsem si události onoho dne k srdci, zejména slova kibicova, že mám cvičit a nepropadat pýše. Jen tak můj tatínek bude upokojen, že veškerá jeho naučení padla na úrodnou půdu a že i jednou se o mně zasloužilí hráči (tím nemyslím ty, které jsem mariáš naučila já) vyjádří nějak tak, jako spoluhráčí otce páně Poláčka:
"....Blahopřeji vám k vašemu synu. Seznal jsem, že v jeho ještě dětském těle vězí mohutný duch. Jen ať kráčí dále po cestě tak slibně započaté. Bude okrasou naší milé rodné obce i chloubou všech krajanů. Je to hodný hoch svého důstojného otce. Když národ náš po třistaleté porobě..."

Ale jak známo, nejenom slovutní Hráči, ale i já, když se dostanu k třistaleté porobě našeho národa, tedy k mé oblíbené době baroka, jsem k nezastavení. Nebudu vám tedy kazit Vánoce učeným traktátem a zakončím článek stylově třemi tečkami...

Prameny:
Poláček, Karel. Hráči. Vydání a jeho místo neznámé. (volně k prostudování v pdf)




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama