Tajná společnost - Stín zahaluje!

23. listopadu 2008 v 23:43 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Mamka (přikrčí se, rozhlédne se vpravo, vlevo, zdali není nikdo poblíž, a sykne šeptem): Tajná společnost chystá výpravu!
(charakteristické gesto rukou): Stín zahaluje!

O Společnosti žebříkového kamene jsem se již kdysi zmiňovala v článku o mé mater. Tento víkend jsem prošla zasvěcením a bylo mi umožněno zúčastnit se jedné z jejich výprav. Všechno to vlastně začalo oním výše uvedeným rozhovorem, kterým jsem byla pozvána do oné uzavřené skupiny.(Poštěstilo se mi to hlavně proto, že Společnost už není tak uzavřená a a občas přijímá i hosty, aby nezemřela na úbytě. Prostě něco jako Svobodní zednáři. A krom toho se mamka za mě zaručila dobrozdáním, že studuji FF a že mlčím jak hrob, hrob je proti mně pavlačová drbna.)

Poslední letošní cesta, pro nehostinost podšumavského kraje konaná již na konci listopadu, však stále nesla onen punc spiklenecké tajemnosti. Menhiry, znělo téma. V pozvánce stálo, že zúčastnit se mohou pouze vážní zájemci a mamka mi kladla na srdce, že se nemám smát, tolikrát, až to v předvečer odjezdu vyústilo do opačného extrému, a to jak u mě, tak u Sarumana, kterého jsem propašovala s sebou pod falešnou přísahou, že rozhodně NENÍ informatik.

V sobotní ráno jsme stanuli na liduprázdném zapadlém vlakovém nádraží. V blízkosti se pohybovala jediná osoba, jež důstojnými kroky měřila perón a dívala se do dáli. Byl to Náčelník, jak nás mater upozornila. Asi šedesátiletý svěží muž oděný v baret a moderní červenou sportovní bundu pokuřoval pro kontrast fajfku a jen co spatřil mamku, přikrčil se, ztišil hlas a pravil:
"Á, paní magistra!"(Mamka jen taktak stihla zarazit mé zasalutování "Stín zahaluje!") "Dobře, že jdete, bude to sktečně zážitek. A jak se vyčasilo! To proto, že nejde paní (teď nevim jaká) z archivu."
"Ano, minule byla a pršelo."
"Ještě že tak." (Opravdu zajímavá společenská konverzace na téma počasí.)
Začali se sjíždět další účastníci. Všichni vypadali v případě mužů jako Náčelník a v případě žen jako moje mamka. Nezapadali jsme jenom já, informatik a jakási malá holčička, ale mamka nás uchránila podezřívavých pohledů opakovaným prohlášením, že jsme oba studenti filosofické fakulty se zasvěceným zájmem o věc.

I vyrazili jsme. Mamka nabídla naše dýchavičné auto k dispozici opěšalým účastníkům za účelem dopravení se blíže k vrcholu magického vrchu, jenž jsme měli na výpravě studovat. Po sto metrech jsme zjistili, že na letních gumách tam opravdu nevyjedeme, vrátili jsme se tedy a jiný pán vzal své pošumavsku lépe vybavené vozidlo. Nabrali jsme tímto zpoždění a vše se dostalo do onoho tempa "žádné přestávky, žádné flákání, ať uděláme ještě severní stranu!".

Byla zima. Předvídala jsem to, proto jsem si vzala svůj sportovní kabát ve zkrácené délce pod kolena (Ač se tomu mnozí vysmívají, je v něm zrovna takové teplo jako v zběsile barevných neforemných bundách hannah a alpine pro, a v lese s ním zapadnete lépe, poněvadž nabudete vzhledu zčernalého kmene stromu). Saruman to ovšem nepředpokládal, asi nepochopil, že u primitivních národů předběžné instrukce
"Bude tam zima, vem si teplý oblečení."
"Je to tam jako na horách, bude zima, vezmi si teplý oblečení, jo?"
"Máš teplý oblečení? Bude tam zima."
"Hlásili, že má sněžit a mrznout, vezmi si teplý oblečení."
...znamenají, že bude VELKÁ zima a že je třeba si vzít FAKT TEPLÉ oblečení.
Ale je třeba mu uznat, že se držel statečně, oblečen v lehké bundičce, teniskách zabořených do sněhu a s rudým nosem, jsa dovybaven maminčiným epesním kloboučkem, nezdolně předstíral, že je filosof. A nesmál se.

Při dlouhém postávání u prvního menhiru nebyla zima ovšem jen jemu. Mrzli všichni nešŤastníci, kteří si s sebou nevzali placatku. Proto když odborník na menhiry a jejich sílu prohlásil, že daný kámen má zvláštní energetické účinky, má mater se k onomu posvátnému místu přiřítila a jásala, že je to fakt, že je tam teplejc od nohou.

Když jsem se ale potom řítili od jednoho menhiru k druhému, zahřáli jsme se všichni a nakonec z toho byla velmi povedená procházka pohádkově zasněženou krajinou s nádechem tajemna. Jak ale známo, každá taková událost se musí dodatečně prodiskutovat. K tomuto místu byl zvolen malebný horský pension. Když jsme se k němu pod vidinou tepla, kávy a dobré stravy blížili, zaperlila až do té doby vzorná a a nenápadná holčička. Uprostřed zasněžené lesní cesty jsme náhle narazili na šipku vydupanou ve sněhu mířící kamsi do hlubin hvozdu, kde se mezi stromy skvěl podivný kámen.

"Tu šipku tu jistě udělal Jiří (onen přizvaný odborník, šel napřed ohlásit náš příchod). Musíme se jít k tomu menhiru podívat!" Vzkřikl kdosi. Už málem naběhla celá výprava do lesních závějí, když se náhle rozlehl po okolí dětský smích. Ona šipka byla vyšlapána růžovými sněhulkami nejmenší účastnice výpravy. Zasmáli jsme se od srdce a v pensionu uvažovali o znalostech, jichž jsme nabyli o síle kamenů.

Dnešní člověk na takové věci moc nevěří. Co si budeme povídat, já se k tomu taky stavím zdrženlivě. Ale v tom je právě zakopán onen pes. Máte to jako s hrobkou jistého faraona. Nápis na jejích dveřích varoval, že narušitel do roka a do dne bude pod drnem, znáte to. A opravdu, archeologové narušitelé, do roka a do dne, vynesli je nohama napřed. Prý za to mohly zakonzervované bakterie na sarkofágu, jaképak tajemno, jakýpak bůh s šakalí hlavou. Ale tak jako tak, do roka a do dne mrtvým archelogům je jedno, jestli za tím byl Anup nebo bakterie. A když je vám v proklaté zimě u menhiru teplo od nohou, taky se nehrabete v tom, proč tomu tak je. Lepší je to nezakřiknout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama