Mládí tatínkova Koblížka

1. září 2008 v 19:37 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Každý, kdo mě zná trochu lépe, ví, že jsem ve skutečnosti tvrdá holka. Marně se to snažím překrýt vrstvou civilizovanosti, humanitního vzdělání a oblečení tmavých tlumených barev. I přes veškerou snahu však vzpomínky na mládí a tatínkovu specifickou výchovu vyplují občas na povrch.
V dobách, kdy jiné holčičky mají dlouhé vlásky s mašličkami a oblékají si panenky, vypadala jsem jako kluk a většinu víkendů jsem trávila plačíc ztracená někde v lese s kusem sucharu a loveckého salámu v ruce. Tatínek totiž vedl extrémní oddíl, kde se slabí a zranění stříleli za úsvitu a svačina v podobě řízku či pečeného kuřete se trestala protažením pod lodním kýlem. My, jeho ratolesti, jsme museli jít příkladem, že je skutečně možné vydržet víkend bez tyčinek Deli. Ač to tak nevypadá, nestěžuji si. Jsem hrdá. Aspoň mám o čem vyprávět a s radostí pak mohu poslouchat výkřiky jako "Toho chlapa bych zavřel, až by zčernal!"

Mezi nejhrdinštější skutky mého dětství patří strašlivá noční hra v Majdaléně v červenci L.P. devatenáctistého devadesátého devátého. Asi v jednu v noci se nás pokoušelo kolegium vedoucích vzbudit s tím, že právě nadchází průlom boje o meč, tedy celoroční hry o největší oddílovou relikvii. Na jejich naléhání z vyhřátých spacáků vylezly jenom tři malé holčičky - Evička, Jituška a já - a největší bojovníci spali sladce dál.
Měly jsme se přepravit na druhou stranu řeky, tam nalézt jakousi pěšinku v rákosí, pak zatočit vlevo, vpravo, jít lesem, napojit se na asfaltku, dát se doprava, kolem hustníku a paseky, slézt z asfaltky, jít 200 metrů na západ a pak chvíli na sever, kde měl být na význačném stromě připíchnut papír k podepsání. No nedá se to zkazit, uklidnili nás a na znamení dobré vůle jsme se mohly vybavit dokonce i baterkou.
Když jsme se kánoí přeplavily na druhou stranu Lužnice, vyrazila do temnot lesa Eva. Světýlko její baterky se chvíli proplétalo mezi stromy a pak nadobro zmizelo. Druhá jsem šla já. Jakže to bylo? Cestička v rákosí? Nojo, rákosí tu je, ale cestička nikde…no tak vpravo….né, vlevo…nebo ne??…netrvalo dlouho a ztratila jsem se. Ale dokončit stezku bylo povinností bojovníka černých ctností, takže jsem bojovala dál, a to i poté, co jsem potkala nedaleko od řeky už také ztracenou Jitku. V bojovém zápalu jsme se jen pozdravily a opět se samostatně zabořily do hlubin lesa.
Nabrala jsem směr, který jsem považovala instinktivně za správný a štrádovala jsem si to podmáčeným hvozdem kamsi do neznáma. ,Támhle už docela jistě bude ta asfaltka,´ ujišťovala jsem se. Asfaltka tam samozřejmě nebyla. Šla jsem dál a když asfaltka, ani žádné jiné znamení civilizace nebylo ani na třetím vytipovaném místě, začalo mi být trochu úzko. Přece se ale nevrátím! Na sever! Pokračovala jsem dál vysokým lesem, baterka už začínala poblikávat. V okolních houštinách cosi šustilo a funělo. Přidala jsem do kroku. Botičky už jsem měla celé promáčené a zapadala jsem až po kolena do louží a jezírek skrytých mezi vysokou lesní trávou. Za mnou se ozval přerývaný sípavý dech a šustot spěšných kroků. Přikrčila jsem se a svítila baterkou za sebe, ale nikdo tam.
Byla ve mně malá dušička, bylo pozdě, nevěděla jsem, kde jsem, a pronásledoval mě kanec nebo možná dokonce úchyl. Strach vyhrál nad bojechtivostí a já se rozhodla vrátit. Ale kudy? Řeku nebylo slyšet. Baterka dodělávala. Všude jen stromy, mokro a trsy trávy vyšší než já. Nazdařbůh jsem zase někam vyrazila, nemohla jsem se otočit, tam jistojistě někdo - nebo něco - bylo. Zase ty kroky a ten dech. Rozběhla jsem se. Srdce mi bušilo až v krku, občas jsem zakopla o nějakou bahnitou díru a rozmázla se široká jak dlouhá. Běžela jsem ale dál, a to za světýlkem, které se objevilo mezi stromy. Po době, která mi připadala delší než celý můj dosavadní život, jsem stanula na kraji lesa. Mé spásné světýlko byl měsíc v úplňku! Se slzami na krajíčku jsem seznala, že se budu muset vrátit do toho strašidelného lesa s kanci, úchyly a ještě mnoha strašlivějšími příšerami (jen aby tam nebyl Umír z Cihelny!).
Šla jsem zase mezi stromy, každé houští vypadalo jako zvíře připravené k útoku a každý pařez představoval skrčeného běsa. Čas od času jsem vzlykla a vzpomněla si na maminku. Nechtěla-li jsem ale zůstat uprostřed lesa na věky věkův, musela jsem pokračovat. Zaslechla jsem šum a vzdálený hukot vody. Řeka! Srdce mi poskočí radostí a zase běžím. Nedbám trní a bodláčí a za chvíli jsem na břehu Lužnice. V dáli vidím blikat světla tábořiště. Oddechla jsem si. Na téže straně řeky se asi dvě stě metrů ode mě objevilo světýlko další baterky. Dala jsem se do běhu, světýlko proti mně taktéž. Byla to Jitka a podle výrazu její tváře jsem usoudila, že má za sebou obdobný zážitek jako já a že papír rovněž nenašla. Jenomže Eva nikde. Usadily jsme se na břehu a čekaly, než se objeví, abychom se mohly společně vrátit na lodi do tábořiště. Po půl hodině čekání na nás z druhého břehu zavolali, že se máme vrátit. Táta šel Evu hledat. Zalezla jsem do spacího pytle(stresovat se nepřítomností Evičky jsem už nedokázala) a těšila se, že strašlivý zážitek zaspím, noc ale zdaleka ještě nekončila.
Jen co jsem zavřela očka, vzbudil mě válečný ryk, který tropil mně neznámý ženský hlas. Opatrně, jsouc připravena v případě nebezpečí dělat mrtvou, jsem vyhlídla z podušek. Jakási paní právě tahala Horáce, druhého vedoucího, ze spacáku a doprovázela to hlučným kárným monologem. Za ní stála Eva a proviněně se krčila.
"Taková nezodpovědnost! Jak si vůbec můžete dovolit poslat malý děcka v noci do lesa? A samotný?? Víte, co se všechno mohlo stát? Nevíte? Tak já vám to teda povim, mladej muži, mohly se stát takový věci, za který by byl kriminál málo! Tohle že je dětském oddíl? Takovýmu ochmelkovi bych svý dítě nesvěřila ani za nic! Že nic nevíte? Tak vy máte děti v lese a nic nevíte???" Zuřila paní.
Horác ale skutečně nic nevěděl, celý večer klidně spal a opravdový viník právě hledal v lese Evu, kterou však ona paní i se svým manželem právě přivezli z jakési vsi, kam chudinka zabloudila. Horác jen v rozespalosti koktal cosi jako:
"Já nic…" , "…ee…skutečně?" , "Jistě,…to je svatá pravda…ne, ten tu není…nevím, kde je, asi v lese…nevím, kdy se vrátí…máte pravdu, samozřejmě….už žádné děti do lesa…"
Vzhledem k okolnostem jsem se rozhodla dělat mrtvolu. Po půl hodině běsnící paní odjela a tatínek se odhodlal k návratu (možná, že ji z druhé strany řeky slyšel). Konečně mi bylo dáno usnout, ovšem zuřivá paní mě ve snech děsí ještě teď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 2. září 2008 v 15:44 | Reagovat

Pár obdobných akcí s tvým otcem mě dokonale skolilo... aneb zastřelili mě za úsvitu.

2 Lilia Livida Lilia Livida | 2. září 2008 v 22:23 | Reagovat

Copak, ty si nikdy nevzpomeneš se slzou radosti v oku na onu přeslavnou dubnovou koupel ve vlnách rozbouřené Vltavy? ;-)

3 Soninka Soninka | 2. září 2008 v 23:45 | Reagovat

Nebyl to duben, byl to spíš únor podle mě... nebo listopad? Tak nějak. Jela jsem v zimní bundě.

Vzpomínám na to přece jen moc ráda.... a to jméno, co jsem za to z lítosti :-D obdržela, mám schované dodnes.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama