Očenáš a Jensi na pramici Páně

24. prosince 2008 v 23:08 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Nezakládám žádnou křesťanskou sektu po vzoru vířivých adventistů sedmého dne (jako Rimmerovi rodičové), i když nadpis tomu napovídá. Na Štědrý den je třeba psát o Vánocích, ale nesmí se tak činit konzumně pod názvem "Vánoce Vánoce přicházejí", i když by to bylo možná výstiženější.


Když jsem byla malá, vždycky jsem se ze všeho nejvíc těšila - velmi egoisticky, mezi námi - na dárečky a ve skrytu své odpřírody zčernalé a tehdá ještě nánosu socializace prosté duše jsem doufala, že budu podarována četněji než bratr. Pak jsem ale byla společností zkulturněna a tak nízké choutky si již nedovolí vyplout do světla mého vědomí, proto se nyní vždycky nejvíc těším, jak budeme s rodinou u stromečku zpívat koledy.

Každý rok to vypadá stejně, jak bude dále popsáno. Ale tohoto milostivého léta Páně bylo ještě veseleji, neboť nízký tlak uvedl mé chatrné tělo na pokraj mdlob. Dala jsem si tedy hruškovici do jedné nohy, posléze do druhé a pak ještě s přišedším dědečkem panák rumu do třetí. Srdce se mi opět rozbušilo a mohla jsem se jaře účastnit veselých Vánočních hodů.

Stromeček bývá vždy v obýváku, kde jsou tři gauče. Jeden z gaučů obsadí soprany (babička a prateta), další baritony (bratr s kytarou a děda), třetí je vyhrzen pro souzvuk altu a skřípavého mezzosopranu (mater a já). Pater familiae obvykle obsadí bicí, jak dnes poznamenala mamka (to v praxi znamená, že si přinese židli, když každé sofa je už obsazeno, a postaví ji kamsi dozadu). Když je náš domácí pěvecký sbor usazen, svíčky svítí a prskavky prskají, počneme pět libými hlasy, jsouce doprovázeni bratrovou citerou.

"Tak kterou?" Táže se bratr.
"Takovou tu o Ježískovi panáčkovi!" Navrhuje kdosi nadšeně.
"No jo, ale jak to začíná?"
Nikdo nikdy neví, jak začíná taková ta o Ježíškovi panáčkovi, natož pak ta, co se tam dělá kukukuku, zdráv buď nááš Ježíškukuku (Na to se vždycky rozlíceně ozvu, že za Ježíškem už žádné kukuku není).
Dříve nebo později si ale zpravidla babička vzpomene na začátek nějaké z těch profláklejších koled, jako například "Narodil se Kristus pán" (no...tady to není takový problém) či Heilige Nacht (do češtiny tuto ideu vždy hbitě přeložím a můžeme pak konečně začít s hudební produkcí).

Jakmile víme, jak to začíná, je problém, v jaké tónině se bude zpívat.
"Es dur!" propaguje okamžitě děda, znalec dechových nástrojů.
"V es dur se nedá nic hrát!" Oponují kytaristi. Napětí stoupá. Brácha začne hrát Kristus pána v céčku a nikoho se na nic neptá. Mamka, jejíž alt hraničí téměř s mužským basem, mu vyčte, že je to moc nízko a že to musíme hrát rozhodně v Géčku. Babička debatu ukončí nasazením noty někde v trojčárkované oktávě, maminka si duní o 16 tónů níž a bratr se i s kytarou dříve nebo později chytí. V půlce první sloky už se účastní zpěvu téměř celá rodina.

Pak obvykle zjistíme, že všichni zpíváme druhý hlas, protože první nikdo neumí. A kdo ho umí, ten ho nevyzpívá. Než to stihneme vyřešit, je konec první sloky a pro druhou (natož pak jakoukoliv další) si krom pratety a babičky nikdo nepamatuje text. Někteří jódlují ve snaze chytit se slov, které bravurně přednášejí soprány (tak činí děda, mamka a brácha,), přitom ovšem vznikají podivná slova neznějící česky a dochází k protahování prvních slabik, a vyšinutí z rytmu. Jiní si bezstarostně opakují stále dokola první sloku (moje metoda), a kdekdo se nezdráhá ani vymyslet si text zcela vlastní, nebo transformovat úspěšné idey z písní odlišných.
Z tohoto odstavce lze vysvětlit i novotvar z názvu článku a jeho souvislost s Vánoci. Děda letos káral tatínka, že se v té písni nezpívá Dělnice vítězná, ale Denice, tedy Jitřenka. Pak se ale udobřil a přidal k lepšímu svou interpretaci Otčenáše, již slyšel zpívat jako chlapec v kostele. Údajně si z textu modlitby odnesl poučení o té svaté události, kdy dva velební rybáři, Očenáš a Jensi, chodí v neděli na řeku rybařit s pramicí Páně.

Dalším typickém rysem našeho rodinného zpěvu je, že když někdo zpívá něco, čím si není tak docela jist, činí tak potichu, aby ho nebylo slyšet. Kdežto na skevencích typu glóooriááá, kukuku, dudlajdudlajdudlajdá a hajdomhajdom tydlidom se každý opře do hlasivek a tyto nesrozumitelné mantry se nesou až k sousedům.


Občas se všechny hlasy rozjedou, každý gauč si zpívá jinak rychle, jinou sloku nebo dokonce jinou koledu. To je potom ta pravá renesanční polyfonie, jíž je libo naslouchat.

Jelikož od každé koledy dáme maximálně dvě tři sloky (déle opakovat tu první je trapné i mně), tak se po 20 minutách vyčerpáme (a to do toho počítám i hádky před každou koledou,j stli to budeme teda zpívat v es dur, c dur, g dur nebo v nebeských výšinách. Jak bylo výše popsáno, obvykle se prosadí nebesa -ha šamaim- a ostatní se jich pak marně svými hlubokými hlasy snaží kvičením dosáhnout, k velkému pobaven babččinému). Každý ovšem chce atmosféru Vánoc, jež se vždy při společném zpěvu každému dostane pod kabát, prodloužit, a proto vzpomínáme, co by se tak ještě dalo vytáhnout. Obvykle dojde na kostelní písně.
Jak jsem byla dnes v dobrém rozmaru, navrhla jsem a vzápetí samostatně předvedla antifonu "Rosu dejte nebesa zhůry".
Babička se mi nejprve vysmála a pak mi vyčetla, že je na mně a mém zpěvu vidět alkoholové povzbuzení. Posléze ale chorál zdatně dokončila, když jsem si nemohla vzpomenout, že to pokračuje "a oblakové dštěte Spravedlivého." Mater inspirována naší gregoriánskou zbožností začala "Kámen kteří stavitelééé zavrhliii...stal se kvádrem nárožním..." Když jsem všal navrhla, že bychom si mohli zazpívat Chválu vzdejme, ó křesťané, táta našemu cantiu učinil přítrž, protože tato píseň, nemít zbožný text, hodila by se spíš do žižkovského hostince třetí cenové kategorie (zní to asi jako na Pankráci, tam na tom vršíčku, My hoši od Zborova či Za císaře pána).

Po zpěvu už následují jen ty dárečky. Takže co jsem letos obdržela?
  • Od bratra knihu Garfield přibírá na váze. Doufám, že tím nechtěl naznačit, že mě pokládá za nejcyničtějšího a nejtlustšího kocoura na světě.
  • Od prarodičů samé praktické dárky: krabici arabesek, pruhované ponožky, studijní stipendium a rozkočné pantoflíčky, jako vždy o dvě čísla menší.
  • Maminka se na mě vyřádila co do tvůrčí činnosti. Od ní mám ručně vyšité polštáře připomínající sněhové pusiny (patrně do výbavy), dospělou peněženku bez lebek a -cituji- "dieskyna rozliczne papiery strzedovieky i novowieky!"
  • Neznámý dárce mě poctil knihou o moderní etiketě. Patrně se zdály někomu zastaralé mé mravy nabyté studiem společenského katechismu Gutha-Jarkovského ( např. "Jest jev převelice buršikósní, účastní-li se lady sportu s tváří zpocenou a účesem neúpravným. Můžeš, mladá dámo, sportu holdovati, tenisu, kroketu, ba i šermu, vždy však hleď, ať pohled jest na tebe způsbný, nedopouštěj se pohybů zběsilých a neladných, po vítězství nelačni, však nejvyšší povinností gentlemana je vítězství ti přenechati.")
  • Obvykle též dostávám medovinu a kávu (všichni znají mé slabosti). Medovinu jsem tento rok dostala, což bylo trochu překvapením, pouze od Pandy - zachovej ho Alláh a nedej mu skončiti v džehenně- ale stále mám možnost popíjet od zbytku rodiny, ježto byl obdarován rozličnými druhy této božské ambrosie. Zato má kávová závislost byla pohlazena darem domácího presovače. Asi se mi nepodaří takto snížit přísun kávy na dvě denně, jak mělo zít mé novoroční předsevzetí.
  • Nebudu zde vypisovat všechny obdržené dary, aby to nevypadalo, že se snad chvástám (mimochodem, poznámka pro jistou osobu - stejně nemáte toho lesa víc), a krom toho, pak by si mohl seznam dělat nároky na úplnost a dárci opomenutých pozorností by se právem cítili dotčeni.
Dárečky však Vánoce nekončí. Dokud je salát, rybí řízky, cukroví a vůbec spousta dalších vánočních dobrot, na kterých si pochutnávám jen s vidinou blízkého břichabolu, trvají Šťastné a Veselé. A tento rok je salátu, ryb i cukroví opravdu hodně a ještě k tomu dlouhé prázdniny.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama