I., 1.-20.

2. listopadu 2008 v 13:03 | Lilia Livida |  tracti docti
LIBER I. 1.- 20.

1.
Celá Galie se dělí na tři části, z nichž jednu obývají Belgové, druhou Akvitáni a třetí ti, kteří se svým jazykem nazývají Keltové, naším Galové. Tito všichni se mezi sebou liší jazykem, zřízením i zákony. Galy odděluje od Akvitánů řeka Garumna, od Belgů Matrona a Sekvana. Z nich všech jsou neudatnější Belgové, protože jsou nevíce vzdáleni od jemného způsobu života a vzdělanosti provincií a nejméně často k nim přicházejí obchodníci, kteří přivážejí to, co přispívá ke kultivaci duše. Jsou (také) nejblíže Germánům, kteří obývají Zarýní, s nimiž neustále vedou válku. Z tohoto důvodu také Helvétové předčí udatností ostatní Galy, protože v téměř každodenních bojích zápasí s Germány, které buď odrážejí od svých hranic, nebo sami válčí na jejich území.
2.
U Helvétů byl daleko nejvznešenější a nejbohatší Orgetorix. Za konsulátu M.Messaly a M. Pisona byl sveden touhou po královské moci, utvořil tajný spolek se šlechtou a přemluvil obec, aby odešli ze svého území se všemi zásobami. Bylo (by totiž) velmi snadné zmocnit se vlády nad celou Galií, když všechny (ostatní Galy Helvétové) předčí svou udatností. Tím snadněji je k tomu přesvědčil, že byli svíráni přirozenou polohou místa ze všech stran: z jedné strany velmi širokou a hlubokou řekou Rhodanou, která odděluje zemi Helvétů od Germánů, z druhé strany vysokým pohořím Jurou, které je mezi Sekvány a Helvéty, z třetí Lemanským jezerem, jež od Helvétů odděluje naši provincii. Tak se stávalo, že jednak méně činili nájezdy, jednak se mohli méně snadno dát do války se sousedy; vzhledem k tomu byli lidé chtiví války zarmouceni. Helvétové mínili, že vzhledem ke svému množství a pro (získání) válečné slávy mají příliš malé území, které se rozkládalo (pouze) na délku 240-ti mil, na šířku 180-ti.
3.
Navedeni touto řečí a pohnuti Orgetorigovou důstojností ustanovili, že se mají připravit věci potřebné k tažení, skoupili dobytek a vozy v co největším počtu, oseli co nejvíce polí, aby zásoby obilí dostačovaly na cestu, a s okolními obcemi uzavřeli mír (a přátelství). Usoudili, že k dokončení toho stačí dva roky a uzákonili, že třetího roku vyrazí. K dokončení (příprav) byl ustanoven za vůdce Orgetorix. Vzal na sebe úkol vyslance, na své cestě přemluvil Sekvána Castica, syna Katamantaloeda,který držel u Sekvanů po dlouhá léta královskou moc a byl senátem nazván přítelem lidu římského, aby se zmocnil vlády nad svou obcí, kterou měl jeho otec; a rovněž přesvědčil Dunmoriga, bratra Diviciaka z kmene Haeduů, který toho času byl vládcem obce a jeho lid jej dobře přijímal, aby se pokusil o totéž a (slíbil), že mu dá svojí dceru za manželku. (Orgetorix jim řekl, že) není pochyb o tom, že ze všech Galů nejvíce zmůžou Helvétové, a ujistil (Castica a Dumoriga), že jim Helvétové se svým vojskem a zásobami dopomohou k trůnu. Navedeni tou řečí se mezi sebou zavázali přísahou a doufali, že až bude získána vláda nad královstvím, budou se moci prostřednictvím tří nejmocnějších a nejstatečnějších národů zmocnit celé Galie.
4.
Tento záměr byl Helvétům prozrazen skrze udání. Podle svých zvyků donutili Orgetoriga, aby se spoután hájil; slušelo se, aby odsouzeného stihl trest a aby byl upálen. V (ten) den, který se měl hájit, s sebou přivedl k soudu celý svůj rod, (čítající) k deseti tisícům lidí, a taktéž ze všech stran sehnal své klienty a dlužníky, jichž měl velký počet; díky tomu se nemusel hájit. Když se (však) obec, rozjitřená tím činem, pokusila domoci svého práva zbraněmi, a úředníci svolali z venkova velký počet lidí, Orgetorix umřel; a nechybělo podezření, jak Helvétové soudili, že si vzal život sám.
5.
Po jeho smrti se nicméně Helvétové pokusili učinit to, co si ustanovili, tedy vyjít ze svého území. Když se domnívali, že jsou k tomu připraveni, zapálili všechna svoje města, jichž bylo asi dvanáct, vesnice, kterých bylo na čtyřicet, i zbylá osamělá stavení a spálili (také) všechno obilí kromě toho, co si hodlali vzít s sebou, aby, kdyby byla naděje na návrat domů zmařena, byli připravenější k podstoupení nebezpečí, a rozkázali, aby si každý s sebou vzal z domova mouku na tři měsíce. Přesvědčili Rauraky, Tulingy a sousední Latobrigy, aby podle téhož záměru vypálili svá města a vesnice a aby se spolu s nimi vydali na cestu. (Helvétové) přijali za spojence (také) Bóje, kteří dříve obývali Zarýní a přešli do Norica, kde dobývali (město) Noreiu.
6.
Byly celkem dvě cesty, kterými by mohli odejít z domova: jedna přes území Sekvanu, úzká a nesnadná, mezi pohořím Jurou a řekou Rhodanou, (široká) sotva tak, aby mohly vozy projíždět po jednom, pohoří se však zdvíhalo tak prudce, že by (průchod) mohl být snadno bráněn i velmi malým počtem lidí. Druhá cesta vedla přes naši provincii, protože mezi územím Helvétů a Allobrogů, kteří byli nedávno podrobeni, tekla Rhodana, jež se dala na některých místech přebrodit.
Nejzazším městem Allobrogů, které je (zároveň) nejblíže území Helvétů, je Genava. Z tohoto města vedl k Helvétům most. Ti se domnívali, že Allobrogy, kteří se ještě nezdáli být přátelsky nakloněni římskému lidu, buď dokážou přesvědčit, nebo je donutí silou, aby je nechali přejít přes své území.
Když bylo vše k odchodu připraveno, určili den, ve který se všichni (měli) sejít na břehu Rhodany. Ten den byl pátým dnem před dubnovými kalendami za konzulátu L. Pisona a A. Gabinia[1].
7.
Když bylo Caesarovi oznámeno, že Helvétové mají v úmyslu přejít přes naši provincii, urychlil odchod z města (Říma) a co možná nejintenzivnějšími pochody spěchal do západní Galie, až dorazil ke Genavě. Celé provincii přikázal, aby sebrala co nejvíce vojáků (v zadní Galii byla (totiž) všehovšudy jedna legie), a most vedoucí ke Genavě rozkázal zbořit.
Jakmile se Helvétové dozvěděli o jeho příchodu, poslali k němu posly, nejvznešenější z obce, v jejichž poselství zaujímali nejpřednější místo Nammeius a Verucloetius, aby řekli, že (Helvetové) činí pochod přes provincii bez jakéhokoliv násilí, protože nemají jinou cestu; a aby se ho zeptali, zda to s jeho svolením mhou udělat. Caesar si však pamatoval smrt konzula Lucia Cassia a to, jak bylo jeho vojsko Helvéty vyhnáno a posláno pode jho, (pročež) se domníval, že by (ten pochod) neměl být dovolen; a také si nemyslel, že by se nepřátelé, kdyby jim bl dána možnost přejít přes provincii, zdrželi křivd a bezpráví. Přece však, aby (získal) čas, než se sejdou vojáci, kterým to přikázal, odpověděl poslům, že si hodlá vzít den na rozmyšlenou; jestliže si to přejí, ať se vrátí o dubnových idách[2].
8.
(Caesar) mezitím nechal prostřednictvím té legie, co měl s sebou, a těch vojáků, kteří se sešli z provincie, postavit zeď mající na výšku 16 stop a příkop (vedoucí) od Lemanského jezera, do nejž teče Rhodana, k pohoří Juře, které dělí území Sekvánů od Helvétů, dlouhý devatenáct tisíc kroků. Když bylo to dílo dokončeno, rozestavil stráže a založil pevnůstky, aby tím snáze mohl zabránit (tomu), kdyby se (Helvetové) pokusili o přechod proti jeho vůli.
Jakmile nadešel ten den, jenž s legáty ustanovil, a oni se k němu navrátili, řekl jim, že nemůže být zvykem lidu římského a příkladem pro něj, dovolit někomu průchod provincií, a dokázal jim, že jim hodlá zabránit, kdyby se chtěli dopouštět násilí. Když byli Helvétové odmítnuti, spojili lodě a zhotovili mnohé vory, jiní se pokoušeli někdy ve dne, častěji však přes noc prorazit brody Rhodany tam, kde byla hloubka řeky nejmenší. Když však byli silným opevněním a shlukem vojáků se zbraněmi odraženi, přestali se o to snažit.
9.
Zbývala jedna cesta přes území Sekvánů, kterou však nemohli jít proti jejich (Sekvánů) vůli a kvůli úžinám. Když je nemohli sami ze své vůle přesvědčit, poslali k Dunmorigovi, (náčelníkovi) Haeduů, posly, aby toho dosáhli s jeho přímluvou. Dunmorix měl mezi Sekvány díky své štědrosti a oblíbenosti velkou moc a byl přítelem Helvétů, protože z jejich obce pocházela Orgetorigova dcera, již měl za manželku. Sveden touhou po královské moci usiloval o změnu poměrů a chtěl mít co nejvíce obcí zavázaných svým dobrodiním. Proto vzal na sebe (ten) úkol a dosáhl u Sekvánů toho, aby nechali přes své území přejít Helvéty, a vymohl, aby si mezi sebou dali rukojmí: Sekváni ať nebrání Helvétům v cestě, Helvétové ať procházejí bez křivd a bezpráví.
10.
Caesarovi bylo oznámeno, že Helvétové mají v úmyslu procházet přes území Sekvánů a Haeduů do země Santonů, kteří sídlí nedaleko od Tolosatiů, jejichž obec je v provincii. Poznal, že, jestliže se to stane, bude pro provincii velmi nebezpečné, aby měl za sousedy bojechtivé lidi nepřátelské římskému lidu na snadno přístupném a velmi úrodném místě. Z těchto důvodů Caesar pověřil legáta T. Labiena, aby postavil opevnění; sám táhl dlouhými pochody do Itálie, kde naverboval dvě legie a tři, které zimovaly okolo Aquileie, vyvedl ze zimního tábora a spěchal s těmi pěti legiemi do zadní Galie přes Alpy, kudy tam vedla nejbližší cesta. Tam se Ceutronové, Graiocelové a Caturigové, kteří drželi v moci nejvýše položená místa, pokoušeli zabránit vojsku v pochodu. Když je v několika bitvách zahnal od Ocella, které je nejzazším městem v přední provincii, sedmého dne dorazil na území Vocontiorů v zadní provincii; odtud (šel) na území Alobrogů, od Alobrogů vedl vojsko k Sekvusiavům. Ti jsou prvními mimo provincii za Rhodanou.
11.
Helvetové již převedli svá vojska přes soutěsky a území Sekvánů a došli do země Haeduů
a pustošili jejich pole. Haeduové, když nemohli sebe a svůj majetek ubránit, poslali k Caesarovi posly žádat o pomoc: že se vždy tak zasluhovali o římský lid, že by neměla být před očima našeho vojska pleněna jejich pole, jejich děti odváděny do otroctví a jejich města dobývána. Téhož času Caesara informovali Ambariové, pokrevní příbuzní Haeduů, že když byla vypleněna jejich pole, není snadné odrazit útok nepřátel od jejich měst. A také Alobrogové, kteří měli statky a vesnice za Rhodanou, se utekli k Caesarovi a dokázali, že jim nezbyla žádná půda. Byv tímto pohnut, Caesar se rozhodl, že nesmí čekat, než bude všechen majetek spojenců zničen, až Helvétové dorazí na území Santonů.
12.
Je řeka Arar, která se přes území Haeduů a Sekvánů vlévá do Rhodany neuvěřitelně pomalu, takže nelze očima posoudit, v kterou část teče. Tu Helvétové přecházeli na spojených vorech a loďkách. Když byl Caesar informován špehy, že Helvétové již přepravili přes řeku tři čtvrtiny svých lidí a zásob a před Ararem zbývá už jen čtvrtá část, o třetí hlídce se vydal se třemi legiemi z tábora a došel k té části, která ještě řeku nepřešla. Napadl je nepřipravené k boji a nic netušící, poté jich velkou část pobil; zbylí se dali na útěk a skryli se v blízkých lesích. Ta župa se nazývala Tigurinus, neboť každá helvétská obec se dělila na čtyři části neboli župy. Tato jedna župa, když vyšla z domova za (paměti) našich otců, zabila konzula Lucia Cassia a jeho vojsko poslala pode jho. Tak buď náhodou, nebo záměrem nesmrtelných bohů ta část helvétské obce, která přinela římskému lidu pamětnou porážku, (také) nejprve vytrpěla trest. V této záležitosti Caesar pomstil nejenom veřejné, ale i své soukromé bezpráví, protože Tigurinové v téže bitvě, v níž zabili Cassia, zabili i legáta L.Pisa, strýce a tchána Caesara.
13.
Když byla ta bitva svedena, postaral se (Caesar) o postavení mostu přes Arar a převedl vojsko, aby mohl pronásledovat zbylé voje Helvétiů. Když Helvétiové, znepokojení jeho náhlým příchodem, poznali, že zatímco oni sami velmi těžce (dokončovali) přecházeli řeku po dvacet dní, (tedy aby překročili řeku),on to učinil v jednom dni, poslali k němu posly.Náčelníkem toho poselství byl Divico, Který byl vůdcem Helvetiů ve válce s Cassiem. On vyjednal s Caesarem toto: jestliže lid římský uzavře s Helvetii mír, Helvetiové půjdou do té části a budou tam, kde by Caesar chtěl a usadil je; jestliže by však setrvával v pronásledování válkou, ať si vzpomene na dřívější neštěstí lidu římského a bývalou udatnost Helvetiů.Pokud jed o to, že byla jedna župa znenáhla přepadena, když přecházeli řeku, nemohli svým pomoci, proto ať si velmi nezakládá na své udatnosti, ani jimi nepohrdá.Jsou tak zvyklí od svých otců a starších, aby válčili s větší udatností než lstí, než aby se spoléhali na úklady.Proto ať nedopustí, aby to místo, kde stojí, dostalo jméno od porážky lidu římského a úplného zničení vojska nebo tak vešlo do paměti.
14.
Ceasar jim takto odpověděl: tím méně mu působí rozpaky, že to, co poslové Helvetiů připomínají, si pamatuje, a tím hůře to snáší, čím méně se to stalo vinou národu římského.Neboť kdyby si byl (lid římský) vědom něčí křivdy, nebylo by těžké se jí vyvarovat; ale tím byl oklamán, že nevěděl, čeho se dopustil, že by se měl bát , a nemyslel si ani, že by se měl bát bez příčiny.Kdyby tedy chtěl zapomenout na starší porážku, což by také mohl vypustit z paměti současné bezpráví, že se proti vůli národa římského násilně pokusili o cestu provincí a že utiskovali Haeduy, Ambarry a Allobrogy? K témuž směřuje to, že se tak neobyčejně vychloubali svým vítězstvím a že se divili, že tak dlouho beztrestně páchali křivdy.Je však zvykem nesmrtelných bohů, aby dopřávali lidem, které chtějí za zločin potrestat, příjemnější věci a dlouhodobější beztrestnost, aby pak tím tíže snášeli bolest ze změny věcí.Ačkoliv se to tak má, přece však s nimi hodlá uzavřít mír, jestliže mu jimi budou dáni rukojmí, jejichž užitím pozná, že hodlají vykonat, co slíbili, a jestliže Haeduům stejně jako Allobrogům, nahradí křivdy, které jim oni sami a jejich spojenci způsobili.Divico odpověděl: Helvetiové byli od svých starších tak naučeni, aby byli zvyklí rukojmí přijímat, nikoliv dávat; lid římský toho je svědkem. Když dal tuto odpověď, odešel.
15.
Dalšího dne jejich tábor z toho místa odtáhnul dále.Tak učinil i Caesar a poslal napřed všechnu jízdu k počtu čtyř tisíc mužů, kterou měl sehnánu z celé provincie a z území Haeduů a jejich spojenců, aby viděli, v jakou část budou nepřátele činit pochod.Když však příliš horlivě pronásledovali zadní voj a svedli bitvu s jezdectvem Helvetiů na nepříhodném místě, a několik našich padlo.Tímto bojem zpyšnělí Helvetiové, kteří zahnali takové množství jízdy s pouhými pěti stovkami jezdců, začali se odvážněji a častěji zastavovat a dráždit naše (vojáky) svým nejzazším vojem k bitvě.Caesar své lidi od bitvy zdržoval a postačovalo mu v současnosti, že nepříteli zabraňoval v loupení, výpravách pro píci a plenění.Tak činili asi po patnáct dnů, aby mezi nejzazším vojem nepřítele a naším prvním nebylo více než po pěti nebo šesti tisících kroků.
16.
Mezitím Caesar každodenně žádal Haeduy o obilí, co údajně veřejně slíbili.Neboť pro mrazy (protože Galie, jak bylo výše řečeno, leží na sever) nejen nebylo obilí na polích zralé, ale ani nebyla dosti velká zásoba krmiva po ruce. Nemohl však užít obilí, které mu přivezli loděmi nahoru po Araru, protože Helvetiové odvrátili svou cestu od Araru, a on se od nich nechtěl vzdálit.Den ze dne Haeduové zdržovali a říkali, že se už snáší, přiváží, že už je tu.Když (Caesar) rozpoznal, že zdržují příliš dlouho a že nastává den, kdy se sluší vojákům odměřovat obilí, svolal jejich vůdce, jichž měl v táboře velké zástupy, mezi nimiž byli i Diviciaco a Lisco, který byl v čele nejvyššího úřadu a jenž byl Haeduy nazýván vergobretem, který byl volen na rok a mezi svými měl moc nad životem a smrtí, a těžce je obžalovával (D. a L.), že když nelze (obilí) ani kupovat, ani brát z polí v tak naléhavé době, kdy jsou nepřátelé blízko, není jimi podporován, obzvláště když podnikl válku hlavně pohnut jejich prosbami.Stěžoval si ještě více, že byl podveden.
17.
Tu teprve Liscus, pohnutý Caesarovou řečí , vyložil to, co před tím zamlčoval: že jsou někteří, jejichž vliv u lidu je značný, a kteří osobně zmohou více než samo úřednictvo.
Ti buřičskou a nešlechetnou řečí odstrašují lid, aby nesnášel obilí, jak má; prý je lepší, jestliže už nemohou držet vládu nad Gallií, trpět vládu Gallů než Římanů; a že ani nemají pochybovat, že jestliže Helvetie přemohou, Římané vezmou svobodu Haeduům stejně jako (to učinili) ve zbytku Galie. Tito lidé vyzrazují nepřátelům naše záměry a to, co se děje v táboře; sám (Liscus) je prý nemůže udržet v mezích. A co víc, pokud jde o to, že donucen Caesarovi oznámil tak naléhavou věc, Caesar jistě rozumí, s jak velkým nebezpečím to dělá, a proto že mlčel, jak dlouho jen mohl.
18.
Caesar z Liscovy řeči vycítil, že označuje Dunmoriga, Diviciakova bratra, protože však nechtěl o těch věcech jednat v přítomnosti tak mnohých lidí, rychle rozpustil sněm a zadržel (na místě) Lisca. Ptal se ho o samotě na to, co říkal na sněmu. Liscus mluvil svobodněji a odvážněji. Na totéž se ptal tajně ostatních a shledal, že je to pravda, totiž že Dunmorix je ze všech nejodvážnější, má pro svou štědrost největší přízeň lidu a touží po převratu.(Dunmorix) měl dlouhá léta pronajato za malou cenu přístavní clo a státní příjmy všech Haeduů, protože nikdo se neodvážil přihazovat proti němu, když v (dražbě o clo) přihazoval. Takto rozmnožoval svůj rodinný majetek a připravoval si dostatek peněz ke štědrému rozdávání; na své náklady si vydržuje velký počet jezdectva a vždy je má kolem sebe; a nejenom doma, ale také že u sousedních obcí má velkou moc, a kvůli této moci provdal matku na území Biturgů za tamního nejvznešenějšího a nejmocnějšího (muže), sám že má manželku z (kmene) Helvetiů, sestru ze strany své matky i jiné příbuzné provdal do ostatních obcí. Byl pro tyto svazky přátelsky nakloněn Helvetiům, nenáviděl však z osobních důvodů Caesara a Římany, protože jejich příchodem se zmenšila jeho moc a jeho bratr Diviciakus byl znovu ustaven na bývalém čestném a vlivném místě. Jestliže se něco přihodí Římanům, vrátí se mu nejvyšší naděje na udržení moci; jestliže bude mít vládu lid římský, nebude mít žádnou naději nejen na moc, ale také na (větší) vliv, než měl. Caesar se také z vyšetřování dověděl, že byla před několika dny svedena neúspěšná jezdecká bitva, v níž začátek útěku (způsobil)
Dunmorix a jeho jízda (neboť jezdectvu, které Haeduové poslali na pomoc Caesarovi, velel Dunmorix); jejich útěkem (pak) byli zastrašeni i ostatní jezdci.
19.
Když to Caesar zjistil a když vzal v úvahu i věci zcela zřejmé, totiž že Dunmorix převedl Helvétie přes hranice Sekvánů, že se postaral o to, aby si mezi sebou dali rukojmí, že to učinil nejen bez rozkazu (Césarova) a své obce, ale také bez vědomí jich samých a že byl úřednictvem Haeduů obviňován, domníval se, že to jsou dostatečné důvody k tomu, aby proti němu buď zakročil sám, nebo aby rozkázal, aby proti němu zakročila obec.
Tomu všemu se protivilo jediné, totiž že znal náklonnost (Dunmorigova) bratra Diviciaka k lidu římskému, jeho nejvyšší dobrou vůli k (Caesarovi), (jeho) obzvláštní věrnost, spravedlivost a mírnost; neboť se obával, aby (Dunmorigovou) popravou Diviciaka neurazil. Proto Caesar dříve než by se o cokoliv pokusil, rozkázal povolat k sobě Diviciaka a poté, co byli odvoláni běžní překladatelé, s ním rozmlouval prostřednictvím C. Valeria Troucilla, představeného provincie Galie, svého rodinného přítele, ke kterému měl nejvyšší důvěru ve všech věcech; zároveň přesně připomněl, co v přítomnosti jeho samého (Diviciaka) bylo řečeno na sněmu Gallů o Dunmorigovi, a vyjevil to, co mu o něm řekl každý odděleně. Žádal jej a povzbuzoval, aby se neurazil, kdyby buď sám (Caesar) o něm rozhodl, až se ta věc vyšetří, nebo rozkázal, aby rozhodla obec.
20.
Diviciakus s mnohými slzami objal Caesara a začal jej zapřísahat, aby nic příliš těžkého proti bratrovi neustanovoval: ví, že je to pravda, a nikdo z toho nemá větší bolest než on sám, protože, když (tahdy) sám zmohl nejvíce doma i ve zbytku Galie a ( Dunmorix) kvůli svému mládí méně, vzmohl se díky němu (tedy Diviciakovi), a těch mocných prostředků využívá nejen ke zmenšení (Diviciakova) vlivu, ale také téměř ke své záhubě. Přesto je však pohnut bratrskou láskou a veřejným míněním. Protože jestliže se mu přičiněním Caesara něco zlého přihodí, když on sám u něj zaujímá místo přítele, nebude nikdo, kdo by si myslel, že se to nestalo z jeho (Diviciakovy) vůle. A z toho důvodu se od něj v budoucnosti odvrátí celá Galie. Plačíce mnoha slovy to žádal od Caesara a ten se chopil jeho praviei; slitovav se jej žádal, aby přestal prosit; ukázal mu, že je u něj v takové přízni, aby odpustil křivdu spáchanou na státu a svou bolest pro jeho přání a prosby.Zavolal k sobě Dunmoriga a přizval i jeho bratra; vyjevil, co na něm kárá, co sám vyrozuměl a vyložil mu, na co si stěžuje obec; napomenul jej, aby se do budoucna vyhnul všem podezřením a řekl, že mu minulé skutky odpouští díky jeho bratru Diviciakovi.Dunmorigovi dal strážce, aby mohl vědět, co dělá a s kým mluví.




[1] 28.3. 58 př.K.
[2] 13.4.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama