Magie zvuku

6. září 2008 v 23:36 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Když začínám něco psát, obvykle mám jen určitý nepřesný plán, o čem to vlastně bude, jenž bývá vystižen nadpisem. Dnes chci psát o varhanách a jejich vznešeném zpěvu. Ale možná to bude spíš o Klubu přátel Jihočeské komorní filharmonie. Okultní to bude tak jako tak.

Klub přátel JKF je tajuplný spolek milovníků vážné hudby. Sestává se ze samých důstojných mužů a elegantních dam v pokročilém věku, ježto jsou dobře vzděláni v hudebním umění všech staletí, dále tam jsem já, Paganini, naše ctěné mateře a skejťák s otcem. Toto uskupení se schází jednou do měsíce k čaji, kávě a komentovanému poslechu děl slovutných i méně slovutných mistrů. A několikrát do roka se pořádá i výlet. Je to takové kulturní Přežít. Všichni víme, že budeme trpět, ale že jedině toto krásné utrpení bude tou pravou obětí na oltář klasické hudby. Proto je každý člen KPJKF ochoten vstávat v pět hodin, aby byl dopoledne dostatek času na dopravu dusným autobusem, prohlídku čtyř zámků, kam noha běžného smrtelníka doposud nevkročila, banket s graciézní paní hraběnkou a oběd a kávu v rázovité restauraci.
Kvůli časovému presu jsme však většinou nuceni připravit se o pohodlné zažití v rámci poledního klidu a okamžitě nastupuje další nabitý program. Tentokrát nás čekalo muzeum s paní průvodkyní, jež celý život zasvětila Janu Jakubu Rybovi. Spolu s ním jsme protrpěli každý detail jeho pohnutého a zneuznaného života a uctili jeho památku tím, že jsme se v jednom ze sálů museionu zřítili na všechny plochy, které umožňovaly usednutí, a nabírali síly potřebné k tomu, abychom v horkem chvějícím se vydýchaném vzduchu nezkolabovali. K tomu se ještě někteří snažili dělat, že pozorují výstavu erbů či rozjímají o tom, jak ten Ryba mohl skončit, kdyby ho tatínek nestáhl ze študií. Ostatní si v nepostřehnutelném dorozumění uvolňovali židle, když viděli, že někdo stojící má k mdlobám blíže nežli ten, kdo právě sedí.
Z muzea jsme se dopravili pro časovou úsporu autobusem do kostela Povýšení sv. Kříže, kde pokračovala další hodinu a půl přednáška. Historie kostela. Oltář. Faráři. Zase Ryba. Ryba a faráři. Krypta. Zase Ryba. Křížová cesta. Křtitelnice cínová a kamenná. Litinové desky. Okna. Sochy. Varhany. Pak nastoupil zlatý hřeb programu - koncert. Přes veškeré problémy sladění barokních varhan s houslemi pana Tuháčka¨v rukou talentovaného mladíka zazněla pravá - již prve inzerovaná - magie zvuku a my za velebných tónů organu a houslí zapomněli na hrůzu Rybova i našeho životního údělu.
A poté nadešlo to, co mě z celého výletu ohromilo nejvíce.Při zevrubné prohlídce kostela jsme s Paganinim zamířily rovnou na kůr a nacpaly jsme se přímo za regentschoriho. Zavalily jsme jej dotazy na funkci nejrůznějších čudlíků, klávesnic, pedálů a páček na varhanách a blahobytný muž se s entusiasmem rozpovídal o rejstřících, kompozici barev zvuku varhan, hlavní klaviatuře, vedlejší, oktávách, septakordech a subdominantách. Do toho zároveň hrál apokalyptické barokní skladby, aby nám svá slova náležitě demonstroval, a marně přeřvával dunění nejsilnějších píšťal a trylky těch nejútlejších svým výkladem o aliqotních stupnicích a jiskřivém zvuku tónu podbarveného kvintou.
Nám všem, co jsme kolem stáli, bylo zřejmé, že onen malinký človíček zapletený ve změti kovových píšťal a barokních kartuší a andělíčků pnoucí se až ke stropu je mág a ovládá pomocí tohoto božského (či ďábelského) přístroje to nejjemnější předivo Všehomíra, čímž se v jeho rukou soustředí moc tvořit nejsoucí a měnit nezměnitelné. Z odborného proslovu varhaníka většina z nás nerozuměla ani slovo (ať už kvůli dunění či nedostatečné odborné způsobilosti), ale pocit jsme si odnesli všichni stejně nepopsatelný, barokně kontrastní a mystický.
V této patetické náladě jsme se vznášeli směrem k autobusu, kde nás srazilo na zem naprosté vakuum a paní, která navzdory přání všech ostatních pasažérů trvala na zavřené klimatizaci, protože jí prý táhne na účes. Poněvadž jsem upadla do kómatu a zdálo se mi o chórech nebeských, nevím, jak přesně to dopadlo, jen si matně vybavuji, že jsem si z hecu narvala plnou pusu gumových medvídků a houslista, jenž preludoval v kostele, podle přání a potřeb účesů různých paní neustále otvíral a zavíral okna. Zcela jsem se probrala až u večerní kávy v jedné z českobudějovických restaurací. Shodly jsme se na tom, že to byl skvělý výlet, Už jenom proto, že jsme přežili a úlitba hudbě se podařila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama