I., 37.-54.

2. listopadu 2008 v 13:02 | Lilia Livida |  tracti docti
LIBER I., 37.-54.


37.
Zatímco ty zprávy Caesaarovi oznamovali, přišli poslové od Haeduů a Treverů: že prý si Haeduové (přišli) stěžovat, že Harudové, kteří se nedávno přepravili do Galie, plení jejich území; a že nemohou vykoupit mír s Ariovistem ani poté, co dali rukojmí. Treverové však (řekli, že) se usadilo sto žup Svébů na březích Rýna a že se pokouší přejít přes Rýn; v čele jim jsou bratři Nasuus a Cimberius. Caesar, tímto velmi znepokojen, usoudil, že si musí pospíšit, aby (nemohl méně snadno odolávat=) pak nebylo pro něj těžší odolávat,kdyby se nový zástup Svébů spojil s dalšími oddíly Ariovista. Proto, když se zásobování připravilo, jak nejrychleji bylo možné, intenzivními pochody se vydal k Ariovistovi.
38.
Když Caesar urazil třídenní cestu, bylo mu oznámeno, že Ariovistus se všemi svými sbory zamířil obsadit Vesontio, což je největší město Sekvánů, a ušel třídenní cestu ze svého území. Caesar se domníval, že je více než třeba zamezit tomu, aby se tak stalo. Neboť v tom městě byla velká zásoba všech věcí, které jsou k užitku ve válce, a přirozená povaha místa to (město) tak opevňovala, aby poskytla příležitost k protahování války, protože řeka Dubis obkličovala skoro celé město kolem dokola jako kružítkem, a zbylý prostor, který není rozsáhlejší než 1600 stop, kde řeka končí, zabírá hora velké výšky tak, že se úpatí hory dotýká z obou stran břehů řeky. Zeď postavená kolem hory z ní učinila tvrz a propojila ji s městem. Sem zamířil Caesar dlouhými nočními i denními pochody a když město obsadil, umístil tam posádku.
39.
Zatímco čekal několik dní kvůli zásobování a dovozu, z vyptávání se od vojáku a z řečí Galů a kupců, kteří rozhlašovali, že Germáni jsou obrovského vzrůstu a že mají neuvěřitelnou odvahu a jsou skvěle vycvičení ve zbrani a že prý častokrát, když se s nimi setkali,nemohli snést ani (výraz) jejich tváře, ani ostrý pohled jejich očí, zachvátil celé vojsko okamžitě takový strach, že velmi rozrušil srdce i mysl všech. To začalo nejdříve mezi tribuny vojáků a dalšími veliteli, kteří následovali z města Caesara kvůli přátelství a neměli velké vojenské zkušenosti. Všichni uváděli jinou příčinu toho, proč je pro ně nutné odejít, a žádali, aby jim byl odchod s jeho svolením dovolen; někteří vedeni studem, aby se vyhnuli podezření ze strachu, zůstávali. Ti se ani nepřetvařovali, ani se někdy nemohli zdržet slz; zalezli do stanů a
buď si stěžovali na svůj osud, nebo se svými přáteli naříkali nad společným nebezpečím. V celém táboře se pečetily závěti. Z těch řečí a strachu byli náhle vyděšeni také ti vojáci a centurionové velící jezdectvu, kteří už měli velké válečné zkušenosti. Ti, kteří chtěli být pokládáni za méně bojácné, (říkali, že) se neobávají nepřítele, ale úžin na cestě a velikosti lesů, které leží mezi nimi a Ariovistem, nebo říkali, že se bojí, že nebude možné se pohodlně zásobovat. Někteří také Caesarovi oznamovali, že až rozkáže pohnout táborem a vydat se na pochod, nebudou vojáci poslušni a kvůli strachu nevytáhnou.
40.
Když si toho všiml a když svolal sněm a přizval na něj všechny centuriony, důrazně jim vytkl předně to, že si mysleli, že jim přísluší uvažovat a pátrat po tom, kam
nebo jakým úmyslem jsou vedeni. (Caesar řekl, že) když byl konsulem, Ariovistus velmi toužil po přátelství lidu římského; proč by tedy Caesar
měl tak nerozvážně soudit, že by Ariovistus odstoupil od svého přání? Caesar
je prý sám přesvědčen, že když (Ariovistus) pozná jeho požadavky a přesvědčí se o spravedlnosti jeho podmínek, neodmítne vděk ani jeho, ani lidu římského. Jestliže však začne válku pohnut vztekem a se zaslepenou myslí, čeho se pak obávají? Anebo proč pochybují o své statečnosti nebo Caesarově pečlivosti? (Řekl, že) už se s nimi poměřovali za paměti našich otců a když Cimbrové a Teutoni byli zahnáni C. Mariem, bylo vidět, že vojsko zaslouží nemenší chválu než velitel; utkali se také nedávno v Itálii při povstání otroků, kterým pomohlo něco z válečného umění a kázně, které přijali od nás; z toho je možné usoudit, kolik dobrého má vytrvalost, protože ač se (otroků) nejdřív neozbrojených bezdůvodně báli, potom je přemohli i ozbrojené a vítězné. (Řekl, že) nakonec to jsou titíž Germáni, se kterými se častokrát střetli Helvétové nejenom na svém území, ale také na (germánském), a mnohokrát je porazili; a přesto (H.) nemohli odporovat našemu vojsku. Jestliže některé znepokojuje prohraná bitva a útěk Galů, tak ti, kdyby po tom pátrali, mohou shledat, že Ariovistus, když unavil dlouhou válkou Galy (tím, že) se mnoho měsíců zdržoval v táboře a v bažinách a neposkytl příležitost, aby jej napadli, zvítězil spíš vypočítavostí a lstí než statečností, (protože) na ně udeřil, když už nepomýšleli na boj a byli rozptýleni. Tato vypočítavost je na místě proti lidem nevzdělaným a nezkušeným, (ale) ani sám (Ariovistus) nedoufá, že by tím mohl přelstít naše vojsko. A ti, kteří svalují strach na přdstíranou starost o zásobování a soutěsky na cestě, jednají domýšlivě, když nedůvěřují svědomitosti vojevůdce, nebo se odvažují (mu něco) předepisovat.To má na starost (Caesar); obilí dovážejí Sekváni, Leucové, Lingoni a obilí na polích je už zralé; a cestu
budou (moci) brzy posoudit oni sami. A co se toho týče, že prý (vojáci) neuposlechnou a nevytáhnou, nijak se tím (Caesar) neznepokojuje; ví totiž, že kohokoli vojsko neuposlechlo na slovo,tak buď když měl nezdar a scházelo (mu) štěstí, nebo když byl odhalen nějaký zločin a byla mu dokázána lakota. (Caesar řekl, že) jeho bezúhonnost se prokazuje po celý jeho život a válečné štěstí se ukázalo ve válce s Helvéty. Proto to, co hodlal odložit na pozdější dobu, učiní hned a pohne táborem nejbližší noci o čtvrté hlídce, aby bylo možné co nejdříve poznat, zda u nich -(centurionů)-
převládá stud a smysl pro povinnost nebo strach. A jestliže (Caesara) nebude mimo to nikdo následovat, přece půjde s pouhou desátou legií, o které nepochybuje, že bude jeho osobní stráží. Této legii Caesar obzvláště přál a nejvíce na ní spoléhal pro její statečnost.
41.
Když pronesl tuto řeč, kupodivu se změnilo mínění všech, vzbudila se odhodlanost a touha po válce a velitel desáté legie mu vzdal díky skrze tribuny vojáků, protože o nich (Caesar) učinil nejlepší posudek, a utvrdili jej, že jsou (pohotově) připraveni k vedení války. Potom i ostatní legie s tribuny vojáků a prvními centuriony jednaly, aby se před Caesarem ospravedlnily;(řekly, že) ani nikdy nepochybovaly, ani se nebály, ani si nemyslely, že přináleží úsudek o vrchním velení války jim, ale vojevůdci. Když Caesar přijal jejich ospravedlnění, (svěřil) vyhledání cesty Diviciakovi, protože v něj měl z Galů největší důvěru (a uložil mu), aby vedl vojsko volnou krajinou oklikou delší o padesát mil. Vyrazil o čtvrté hlídce, jak řekl. Sedmého dne, když nikde nepřerušil cestu, byl zpraven od zvědů, že Arivistovy vojenské sbory jsou od našich vzdáleny 24 mil.
42.
Když se Ariovistus dozvěděl o Caesarově příchodu, poslal k němu posly (s následující zprávou): co se týká rozmluvy,o kterou před tím Caesar žádal, Ariovistus dovoluje, aby k ní došlo, protože Caesar přistoupil blíže a on si myslí, že to může učinit bez nebezpečí. Caesar nezamítl tu podmínku, myslel si, že Ariovistus už přišel konečně k rozumu, když to, co na (Caesarovu) žádost dříve důrazně odmítal, (pak) sám od sebe slíbil, a nabyl velké naděje, že Ariovistus, až rozpozná dobrodiní, která mu prokázal Caesar a lid římský, upustí od své zatvrzelosti. K rozmluvě byl určen pátý den poté. Zatímco si mezi sebou často posílali posly sem a tam, Ariovstus požadoval, aby Caesar na rozmluvu nepřivedl žádné pěšáky: že prý se bojí, aby léčkou Caesarovou nebyl obklíčen; (a požadoval), aby oba přišli jen s jezdectvem; jinak prý on nepřijde. Caesar, protože nechtěl, aby byla rozmluva pod nějakou záminkou zmařena a ani se neodvažoval svěřit své zdraví pouze jízdě Gallů, jako nejpříhodnější ustanovil, aby, když odebral galským jezdcům všechny koně a postavil (místo Galů) vojáky z desáté legie, kterým nejvíce důvěřoval, měl posádku co nejpřátelštější, kdyby snad bylo něco třeba. Když se to stalo, řekl vtipně jakýsi z vojáků desáté legie, že Caesar dělá víc, než slíbil: slíbil, že bude mít desátou legii za osobní stráž a (nyní) je připisuje(dokonce) do stavu jezdců.
43.
Byla tam velká pláň a na ní dost velký zemitý pahorek.To místo bylo vzdáleno stejně daleko od táborů obou, Arivista i Caesara. Tam, jak bylo řečeno, přišli na rozmluvu.Caesar postavil tu legii, kterou s sebou přivedl na koních, dvě stě stop od toho návrší; (stejně) tak se i jezdci Arivista postavili do stejné vzdálenosti. Ariovistus požádal, aby se hovořilo na koních a aby si krom sebe přivedli na rozmluvu po deseti (jezdcích). Když tam přišli, Caesar na začátku své řeči připomněl dobrodiní svá i senátu k Ariovistovi, (totiž) že byl Ariovistus senátem nazýván králem a přítelem a že mu byly poslány četné dary; Caesar dokazoval, že se to málokomu poštěstilo a že (takové pocty) bývají udělovány jen za velké služby; (a) on (Ariovistus), i když neměl ani možnost, ani oprávněný důvod (to) žádat, dosáhl té odměny (díky) dobrodiní a laskavosti Caesara a senátu. C. dokázal také, jak trvají staré a spravedlivé důvody přátelství jich (Římanů) s Haeduy, kolikrát jaká čestná usnesení senátu o nich byla učiněna, jak po všechen čas drželi prvenství v celé Galii, ještě dříve, než požadovali naše přátelství. Je to zvykem národu římského, že chce, aby nejen jejich spojenci nic neztráceli, ale také,, aby jim přibývalo vážnosti, důstojnosti a cti; proto jak by mohl kdo dovolit, aby jim bylo vzato i to, co už přinesli k přátelství lidu římského? Požádal potom i o totéž, co vzkazoval po poslech: aby nezačínali válku ani s Haeduy, ani jejich spojenci, aby vrátili rukojmí, a jestliže (A.) nemůže poslat domů žádnou část Germánů, aby aspoň nikomu dalšímu nedovoloval přecházet přes Rýn.
44.
Ariovistus Caesarovi nato, co požadoval, odpověděl krátce, (ale) mnoho rozhlašoval o svých ctnostech: (řekl, že) nepřešel Rýn ze své vůle, ale že byl požádán a přivolán Galy; že neopustil domov a blízké bez velké naděje na velké odměny; že má sídlo v Galii od (Galů) podstoupeno a rukojmí že vzal s jejich svolením; a poplatky že vybírá podle práva válečného, ty (poplatky totiž) vítězové poraženým mají ve zvyku ukládat. On (taktéž nezačal s Galy válku, ale Galové si začali sami: všechny galské obce přišly, aby na něj útočily, a položily se táborem proti němu; a že všechny jejich voje byly v jediné bitvě zahnány a poraženy. Jestliže to chtějí znovu zkusit, je připraven znovu s nimi bojovat;a jestliže chtějí požívat míru, je nespravedlivé stavět se na odpor poplatkům, protože až doteď je platili dobrovolně. (Ariovistus pak ještě dodal, že) přátelství lidu římského mu má být ozdobou a ochranou, ne ke škodě, a(o) takové (přátelství) v této naději předtím požádal. Jestliže bude (Galům) kvůli lidu římskému poplatek odpuštěn a (Ariovistovi) budou ubíráni poddaní, stejně rád bude odporovat přátelství lidu římského, jako dříve o něj žádal. To, že přivedl do Galie množství Germánů, (Ariovistus) učinil kvůli své obraně, ne kvůli útočení na Galii. Svědectvím toho je, že ač přišel požádán a že nezačal válku, jen se bránil. (A.) přišel do Galie dříve než lid římský; nikdy před tím vojsko lidu římského nevyšlo z území galské provincie. Co mu (tedy Caesar) chce?Proč přichází do jeho držav? (Ariovistus) má svojí provincii Galii, jako oni (Římané)mají naší.
A. řekl, že)Jako by se jemu samému nemělo dovolit, aby zaútočil na naše země, takto je od nás nespravedlivé, když porušujeme (Arivistovo) právo. A co se týče toho, že říká, že (Caesar) nazývá Haeduy bratry, není (A.) tak nevzdělaný a neznalý poměrů, aby nevěděl, že v předešlé válce s Allobrogy Haeduové Římanům ani neposkytli pomoc a ani že v jejich vlastních sporech, které Haeduové měli mezi sebou a se Sekvány, nevyužívali pomoci lidu římského. (Ariovistus pravil, že) musí mít podezření, že Caesar přátelství předstírá, protože má v Galii vojsko, aby jej mohl utiskovat. Jestliže tedy(Caesar) neustoupí a vojsko neodvede z toho území, nebude jej mít (Ariovsitus) za přítele, ale za nepřítele. Ale jestliže Caesara zabije, mnozí šlechtici a předáci lidu římského mu (Ariovistovi) budou vděčni - to má (A.) zjištěno od nich samých od jejich poslů -, a jejich vděk a přátelství si (Ariovistus) může koupit (Caesarovou) smrtí. Však když (Caesar) ustoupí a odevzdá (Ariovistovi) volné držení Galie, odvděčí se mu mnohými odměnami a ukončí jakékoliv války, které by( snad) Caesar chtěl vést, bez toho, aby se Cesar musel namáhat a podstupovat nebezpečí.
45.
Caesar toho řekl mnoho v tomto smyslu, proč nemůže upustit od(toho) podniku; nedovoluje(totiž) zvyk ani jeho, ani národa římského, aby opustili nejzasloužilejší spojence, ani se nedomnívá, že Galie náleží spíše Ariovistovi než římskému lidu. Když byli ve válce poraženi Arverni a Ruteni Quintem Fabiem Maximem, těm lid římský odpustil, neučinil jejich území provincií, ani jim neuložil poplatek. Jestliže se tedy přihlíží právě na trvání času, sluší se, aby vládu v Galii nejoprávněněji měl římský národ; sluší-li se, aby rozhodnutí senátu bylo dodrženo, má být Galie svobodná, protože (senát) chtěl, aby užívala svých zákonů, (i poté), co byla přemožena ve válce.
46.
Zatímco se toto projednávalo, Caesarovi bylo oznámeno, že se k pahorku blíží Ariovistovi jezdci, najíždějí na naše a vrhají na naše jezdce kameny a střely. Caesar ukončil rozhovor, uchýlil se ke svým a rozkázaly aby žádnou střelu neházeli zpátky na nepřátele. Neboť ačkoliv viděl, že vybraná legie s jezdectvem bude v bitvě bez jakéhokoliv nebezpečí, domníval se přece, že nesmí (tu bitvu) dopustit, aby když zažene nepřátele, nemohl Ariovistus říct, že byl věrolomně Caesarem
během rozhovoru chycen do pasti.Poté, co se mezi vojskem rozneslo, jaké zpupnosti se dopustil Ariovistus při rozhovoru, když zapověděl Římanům celou Galii a jeho jezdci zaútočili na naše, aby ta událost zmařila rozhovor, byla u celého vojska vzbuzena ještě větší odhodlanost a bojechtivost.
47.
Dva dny poté Ariovistus poslal k Caesarovi posly: (Ti oznámilil, že) s ním chce jednat o těch věcech, o kterých už jednat začali, ale nedojednali; aby (tedy) buď znovu ustanovili den rozmluvy, nebo, kdyby to (Caesarovi) nebylo vhod, aby k (Ariovistovi) poslal někoho ze svých poslů. Caesar neviděl důvod k rozmlouvání, a to tím více, že den předtím se Germáni nemohli udržet, aby na naše nevrhali oštěpy. (Caesar) se domníval, že (by mohl) vyslat posla ze svých lidí a (dát jej napospas) surovým lidem (jen) s velkým nebezpečím. Nejpříhodnějším se (mu tedy) zdálo, kdyby k němu poslali C. Valeria Procilla, syna C. Valeria CAbura, mladíka nejvyšší ctnosti a vzdělanosti, jehož otci bylo dáno občanství C. Valeriem Flaccem, kvůli jeho věrnosti a znalosti galského jazyka, který již Ariovistus plynně používal, protože (Germáni) neměli důvod provinit se proti (tomuto mladíkovi).( A s ním poslali ještě) M. Metia, který byl Arivistovým přítelem. (Caesar) (C. Valeriovi Procillovi a M. Metiovi) nařídil, aby vyslechli, co řekne Ariovistus, a aby mu to oznámili. Když je Ariovistus u sebe v táboře spatřil, v přítomnosti svého vojska zvolal: proč ke mně přicházejí? Aby vyzvídali? Když se pokoušeli promluvit, zabránil jim v tom a uvrhl je do pout.
48.
Téhož dne Ariovistus posunul tábor a položil ho šest mil od CAesarova tábora pod horou. Ariovistus den poté přivedl své vojsko mimo CAesarův tábor dvě míle za ním se usadil s tím záměrem, aby zamezil CAesarovi dovážet obilí ze Sekvánska a Haedujska. Od toho dne pět dní za sebou CAesar přiváděl své sbory před tábor a pokaždé uspořádal šik, aby Ariovistus měl možnost, kdyby snad chtěl svést bitvu. Ariovistus po všechny tyto dny držel pěchotu v táboře, ale denně (bojoval s jízdou). To byl druh bitvy, ve kterém se Germáni vycvičili: jezdců bylo šest tisíc, právě takový byl počet velmi rychlých a statečných pěšáků, které si z celého sboru vybírali jednotlivý jezdci ke své ochraně: s nimi bojovali v bitvách a k nim se uchylovali jezdci; ti, (pěšáci) když bylo hůře, se seběhli a jestliže někdo utržil těžkou ránu a spadl z koně, obstoupili jej kolem dokola; pokud bylo nutno vyrazit dále nebo se někam rychleji stáhnout, taková byla rychlost jejich výcviku, že když se pevně drželi hřívy koní, vyrovnali se jim v běhu.
49.
Jakmile Caesar poznal, že se Ariovitus zdržuje v táboře, (tak) aby déle nezabraňoval pohybu, zvolil vhodné místo pro tábor okolo 600 kroků za tím místem, kde se utábořili Germáni, a když ustanovil trojitý šik, přišel na to místo. Prvnímu a druhému šiku rozkázal být ve zbrani, třetímu opevnit tábor. To místo bylo vzdáleno od nepřítele, jako bylo řečeno, kolo šesti set kroků. Tam Ariovistus poslal okolo 16000 lidí připravených k boji s veškerým jezdectvem, a tyto sbory naše děsily a bránily jim v opevňování. Navzdory tomu Caesar, tak jak dříve ustanovil nepřítele odrážet dvěma šikům, třetímu přikázal dílo dokončit. Když byl tábor opevněn, zanechal tam dvě legie,
část pomocných sborů a čtvrtou zbylou legii odvedl zpět do většího tábora.
50.
Nejbližšího dne Caesar podle svého zvyku vyvedl z obou táborů své sbory a když trochu poodešel z většího tábora, ustanovil šik a dal možnost nepřátelům bojovat. A jakmile zjistil, že ani teď nevycházejí, zavedl vojsko okolo poledne do tábora. Tehdy teprve Ariovsitus poslal část svých sborů, aby dobývaly menší tábor. Prudce se bojovalo na obou stranách až do večera. Když slunce zapadlo, Ariovistus odvedl své sbory do tábora, když mnoho ran bylo rozdáno i utrženo. Když se Caesar zajatců vyptával, z jakého důvodu Ariovitus nevedl boj až dokonce, jako příčinu se dozvěděl to, že u Germánů je zvyk, že matky rodiny jim prohlašují jejich losy a věštby, jestli je vhodné svést bitvu nebo ne; (dozvěděl se, že) říkají, že Germánům není dáno zvítězit, pokud svedou rozhodující bitvu do novoluní.
51.
Den poté Caesar zanechal v obou táborech posádku, která se zdála dostatečná, postavil všechny pomocné sbory pro menší tábor na dohled nepřátelům, aby použil pomocných sborů jen na pohled, protože byl proti nepřátelům slabší množstvím legionářů, a sám když ustanovil trojitý šik, přistoupil až k nepřátelskému táboru. Tehdy teprve Germáni z donucení vyvedli své sbory z tábora a podle rodů se postavili ve stejných vzdálenostech Harudové, Markomani, Tribokové, Vangioni, Nemeti, Sedusiové, Suébové a všichni svůj šik obklíčili vozy, aby nenechali žádnou naději na útěk. Tam naložili ženy, které vojáky vyrážející do bitvy s rozepjatýma rukama plačící prosily, aby je nevydávali Římanům do otroctví.
52.
CAesar jednotlivým legiím postavil do čela jednotlivé legáty a kvestora, aby je (každý) měl za svědky odvahy své i všech; sám sváděl bitvu z pravého křídla, protože si všiml, že v tom místě jsou nepřátelé nejslabší. Tak prudce naši učinili na znamení na nepřátele útok a tak náhle a rychle sena
nepřátele vyřítili, že nebyl prostor vrhat na nepřátele kopí. Kopí tedy byla opuštěna a bojovalo se zblízka meči. Avšak Germáni, když podle svého zvyku rychle vytvořili falangu, útok mečů vydrželi. Nalezli se mnozí naši, kteří se vrhali do falangy a vyrvávali štíty rukama a shora je zraňovali. Zatímco byl šik nepřátel z levého křídla zahnán a obrácen na útěk, o to důrazněji z pravého křídla množstvím (vojáků) tlačili na náš šik. Když si toho všiml mladý P. Crassus, který velel jezdectvu, protože byl volnější než ti, kteří se pohybovali v šiku, poslal našim namáhajícím se na pomoc třetí šik.
53.
Tak byla bitva obnovena, a všichni nepřátelé se obrátili a nepřestali utíkat, dříve než dorazili k řece Rýnu, vzdálené odtud 5 mil. Tam se nemnozí pokoušeli přeplavat, spoléhajíce buď na své síly nebo na nalezené loďky, aby se zachránili. Mezi nimi byl Ariovistus, který když nalezl člun přivázaný ke břehu, na něm unikl,a
všichni ostatní, dostiženi našimi jezdci, zahynuli.
Ariovistus měl dvě manželky, jednu z národu Svébů, kterou s sebou vyvedl z domova, druhou z Noriků, sestru krále Vociona, kterou poslal bratr, aby ji vedl do Galie: obě na útěku zahynuly; a měl také dvě dcery:jedna byla zabita, druhá chycena. Gaius Valerius Procillus, když byl odvlečen a svázán trojitými pouty strážci na útěku (in fuga), padl samotnému Caesarovi (do rukou), který stíhal jízdou nepřátele. To potěšilo Caesara neméně než samotné vítězství, když spatřil nejušlechtilejšího člověka z provincie Galie, svého důvěrného rodinného přítele, že vyvázl z rukou nepřátel a byl mu vrácen, ani že osud nezmenšil (Procillovou)
zkázou tak velikou radost. Procillus vyprávěl, že za jeho přítomnosti o něm třikrát losovali, zdali má být ihned usmrcen ohněm či má být uchován na jinou dobu: díky losu že je naživu. Rovněž Marcus Metius byl nalezen a přiveden zpět k Caesarovi.
54.
Když byla zpráva o této bitvě oznámena za Rýnem, Suébové, kteří přišli (již dříve) ke břehu Rýna, se začali vracet domů. A když ti, kteří pobývají nejblíže Rýna, poznali, že jsou vystrašeni, pronásledovali je a veliký počet z nich zabili. Když Caesar za jedno léto dokončil dvě veiké války, trochu časněji než vyžadovala roční doba odvedl vojsko do zimního tábora do Sequánska. Labiena postavil do čela zimního tábora a sám odešel do přední Galie (řídit) krajinské soudy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama