Zásah symbionta

13. září 2008 v 19:37 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Dnešní článek není o vesmírné invazi a není ani tak docela o mně, ale mém symbiontovi. Říkám mu familiárně Záňo. Ano, nemýlíte se, jde o starého dobrého Záněta (lat. Inflammatio). Poslyšte tedy, co ten syčák zase provedl.

Včera večer za mnou na kolej přijela Hanchitta a již dlouho předem avizovala, že její psychický stav před nadcházející postupovou zkouškou z jakési nepochopitelné vědy je kritický. Udělala jsem si tedy čas a při faše v knihkupectví šetřila síly na dlouhé bdění, abych dokázala, že jsem správná kamarádka, které se můžete se vším svěřit. Hanchitta však nikoliv k mému podivu přibyla s cynickým úsměškem na tváři a s klidem vpravdě stoickým pravila, že celé prázdniny pařila world of warcraft, její poznámky ze skript, učebnice a semestru přednášek čítají stránku A5 a že se z toho posere.
Na "intelektovou popravu"jsme se připravovaly v družném hovoru o důležitých věcech až do 3/4 na dvě ráno. Pak Hanchitta usoudila, že je čas začít se učit, ale že si na to musí trochu zdřímnout, a pověřila mě, abych ji za půl hodiny probudila. Proběhla zkrácená verze následujícího pravdivě zaznamenaného dialogu:
H. vstává: (předchozí den večer) V devět mě probuď!
9.00 - Vstávej, je devět…
- chrrrr…jo… vzbuď mě za hodinu
10.00 - Je deset, chtěla jsi vstávat.
- jo, už lezu…chrr….
11.00 - Jedenáct, takhle nic nestihneš, vstávej chcíplotino!
- a musim?
- no, čistě teoreticky nemusíš
- chrrr….
12.00 - je dvanáct, co ty na to?
- jo, už vstávám…
12.48 - (H.) …uahhh….to už je ráno???
Ve tři čtvrtě na tři jsem se tedy rozhodla, že Hanchittu raději nechám odpočívat a že sama se pokusím do osmi dospat, co půjde. Avšak! Ještě neudeřila ani pátá ranní a já procitla ze spánku s tím, že mi někdo právě krade zuby (a to je ani nemám zlaté) i s dásní. Nebyla to víla Zubnička, jak jsem se zprvu domnívala, byl to můj Zánět.
Jen pro vysvětlení. Když už jsem si zvykla, že sídlí v žaludku, on se rozhodl, že je třeba zvednout kotvy a usadil se v mém pravém šermířském rameni, čímž jsem si vysloužila čtvrtý a nejhorší stupeň trenérovy tortury za neschopnost udržet v exponovaných chvílích zbraň v ruce (skutečně mám na mysli ve všech zemích již dávno pro nelidskost zakázanou Náruč medvěda). A jen co jsem rozhýbala zánět ramene, chytil mě zánět zubního nervu. Jistě je to pořád ten samý Zánět.
Co čert ale nechtěl, odjížděla jsem do práce a zubař neměl volno. Aby taky měl, když se u něj termíny, jak táta správně poznamenal, dědí - když se jej vy nedožijete, máte naději, že tam budou moci jít aspoň vaše děti.) Přesto jsem se mu ale nasertivně dobyla do ordinace (bolest vám dodá odvahy) se skálopevným přesvědčením, že mě moderní věda zachrání. Pan zubař se v zubu chvíli hrabal nějakým udělátkem a když mě popadl předsmrtný třes, zamyšleně pravil, že nerv je patrně ještě živý. Zub mi vyvrtal a řekl, že na víc nemá čas, že mám přijít 29. září (ano, opravdu TENTO rok). A kdyby to bolelo, že prý mě lituje.
Chvíli to dalo pokoj, dokud mi vydržela důvěra v moderní vědu. V oněch osudných pět hodin mě však probudila bolest tak strašlivá, že jsem věděla, že musím zakročit. Dala jsem si růžový bonbónek, po kterém za běžných okolností nepoznám, že jsem si sedla do ohniště, a s úpornou bolestí hledala na iternetu, kde je v Brně pohotovost. Informace byly zmatené, ale nakonec jsem usoudila, že u Svaté Anny. Kolejbáby si to taky myslely. A všechny paní, jichž jsem se cetou ptala, také (nepochybuji že s dobrou vůlí, ale přece mě poslaly všechny špatným směrem, a tak jsem v půl šesté ráno jezdila promrzlá po Brně tramvají sem a tam jako pošuk). Nicméně když jsem konečně dorazila do budovy S1 na zubní, paní mi s úsměvem oznámila, že tam žádná pohotovost NENÍ a NEBUDE.
Zapojila jsem svojí osvědčenou kombinaci bezmoci a akční zuřivosti a vydobyla z paní jakousi propustku k dentistovi. Sedla jsem si do čekárny a čekám. Vylezla blonďatá sestřička, vzala si propustku a seřvala mě za to, že oni NEJSOU žádná pohotovost a NEBUDOU. A taky za to, že existuju a že mě bolí zuby (no...spíš to vypadalo, jako by bolely ji a ona spala jen dvě hodiny). Pak se velmi vztekle podivovala tomu, že nemám devadesátikorunovou poukázku na mimořádné ošetření či co. Běžela jsem ji pořídit do automatu o patro níž, leč obno v drobných jsem neměla. Běžela jsem na vrátnici. Vyběhla jsem zpátky pět pater po příkrých schodech a všecka zadýchána dosedla s poukázkou na židli. Když se dvéře opět rozletěly, cpala jsem sestře s vítězoslavným úsměvem svou poukázku a ona mě seřvala za to, že to nebylo dost rychle, a pozvala mě dál. Seřvala mě, že jsem si chtěla zout boty. Pak za to, že jsem si chtěla odložit tašku. Pak za to, že jsem z jižních Čech. Poté bylo na řadě to, že mám zánět nervu, a pak ji MUDr. jako vystřižený ze Saturnina umlčel.
Chvíli se mi hrabal v zubu nějakou špachtlí. "Hm...hm...zánět...nerv je patrně ještě živý!" (Zpozoroval opět můj předsmrtný třes). Abych mu neskopla lampu, obšťastnil mě dvěmi umrtvujícími injekcemi a zoubek mi pěkně ohobloval rašplí. Pak řekl, že na víc nemá čas. A prý že to bude bolet, ať trpím a ať radši nejím, aby se to nezaneslo. Pak se zděsil toho, že by to mohlo otéct. "To by bylo opravdu špatné," sděloval mi s vážnou tváří, a dodal, že mě lituje. Sestra mě vyhodila, provázejíc mě vražedným pohledem.
Naštěstí jsem ale nic necítila. A možná by mě ani nebolelo, kdyby mi příjemná sestřička dala do levé tváře pěstí. Chvíli jsem byla nadšená z kontrastu s předchozími hodinami, ale když jsem na koleji zjistila, že nejsem schopna vypít kávu a nenamazat si jogurt kolem celého obličeje, nadšení mě trochu přešlo.
S kruhy pod očima, absťákem, strnule mrtvolným výrazem a pozdě jsem dorazila do knihkupectví. Zákazníci se mnou nechtěli nechat obsloužit, asi proto, že jsem se na ně křivě usmívala a mluvila s nimi doslova jen na půl huby. Zato pro ostatní brigádníky jsem byla hvězdou dne. K jejich cti a vlastní pohaně však jim musím nechat, že se mi nevysmáli, jak bych to docela určitě učinila já, a dokonce i Michell mě nechal vyhrát v kémen - nůžky - papíru o to, kdo se nepůjde věnovat dalšímu zmatenému zákazníkovi, který chce učebnici typu "nevím-přesně-jméno-ani-autora-ale-je taková-hnědá". Obvykle je pak ve skutečnosti zelená a nemáme ji skladem už deset let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 15. září 2008 v 13:24 | Reagovat

Květinko moje.... srdce mi krvácelo při čtení článku!

2 evidlo evidlo | 19. září 2008 v 11:08 | Reagovat

tak tohle nezávidím...ke komu chodíš? k Rybovi? asi jsem víc nasertivní, ale když mě bolely zuby, protlačila jsem se mu tam vždycky, prostě jsem si sedla a sdělila sestřičce, že neodejdu :-)

3 Lilia Livida Lilia Livida | 20. září 2008 v 16:37 | Reagovat

No já se mu tam taky nacpala, ale na dlouhodobej zákrok prostě neměl čas....

4 Anaurea Tauráwen Anaurea Tauráwen | 7. listopadu 2008 v 21:29 | Reagovat

Teda, takovýho symbionta bych nechtěla. Stále mi to připomíná, že můj bráška Hemo neni až tak hrozný.

5 Lilia Livida Lilia Livida | 9. listopadu 2008 v 11:42 | Reagovat

Hemo je kdo? Hemeroid? (sorry, nic jinšího mě nenapadlo:-) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama