Prastarý diplomatik

5. prosince 2008 v 19:16 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Nedávno jsem byla uvedna v úžas tím, že jednomu z mých nejoblíbenějších vyučujících, stařičkému diplomatikovi, je teprve 75. let, a že tedy nepamatuje dob Neronových, ba dokonce že ani nemohl působit na dvoře Karla Velikého či v kanceláři Inocence III. Ne, že by snad vypadal tak sešlý věkem či sám o sobě něco takového tvrdil. Ale o určitém typu lidí to prostě už a priori předpokládáte.


Bylo mi to dáno zjistit na oslavě jeho narozenin pořádané studenty našeho oboru. Samotná oslava, (krom mého příchodu, jenž se neobešel bez toho, abych se před obrovskou cedulí "Krajský úřad" ptala kolemjdoucích, kde je krajský úřad,) se odehrávala velmi tradičně: přípitek, koncert staré hudby, pár úvodních proslovů. Pak se pan docent rozpovídal o pohnutém životě archiváře, o tom, jak jezdil jako mladý praktikant na brambory, jak se dostal ke studiu archivnictví úplnou náhodou a o tom, že není možné učit studenty archivnictví tím způsobem, že navezete doprostřed učebny hromadu starého papíru.Když pan docent domluvil, vrhli jsme se všichni na raut sestavený z darů studentů. Já sice chtěla s diplomatikem jakožto svým oblíbeným vyučujícím pohovořit, ale chopili se jej starší studenti a už jej nepustili, řekla jsem si tedy, že počkám, až mu bude osmdesát.

Oslava se nijak po dobu mé přítomnosti nezvrhla, proto nevydá na dlouhé vypravování. To spíše diplomatik sám.
Nelze říci, že by předmět, jenž vyučuje, byl sám o sobě zvláště zábavný. Ba dokonce krom mých spolužáků neznám nikoho, kdo by se při mém výkladu o tom, jaký předmět mám nejradši a proč, nechytal za hlavu a neptal se mě, co může být tak zábavného na uslintaných potrhaných pergamenech, které se od sebe liší v nejlepším případě pouze posledním slovem na prvním řádku. Uznávám, že v u chvíli mi obvykle docházejí argumenty, proč že je to tak záživná věda. Odpověď je ale nasnadě, není to vědou, ale stařičkým diplomatikem. Vždy, když na něj vzpomenu, vybaví se mi některý z následujících zážitků, majících zvláštní, patrně nnepřítomným nepředatelné kouzlo:

Hned na jednu z úvodních hodin diplomatiky v prvním semestru připlula do učebny znenadání obrovská kniha. Zavřela za sebou dveře a nesla se ke katedře, kde řekla:
"Echm echm, studenti...omlouvám se, ale první vydání Mabillonova díla bohužel nemáme...musíte se tedy spokojit s tímto z roku 1690..." (Nebo kolik, no prostě stará kniha to byla.)
...načež s duněním a sloupy prachu dopadla na stůl a za ní se objevil velebný stařec v šedém saku, jemuž na důstojnosti neubíralo ani to, že kvůli svému vzrůstu nebyl za olbřímím svazkem vidět.

Nebo naopak v letním semestru pan docent náhle přerušil výklad, odkašlal si od archivního prachu a zeptal se jakéhosi študentíka skrývajícího se vzadu: "Echm echm...pane kolego, nejsou tam vzadu ještě ony staré svazky?" Pan kolega přitakal a jednu ze stoletých knih vyskládaných na okně v učebně poslal diplomatikovi dopředu. Ten ji posvátně vzal do rukou a řka "echm echm, studenti, já tady takhle to okno založím, by lépe dýchati jste mohli..." vrazil starou knihu mezi parapet a okenici a pokračoval ve výkladu tam, kde skončil, jako by se nechumelilo.

Stařičký diplomatik však dokázal dát určité kouzlo svým přednáškám o listinách, i když se zrovna neskrýval za Mabillonovým stěžejním dílem nebo nezakládal okna knihami, za něž se v antikvariátech platí velké peníze. Snad to je dáno jeho smyslem pro výklad přesně uměřený vznešenému tématu listin a právních ujednání hlubokého středověku. Formule papžeských listin citoval zpaměti, při výkladu o Bočkových falsech se rozhorlil, že onen muž vytvořiv falsa porušil nejsvatější úkol diplomatikův, tedy odhalovati listin nepravých, a vůbec celý výklad se skládal z veleslavínských vět, které bylo lahodno poslouchat, jako například přeslavná jeho věta "Císař Ferdinand sedě u krbu z listin pečeti ustřihoval a je do ohně metal..." Občas pan docent přidal i kultivovaně zábavnou historku z prostředí falsátorských děl, třeba tu o tom, jak jakéhosi zemana za téměř konfekční falsátorství upálili.

Svou všeobecnou oblíbenost pan docent ještě upevňuje svým otcovsky vlídným a rozumějícím přístupem ke studentům. Ač jsem na ústní zkoušce u něj strávila kdysi přes tři čtvrtě hodiny, nebyl to onen typický zážitek, kdy se z pracovny vypotácíte bledí a na otázku "Tak co?" jen tragicky zalomíte rukama a následně upadnete do mdlob. Ba naopak, slova diplomatikova "..ještě na tu císařskou diplomatiku jsem se vás chtěl zeptat...ale už jsme tu 45 minut, echmechm! Tak já se raději zeptám, z jakého gymnaSia jste vyšla...a ano, za A..." byla léčebným balzámem na ego narušené jiným kolokviem, kde jsem si vyslechla "Nevím teda, z jakého gamnaSia jste vyšla, ale gymnaSium se už nepíše tak dlouho, že je to závažná pravopisná chyba! Vy snad myslíte, že když studujete latinu, musíte mluvit archaicky!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama