Řeznický mistr

1. listopadu 2008 v 10:34 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Byla jsem u zubaře. Symbiont se mi opět postaral o nezapomenutelné zážitky. Snad nakonec budu ještě ráda, že ten zánět (zubu, žaludku, ramene...) mám, aspoň je o čem psát.

Bylo pro mě nemyslitelné, abych s opět rozbolevším se zubem vyhledala lékařskou pomoc v Brně, po minulých milých zkušenostech s "pohotovostí" u Svaté Anny. Raději jsem tedy podstoupila předčasný návrat do rodných končin, abych se mohla svěřit do péče kmenového odborníka. Ráno jsem si přivstala, abych mohla v čekárně zevlit jako první a nemusela poslouchat věty jako "dneska mně nic nejni, co bych si na to vzala?".
Dentista se přířítil půvabnou rychlochůzí dvacet minut po začátku ordinačních hodin, jsa zabalen v kabátu, šále a charakteristické hučce. Pokynul mi napozdrav, vtrhl do ordinace, pozdravil sestřičku, umyl si ruce, sundal kabát a už jsem šla na řadu.
No to je rychlost, to je servis! Tetelila jsem se blahem.
"Tak se u nás posaď...jako doma..."
Uvelebila jsem se na křesle, otevřela pusu a spořádaně se tupě zadívala do světla nade mnou.
"Hm...pětka...zánět. Vydezinfikujem to..."notoval si MUDr., zatímco vytahoval odkudsi koňskodávkovou stříkačku.
"Tááák..."prohlásil, načež ze stříkačky vyšplíchl působivý gejzírek hřbitovem čpící tekutiny, ovšem z druhé strany, než se od tohoto nástroje očekává, a poleptal mi celý obličej a výstřih.
"Hm...ona je to docela silná kyselina, nemáš to v očích?...Ne?...tak počkej, já to utřu...ha!Ne, to je sponka..."Zatímco se mě lékař pokoušel zbavit onoho žíravého špiritusu, uklidňoval mě opakovaným ujištěním, že je to fakt docela silná kyselina a kdybych to měla v očích, byl by to průšvih. Naštěstí ale zakročil včas a štípající tekutina mě nestilhla nitkerak trvale zohavit.
"Tak teď ucpat ty kanálky..." seznámil mě dentista s dalším průběhem akce a vysvětlil tak účel jakýschsi hřebíčků, jež třímal. Jeden mi "zatloukl" kamsi do útrob zubu, přežila jsem a divila se, že to nebolí. Při aplikaci druhého jsem však měla dojem, že mi s ním prorazil čelist.
"Ono to pak v tý tkáni u tý kosti je už docela citlivý," poznamenal nezúčastněně dentista s pohledem na zbělalé klouby, lehký třes celého těla, vyvalené oči a tiché kňučení, "tak já to trochu povytáhnu...safra.a..ještě trochu...hm...táák. Už to jen zatavit."
Nahřál si nad sirkou jakýsi železný nástroj a konce hřebíčku jím přisál k nebohému zubu.
"Ufff...." oddechl si a po náročném výkonu si rozžhavený drát odložil mně na jazyk. Snad si toho ani nevšiml, patrně to bylo za mým bolestivým prahem. Zub mě narozdíl od rána bolel zcela nepříčetně.
"Teď to bude nějakou dobut rvat, než se to uklidní...papkej iblaginy, jo?" Mrk na mě MUDr. Od té doby má strava vypadá káva-ibalgin-káva-ibalgin, abych byla schopna nějaké účelné nebolestvé a bdělé existence.
Ač to tak nevypadá, na svého přívětivého dentistu nedám dopustit. Jsem v jeho péči od malička a nikdy jsem se narozdíl od mnohých jiných k zubaři chodit nebála (nakonec, jeho ranní roztržitost není zas tak častým úkazem) . Jsem raději, když odejdu poleptaná kyselinou a s cejchem na jazyku, než abych se nechala seřvat za to, že mě bolí zuby a pocházím z jižních Čech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evidlo evidlo | 3. listopadu 2008 v 13:42 | Reagovat

prosím tě, ke komu chodíš? to je teda zážitek

2 Lilia Livida Lilia Livida | 3. listopadu 2008 v 16:29 | Reagovat

Nestává se mu to často:). Aspoň je o čem psát....a zuby se zahojí, jazyk taktéž

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama