I., 21.- 36.

2. listopadu 2008 v 13:02 | Lilia Livida |  tracti docti
LIBER I. 21.-36.


21.
Téhož dne se Caesar dozvěděl se od zvědů, že se nepřátelé usadili pod vrcholem hory osm tisíc kroků od jejich tábora, a poslal je, aby zjistili, jaký je terén v okolí hory a jak lze na ni vystoupit. Bylo mu oznámeno, že je to snadné.O třetí hlídce rozkázal legátovi T. Labienovi s dvěma legiemi a jejich vůdci, kteří znali cestu, aby vystoupili na hřeben hory; ukázal (jim), co je jeho záměrem.Sám vyšel o čtvrté hlídce touž cestou jako nepřátelé, pospíchal k nim a všechnu jízdu poslal před sebou. P. Considia, kterého pokládal za nejzkušenějšího (muže) ve věcech válečných a který byl ve vojsku L. Sully a M. Crassa, poslal napřed se zvědy.
22.
Za úsvitu, když už L. Labienus měl v držení vrcholek hory, Caesar sám nebyl od tábora vzdálen více než 1500 kroků, a, jak poté od zajatců vyzvěděl, ani jeho, ani Labienův příchod nebyl zpozorován. Plným tryskem k němu pak přijel Considius a řekl, že hora, kterou chce, aby Labienus obléhal, je v držení nepřátel: že to rozpoznal z galských zbrojí a znaků. Caesar vyvedl své voje na blízký pahorek a zřídil šik. Labienus, který měl od Caesara rozkázáno, aby nesváděl bitvu, dokud nebudou vidět (Caesarovy) voje blízko nepřátelského tábora, aby se útok na nepřátele vedl najednou ze všech stran, poté co horu obsadil, vyhlížel naše a vyhýbal se boji. Teprve když den pokročil, Caesar se od zvědů dozvěděl, že horu drží jeho (lidé), že Helvetiové odtáhli a že vystrašený Considius oznámil, že viděl to, co (ve skutečnosti) neviděl. Téhož dne následoval nepřátele v obvyklé vzdálenosti a tři tisíce kroků od nich se položil táborem.
23.
Den na to, protože zbývaly všehovšudy dva dny (do doby), (kdy) měl vojsku rozdělit obilí, a protože nebyl vzdálen více jak 18000 kroků od Bibracta, zdaleka největšího a na zásoby nejbohatšího města Haeduů, uznal, že je třeba postarat se o zásobování: odklonil se od Helvétů a spěchal k Bibractu. To bylo nepřátelům oznámeno zběhy L. Aemillia, decuriona galského jezdectva. A Helvétiové, buď že si mysleli, že od nich Římané vystrašeni ustupují, tím spíše, že předešlý den nesvedli bitvu, i když drželi vyšší místa, nebo že spoléhali na to, že jim budou moci zamezit v zásobování, změnili záměr, obrátili se a začali nás od posledního voje pronásledovat a dráždit (k boji).
24.
Když si toho všiml, své voje dovedl na blízký vršek a poslal jízdu, aby zadržovala útok nepřátel.
Sám zatím ve středu kopce zřídil trojitý šik čtyř zkušených legií; na hřebenu umístil dvě legie, které sehnal nedávno v přední Gallii, a všechny pomocné sbory tak, aby celou horu zaplnil lidmi; mezitím rozkázal snést všechna zavazadla na jedno místo a opevnit těmi, kteří stáli ve výše položených šicích. Helvetiové následováni všemi svými vozy snesli zavazadla na jedno místo; sami, když odrazili v hustém šiku naši jízdu, postavili falangu a postoupili k našemu prvnímu šiku.
25.
Caesar, když nechal odvést nejdříve svého (koně) a pak i koně ostatních z dohledu, aby tak, když bylo nebezpečí stejné pro každého, zmařil naději na útěk, povzbudil všechny a rozpoutal bitvu. Vojáci, když házeli oštěpy z vyššího místa , snadno rozbili nepřátelskou falangu. Když byla rozmetána, učinili na ni útok s tasenými meči. Gallům bylo v bitvě velmi na překážku, když bylo více štítů probodeno a tak spojeno jednou ranou kopí, protože se železný hrot ohnul, a oni jej nemohli ani vytáhnout, ani, nemajíce levou ruku volnou, pohodlně bojovat, takže mnozí, když dlouho potřásali předloktím, raději štít pustili a bojovali s nekrytým tělem. Teprve když unaveni zraněními ustoupili, odebrali se k hoře, která odtud ležela asi 1000 kroků a obsadili ji.Když byla hora obsazena a naši za nimi postupovali, Boiové a Tulingové, jichž bylo okolo 15 000 mužů, kteří uzavírali nepřátelský voj a kteří byli záštitou nejzazších (vojů), udeřili z nechráněné strany na naše (vojáky) a (pak) je obklíčili. Když to spatřili Helvetiové, kteří se uchýlili na kopec, začali znovu dotírat a obnovili bitvu.Římané, když obrátili prapory na nepřítele, zaútočili na dvě strany: první a druhý šik, aby zastavil poražené (a odražené), třetí, aby odrazil přicházející.
26.
Tak se v bitvě bojovalo dlouho a prudce na obě strany. Když už nemohli déle zadržovat útok našich, jedni se uchýlili na kopec, jak už (před tím) začali, druzí se seskupili ke svým vozům a zavazadlům. Neboť po celou tuto bitvu, kdy se bojovalo od sedmé hodiny až do večera, nikdo nemohl vidět nepřátele utíkat.Ještě dlouho do noci se u zavazadel bojovalo, protože nastavili vozy místo valů a z vyšších míst na naše přicházející (vojáky) házeli (vrhací zbraně) a někteří mezi vozy a kola podložili kopí a oštěpy a naše zraňovali.Teprve po dlouhém boji se naši zmocnili tábora a zavazadel. Tam byla chycena Orgetorigova dcera jeden z jeho synů. Z té bitvy (jich) zůstalo naživu okolo sto třiceti tisíc lidí, a ti šli bez ustání celou noc. Za celou noc nebyl pochod přerušen, a tak čtvrtého dne dorazili na území Lingonů, protože naši kvůli ranám vojáků a pohřbívání mrtvých prodlévali po tři dny (na místě) a nemohli je pronásledovat. Caesar poslal k Lingonům posly s dopisem, aby jim nepomáhali ani obilím, ani ničím jiným: jestliže by jim přece pomohli, budou je pokládat za (nepřátele stejně jako) Helvéty. Poté, co uplynuly tři dny, začal je pronásledovat se všemi voji.
27.
Helvétiové donuceni nedostatkem všech věcí k Caesarovi poslali vyslance, aby se vzdali. A ti, když ho potkali na pochodu, vrhli se mu k nohám a pokorně s pláčem ho prosili o mír; Caesar jim přikázal očekávat jeho příchod na tom místě, kde právě jsou, a oni ho poslechli. Když poté Caesar přišel, vyžádal si rukojmí, zbraně a otroky, kteří k nim přeběhli. Zatímco to vše sháněli a snášeli, nastala noc a lidé z župy, která se nazývala Verbigenská a čítala kolem 6000 lidí, buď vyděšení strachem, že by byli popraveni, pokud odevzdají zbraně, nebo v naději na záchranu, protože by při tak velkém množství zajatců jejich útěk mohl být buď zcela zatajen nebo nezpozorován, na počátku noci odešli z tábora Helvétiů a spěšně táhli k Rýnu a území Germánů.
28.
Když se to Caesar dozvěděl, přikázal těm, jejichž územím prošli, aby je sehnali a přivedli, jestliže chtějí být u něj očištěni; s přivedenými (uprchlíky) naložil jako s nepřáteli; když odevzdali rukojmí, zbraně a zběhy, přijal všechny ostatní do poddanství. Helvétiům, Tulingům a Latobrigům nařídil, aby se vrátili na svá území a protože postrádali všechny plodiny a doma nic nebylo, čím by zahnali hlad, rozkázal Allobrogům, aby je zásobovali obilím; přikázal jim samým, aby znovu vystavěli města a vesnice, které byly dříve vypáleny. To udělal hlavně proto, že nechtěl, aby to místo, odkud Helvétiové odešli, bylo opuštěné a aby Germáni, kteří sídlili za Rýnem, nepřešli ze svých území na území Helvétiů a stali se tak sousedy Gallie, provincie a Allobrogů. Povolil Haeduům na jejich prosby, aby umístili na svém území Boie, protože byli proslulí svou statečností; oni jim darovali pole a poté jim dopřáli stejných práv, svobod a podmínek, jaké měli oni sami.
29.
V táborech Helvétiů byly nalezeny listiny psané řecky, které přinesli Césarovi. V těch listinách bylo jmenovitě vypočteno, kolik těch, kteří mohli nést zbraně, vyšlo z vlasti a odděleně i počet chlapců, starců a žen. A podle úplného součtu hlav bylo Helvétů 263 tisíc, Tulingů 36 tisíc, Latobrigů 14 tisíc, Rauraků 23 tisíc, Boiů 32 tisíc; z toho těch, kteří mohli nést zbraně 92 tisíc. Souhrnně všech bylo k 368 tisícům. Těch, ktěří se vrátili domů, podle sčítání, které nařídil vykonat Caesar, bylo napočteno 110 tisíc.
30.
Když skončila válka s Helvétii, přicházeli k Caesarovi blahopřát vyslanci a náčelníci z obcí celé Galie: věděli, že přestože si vyžádali válku staršími křivdami na lidu římském, přece se tak nestalo více ke škodě Galie než lidu římského, protože opustili své vzkvětající domavy, aby mohli vyhlásit válku celé Gallii a držet nad ní moc, aby (si mohli) vybrat si k usídlení místo, tkeré s celé Galie považovali za nejvhodnější a nejúrodnější a aby mohli ostatní kmeny zpoplatnit. Žádali, aby mohli s Caesarovým dovolením na určitý den svolat sněm celé Galie: mají totiž něco, co od něj chtějí podle společného usnesení požadovat. Když k tomu Caesar svolil, byl ustanoven den sněmu a zavázali se mezi sebou přísahou, že nikdo nic nevyzradí krom případu, že by to bylo ustanoveno společným usnesením.
31.
Když byl sněm rozpuštěn, titíž náčelníci obce, kteří byli přítomni před tím, se vrátili k Caesarovi a požádali jej, aby jim dovolil jednat s ním odděleně (od ostatních) v tajnosti o blahu svém i ostatních. Když toho dosáhli, všichni se plačíce vrhli Caesarovi k nohám: (řekli, že)se méně usilovně nenamáhají, aby to, co řekli, nebylo vyzrazeno, než aby dosáhli toho, co chtěli, protože, kdyby to bylo vyzrazeno, koledovali by si o velká muka. Mluvil za ně Diviciacus (z kmene) Haeduů: (řekl, že) v celé Galii jsou dvě strany: v jedné mají velení Haeduové, v druhé Arvernové. Ti spolu tak tvrdošíjně po mnoho let zápasili o moc, až se stalo, že si Arverni a Sequani povolali na pomoc za žold Germány. Z nich přešlo Rýn nejprve asi 15 000; poté, když si (tito) hrubí a nevzdělaní lidé oblíbili pole, způsob života a dostatek Galů, přepravili se tam i mnozí (další); nyní jich je v Galii téměř 110 tisíc. (Dále Diviciacus řekl, že) se s nimi Heduové se svými klienty stále znovu utkávali; záhnáni však utrpěli velkou porážku a ztratili všechnu šlechtu, všechny starší i jezdce.(A taky ještě řekl, že) zlomeni těmito bitvami a porážkami, ti, kteří měli předtím v Galii velkou moc (díky) své odvaze a pohostinnému přátelství lidu římského, byli donuceni Sequanům dát za rukojmí nejvznešenější (členy) obce a zavázat obec přísahou, že nebudou rukojmí žádat zpět, ani prosit o pomoc u Římanů ani se nebudou stavět na odpor tomu, aby byli stále pod jejich (=Sekvánskou) nadvládou. (D. řekl, že) je jediným z celého kmene Heduů, který nemohl být donucen, aby přísahal nebo vydal své děti jako rukojmí.Proto uprchl z obce a přišel do Říma k senátu, aby žádal o pomoc, protože jako jediný není vázán ani přísahou, ani rukojmími.Ale hůře to dopadlo pro vítězné Sekvány, než pro poražené Haeduy, protože král Germánů Ariovistus se usadil na jejich území a zabral třetinu polí Sekvánů, která je nejlepší v celé Galii, a nyní Sekvánům rozkázal, aby opustili další část, protože několik měsíců před tím k němu přišlo 24 000 lidí (z kmene) Harudů, pro které se připravuje místo a sídlo. Za pár let se stane, že budou všichni vyhnáni z území Galie a všichni Germáni přejdou Rýn; nelze však ani srovnávat pole Galů a Germánů, ani přirovnávat životní způsob jedněch ke zvykům druhých.Ariovistus však, jakmile jednou galské voje porazil v bitvě, která byla u Magetobrigy, vládne pyšně a krutě, požaduje za rukojmí šlechtice a jejich děti a provádí na nich nejhorší muka, jestliže se něco neděje podle jeho rozkazu či vůle.(Diviciacus řekl, že tento Ariovistus) je člověkem hrubým, prchlivým a vrtkavým; a nelze jeho nadvládu déle snášet.Jestliže nenaleznou pomoc u Caesara a lidu římského, budou muset všichni Galové udělat to, co (udělali) Helvétové, (tedy) odejít ze svých domů a hledat jiný domov a sídla vzdálená od Germánů a zkoušet osud, ať bude jakýkoliv. Jestli se to vyzradí Arivistovi, nebude pochyb o tom, že všechna rukojmí, co jsou u něj, popraví nejhorším způsobem.Caesar může buď autoritou svou i svého vojska, nebo svými předešlými vítězstvími, nebo jménem lidu římského zabránit tomu, aby bylo přes Rýn převedeno (ještě) větší množství Germánů, a může ubránit celou Galii před Arivistovým bezprávím.
32.
Když Diviciacus pronesl tuto řeč, všichni, co tam byli, začali s velkým pláčem od Caesara požadovat pomoc.Caesar zpozoroval, že ze všech jediní Sekváni neudělali nic z toho, co učinili ostatní, ale smutní sklopili hlavy k zemi.Udiven příčinou této věci, vyptával se jich na to. Sekváni neodpověděli, ale zůstávali mlčet stejně smutní.Když od nich Caesar nemohl déle nic vyzvědět ani z nich dostat jediné slovo, tentýž Diviciacus (z kmene) Haeduů odpověděl, že je smutnější a těžší osud Sekvánů než ostatních, protože se sami neodváží ani si tajně stěžovat, ani požádat o pomoc, protože se děsí krutosti nepřítomného Ariovista, jako by byl osobně přítomen, protože zatímco ostatním je aspoň dána příležitost k útěku, Sekváni, kteří Arivista přijali na své území a jejichž všechna města jsou v jeho moci, musí snést všechna utrpení.
33.
Když to Caesar zjistil, povzbudil Galy a slíbil jim, že se o to postará; (že) mají velkou naději, že Ariovistus, pohnut Caesarovou autoritou a dobrodiním, přestane činit bezpráví. Když Caesar domluvil, rozpustil sněm. A vedle toho jej nabádaly mnohé další důvody, aby si myslel, že musí o té věci uvažovat a jí se chopit, zaprvé, protože viděl Haeduy, často senátem nazývané bratry a pokrevnými (příbuznými), (že jsou) v područí Garmánů a chápal, že jsou jejich rukojmí držena u Ariovista a Sekvánů; při takové moci lidu římského to pokládal za velmi hanebné pro sebe i pro stát. Viděl však, že je nebezpečné pro lid římský, když si Germáni pomalu zvykají přecházet Rýn a přichází jich do Galie velké množství, a nemyslel si, že se lidé suroví a nevzdělaní budou zdržovat toho, aby až obsadí celou Galii, nepřišli jako předtím Cimborvé a Teutoni (přišli) do provincie a odtud nezamířili do Itálie, obzvláště když Sekvány dělí od naší provincie jen Rhodanus; (proto) mínil, že tomu musí zamezit co nejdříve.Sám Ariovistus si totiž osvojil takovou pýchu a troufalost, že se zdál být nesnesitelným.
34.
Proto pokládal za vhodné, aby poslal k Ariovistovi posly, kteří by od něj požadovali, aby vybral nějaké místo k rozhovoru uprostřed mezi nimi: (poslové řekli, že) s ním (Caesar) chce jednat o státě a o nejdůležitějších věcech pro ně pro oba. Tomuto poselstvu Ariovistus odpověděl: kdyby něco potřeboval od Caesara, sám by k němu byl přišel; jestliže od něj chce něco (Caesar), sluší se, aby k němu přišel on. Kromě toho se prý (Ariovistus) ani bez vojska neodváží přijít do těch částí Galie, které drží Caeasar, ani nemůže vojsko bez mnoha zásob a bez námahy svést na jedno místo. A prý že samotnému se mu zdá divné, co je Caesarovi nebo celému národu římskému do Galie, kterou si sám (A.) podrobil.
35.
Když se dostala tato odpověď zpět k Caesarovi, znovu k Ariovistovi poslal posly s těmito zprávami: ač byl Ariovistus od Caesara i lidu římského opatřen takovým dobrodiním, (totiž) že jej za Caesarova konsulátu senát nazýval králem a přítelem, odvděčuje se mu a lidu římskému tak, že se zdráhá přijít na rozmluvu, když byl pozván, ani si nemyslí, že by měl hovořit a uvažovat o společných věcech. (Poslové řekli, že) toto je to, co od něho požaduje: Předně, aby již nepřeváděl do Galie přes Rýn větší množství lidí; poté aby vydal rukojmí, které má od Haeduů a Sekvánům ať dovolí, aby ty (rukojmí Haeduů), které mají oni (Sekváni), s jeho vědomím vrátili; a ať nedráždí Haeduy bezprávím a nevyhlašuje ani jim, ani jejich spojencům válku. Kdyby to tak udělal, bude žít napořád ve shodě a přátelství s (Caesarem) i lidem římským, jestliže toho (však Caesar) nedosáhne, nenechá bez povšimnutí křivdy (spáchané na) Haeduích, protože za konsulátu M. Messala a M. Pisona senát rozhodl, aby kdokoliv, kdo bude spravovat provincii Galii, pokud to může činit pro blaho státu, bránil Haeduy a další přátele lidu římského.
36.
Na to Ariovstus odpověděl, že je právem války, aby ti, kdo zvítězili, rozkazovali jakkoli chtějí těm, které porazili; tak i lid římský má ve zvyku nerozkazovat poraženým podle nařízení jiných, ale podle svého rozhodnutí. Jestliže Ariovistus sám lidu římskému nenařizuje, jak má užívat své právo, nesluší se, aby mu lid římský překážel v jeho právu. Haeduové byli podrobeni, protože zkusili válečné štěstí, utkali se s ním v boji a byli poraženi. Caesar se dopouští velkého bezpráví, když mu (Ariovistovi) svým příchodem zmenšuje příjmy. (Ariovstus dále pravil, že) Haeduům nebudou rukojmí vráceni a že ani jim, ani jejich spojencům nebude pácháno bezpráví, (ale) nebude s nimi začata válka, jestliže zůstanou tak, jak se smluvili, tedy že budou každoročně platit poplatky. Kdyby to neudělali, nepomůže jim (ani) přátelství lidu římského.. A co se týče toho, co mu Caesar vzkazuje, (tedy že) křivdy Haeduů nenechá bez povšimnutí, (tak Ariovistus řekl, že) nikdo s ním (ještě) nezápolil bez vlastní záhuby. Ať se Caesar utká v boji, s kým chce: pozná, co odvahou zmůžou nepřemožitelní Germáni, nejvycvičenější ve zbrani, kteří po čtrnáct let nevešli pod střechu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama