Gymnaziální seminární práce - Ignác z Loyoly a Kláštery

26. září 2008 v 14:23 | Lilia Livida |  tracti docti
Jelikož jsem stižena chorobou, nemusím nic dělat a mohu se věnovat věcem, které jinak obvykle odkládám na dlouhé zimní večery a při dlouhých zimních večerech na důchod. Má nemoc je ale pro informací lačné duše štěstím v neštěstí, neboť jsem se rozhodla volný čas věnovat zpřítupnění dalších mých pokusů o "odbornou" činnost.

Za své gymnaziální působení jsem spáchala dvě poměrně obsáhlé seminární práce (Krom nich jsem chtěla dodat ještě svou maturitní slohovku, která byla o mém oblíbeném duchu baroka, nemůžu ji ale najít, takže se musíte spokojit s myšlenkami obsaženými v již dříve publikovaném článku "Po četbě tváře baroka" a zmínkami v seminárce o Ignáci z Loyoly). Do jednoho článku by se nevešly, blog.cz nepočítá s tím, že by někdo byl schopen se vyjádřit o určitém tématu delším textem než 20 000 znaků, jsem tedy nucena na svá díla z větší části pouze odkázat.
Začnu odkazem na práci, kterou mám osobně raději a považuji ji za zdařilejší z mých děl. Jejím problémem je, že není příliš objevná, o Ignáci z Loyoly se toho popsaly štosy. Mě ovšem zajímají pouze lidé, kteří se mnou mají něco společného, a to i přesto, že jsou už nějaký ten rok pod drnem. Z tohoto hlediska snad přecejen je v té práci něco specificky mého, a to hodnocení této podivuhodné postavy evropských dějin.
Jak už jsem ale výše naznačila, je to dlouhé, a chci-li, aby do toho někdo alespoň nahlédl, troufám si vám doporučit, abyste si přečetli pouze kapitoly III.2. Osobnost a V. Diskuze, kde se možná zračí nějaký osobní názor autorky.
A aby se neřeklo, že si to recenzuji sama, zde uvádím slovní hodnocení učitele zsv:
"Výborně
Autorka prokazuje výbornou schopnost práce s prameny,dané téma zpracovává na vysoké myšlenkové i formální úrovni. Kromě kvalitní historické práce vyniká i nadprůměrná stylistická schopnost autorky."
Dalším mým počinem, učitelem zsv opět vysoce hodnoceným, mnou už však méně, je rozsáhlá práce na téma současného života v klášterech. Obecnou a poprvadě řečeno velmi nezáživnou část naleznete pod výše uvedeným odkazem. Níže naleznete to, co v práci považuji za nejzajímavější: rozhovor se členkami kongregace, již jsem navštívila, a popis mého pobytu tamtéž.

Interview

25.7. 2006
V čem podle vás spočívá nejzásadnější rozdíl mezi obyčejným životem a životem v klášteře? Jak se liší život třeba nevěřícího a řeholníka?
Člověk, který žije život jen že žije, bez víry, nemá ho o nic lehčí, spíš těžší ho má, protože nemá žádný opěrný bod. Kdežto člověk věřící nebo řeholník má svůj bod a velký cíl, za kterým jde i přes všechny těžkosti.
Tak ta další otázka. Jaká jsou positiva a negativa řeholního života? Na první pohled se může zdát, že vstupem do kláštera člověk pozbude velké části své svobody. Je tomu skutečně tak? Ta odpověď na první otázku vlastně řekla to jedno velké positivum života v klášteře. Jaké jsou ty případné nevýhody?
No tak nevýhody jsou taky, protože jsme lidi. A může dojít k lecčemu, protože člověk v řeholi není dokonalý, ale chce se dokonalým stát. A to potřebuje to obrušování. Co třeba druhému vůbec nevadí, mně může vadit. A já se musím v té věci usměrňovat nebo vycházet ze sebe, abych se stávala lepší nebo chápala toho druhého líp. Prostě aby nedocházelo ke střetům.
A jsou ještě nějaká další positiva, která byste vyzdvihly na tom řeholním životě, kromě toho, že je tam ten opěrný bod a cíl?
Tak jistě společenství, modlitba.
(Nepodařilo se mi z nepříliš kvalitní nahrávky rozluštit poznámku další sestry. Navazuje na ní první sestra.)
No však to je společenství. V tom je velká síla.
A s tou svobodou? Hodně lidem se zdá, že když jde člověk do kláštera, má pevný řád, spoustu věcí musí a spoustu věcí nesmí, že je to takové omezení. Myslíte si, že to tak opravdu je? Nebo je tomu nějak jinak?
Je to jinak, protože kdo jde do kláštera a má povolání, tak právě to vše poznává a to ho osvobozuje, a ten člověk se stává více svobodným, protože se na něj nelepí ty světské nedokonalosti.
Dochází ve vašem společenství ke konfliktům? Jak je řešíte? Zmírňuje život v řádu konflikty v mezilidských vztazích?
No tak musím se snažit pochopit toho druhého, proč k tomu došlo. Nerozšiřovat tu věc, radši smlčet a vše v klidu si vyříkat, abychom poznali, kde a proč k tomu došlo a nejvíc potom záleží na tom odpuštění. Nezlobit se jeden na druhého a dovést odpustit a přijmout toho člověka jako člověka, protože jsme všichni chybující.
A myslíte tedy, že v řádu nebo kongregaci je méně konfliktů než třeba v rodinách a jiných společenstvích?
Tak to každopádně, protože opravdu tady hraje zas víra velikou roli. Tyto těžkosti různé, když je bereme dobře, tak je bereme jako oběť, můžeme obětovat za někoho nebo i za toho, se kterým jsme se nedohodli, třeba aby se poznal a nechat si leccos aj líbit.
Později, když jsme poslouchaly nahraný rozhovor, sestra ještě dodala, že rozhodně se žádná nedorozumění nepřechovávají, neboť jestliže neodpustíš, nebude ti odpuštěno, sestra pak nemá přístup ke svátostem. Jak praví Písmo, "Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem": člověk musí co nejrychleji odpustit a snažit se vyřešit konfliktní situaci. V jejich společenství však nebývají žádné velké spory.
Většina lidí si představuje náplň života řeholníka v duchu hesla "modli se a pracuj". Není takový život poněkud stereotypní a psychicky náročný? Myslíte si, že život v řeholním společenství je těžší než život obyčejný?
Je to stejné, asi bych řekla. Protože ten člověk ve světě to má možná ještě těžší jako my. Zase hraje ta víra velkou roli. Protože ten člověk ví, proč to dělá, že ten člověk světský to neví kolikrát, když třeba aj není věřící, tak tam je kolikrát oko za oko, zub za zub.
Tak teď ten vztah k vnějšímu světu. Jaký má vývoj světa vliv na vývoj vašeho společenství, jak vnější svět ovlivňuje váš život?
No tak ovlivňuje, protože jsme jen lidé a musíme do toho světa taky jít a s těmi lidmi jednat, tak to ovlivňuje různým způsobem, ale člověk se musí držet svých mezí, umět se přemáhat, vzít z toho, co je pro mě únosné, co můžu nebo co by mě neodrazovalo nebo nesnižovalo potom v tom postupu k Pánu.
Taková doplňující otázka. Některé řády jsou takové, že jsou k tomu světu dost uzavřené. A vaše kongregace je spíše ke světu otevřenější, řekla bych, je to tak?
Ano, je, jsou kontemplativní řády, které opravdu s tím světem moc nemají co do činění, opravdu se věnují modlitbě i práci tedy v tom uzavřeném společenství, ale my právě se s tím světem stýkáme víc nebo pracujeme s těmi lidmi. Tak třeba zdravotníci nebo takhle, musíme s těmi lidmi být.
Ale i ten náš život otevřenější musí být kontemplativní. Protože bez toho, kdybychom neposilovaly ducha, tak bychom ani těm lidem neměly co dát.
Jaký má naopak svět vztah k vám? Jak na vás běžní lidé reagují? Máte nějaké zajímavé zkušenosti s tím, jak lidi světského rázu zareagují, když vidí řeholníka?
Světští lidé, když jsou to opravdu lidi proti zaměření, tak zareagují jistě negativně, aj děti.Je vidět, jak ty děti jsou vedeny nebo tak, a jestli je to člověk věřící anebo děti z věřící rodiny, tak dovedou pozdravit, nebo dovedou promluvit na tu sestru…
A řekly byste spíš, že převažují ty negativní nebo pozitivní reakce?
Asi ty negativní, protože dneska ta víra je…podle toho, v jakém prostředí se člověk nachází nebo žije. Třeba když je člověk v nemocnici, přímo s nemocnými, tam je to docela jiné, ten přístup, když je ten člověk odkázaný. Ale na ulici na člověka pokřikují ledaco.
Jiná sestra: Hodí i vajíčko po vás. To se mi už taky stalo. To bylo ještě za totality.
Ano, za totality to bylo zlé.
Přišli kluci a najednou přede mě, taktak, že na mě to nehodili. Spadlo to vedle, ještě jsem uhla…
Tak to bylo za totality. To celkově celý ten národ by se řeklo, že byl proti a ti co byli dobří, byli pozavíraní. (úsměv) To byl jiný život…ale teď je to takové, že ta víra tedy upadá mezi lidmi. Několik těch generací ani třeba nevidělo sestru. Protože toto je všecko důsledek totality, nemohli nebo nedávali děti do náboženství, protože by přišli o zaměstnání, tak vyrůstaly generace bez Pána Boha.
Jak by měl být podle vás uspořádán hodnotový žebříček řeholníka?
Nevím, co pod tím myslíš?
Třeba pro někoho můžou být nejdůležitější peníze, tak pro řeholníka bude asi nejdůležitější vztah k Bohu.
Tak to jistě ne peníze, protože slibujeme svatou chudobu. A teď už je to všechno volnější, než když jsme začínaly v našich letech, to bylo všechno přísnější v klášteře.
Jiná sestra: To jsme ani nesměly mít peníze u sebe.
O všechno, co člověk potřeboval, se muselo požádat nebo poprosit, teďka se dostalo třeba kapesné na takové ty maličkosti, nemusíte se nikoho ptát, je to změna už teďka.
A kdyby se měly vypíchnout takové nejdůležitější body, ke kterým by měl řeholník směřovat, co by měl ctít, co by to bylo? To jsem myslela těmi hodnotami, takovými morálními hodnotami.
No tak člověk už ví, aspoň za mě to bylo tak, že jsem věděla kam jdu a proč tam jdu. A člověk přijímal to, co v té kongregaci bylo, jaké ty podmínky byly, a snažil se toto spojovat právě s tou prací mezi lidmi, protože my jsme byli vesměs v nemocnicích dřív nebo pak v domovech důchodců a takhle a právě toto spojení, modlitba a práce byla u tohohle důležitá.
Člověk se musí také snažit v první řadě o to dobro, a to nejenom v modlitbě, ale dokázat to i v práci.
Náš ideál je tedy následovat Pána Ježíše, a ten nám celý život předžil.
Jaké mají podle vás řeholní společnosti význam? Myslím si, že možná v současné době už to mnoha lidem není jasné. Proč vlastně řády jsou, proč to existuje?
Je to důležité v církvi svaté, aby řády byly, protože bez těch řádů by to bylo jen jedno křídlo. Musí řádová sestra nebo kněží musejí doplňovat v církvi nebo ve světě tu rovnováhu. Na co nestačí ti lidé světští, aby doplňovaly duchovní osoby. Protože ty se celé dávají k službám, kdežto lidé ve světě se musejí starat o ty svoje světské věci. To třeba u nás v klášteře jsou sice také různé potřeby, ale o to se starají více představení, kdežto my máme víc čas se za ty lidi modlit a obětovat, prosit, vyrovnávat před Pánem Bohem ty dluhy.
A jak vidíte budoucnost řádů a kongregací, toho řeholního života?
No tak já jsem optimista, pořád si myslím, že se to zase…už to samozřejmě nebude, jak to bylo, byla obláčka a bylo jich osmnáct najednou, tak to nebude, to bude kapat třeba po jedné, ale toto je nutné. Toto Pán Bůh nedopustí, aby řády nebyly. Budou a budou nová společenství, jak je potřeba doby. A budou potřebná, protože to už teďka vidíme, co je neštěstí, hrůzy ve světě. Je potřeba těch dobrých lidí.
Jak byste někomu doporučily vstup do kláštera?
Tak toto je otázka…já ti to řeknu na rovinu. Víš, já když jsem šla do kláštera, tak už dlouho před tím jsem věděla, že mě Pán Bůh volá. Že opravdu toto je můj směr a že nemůžu být šťastná nikde jinde, než když poslechnu to Boží volání. Dneska vidím, že děvčata přijdou to zkusit. U nás starších toto neexistovalo. Tady bylo plné rozhodnutí už při vstupu, kdyby ze mě řemínky řezali, tak to vydržím. Ale vím, že jdu za Pánem a přes kříž to musí jít. Jinak to nejde. Kdežto dnes právě to zkoušejí tam, zkoušejí tam a nejsou rozhodné. Tady toto je skok do tmy. Tady musí člověk pánu Ježíši věřit a jedem. (smích) Takhle bych to řekla lidově.
Jiná sestra: Já byla na internátě a pak jsem přešla a za půl roku jsem byla v klášteře. V jedné půlce budovy byl internát, v druhé půlce sestry, tak jsem jednoduše překročila k nim a bylo to. A nelitju.
Já taky ne. Byl ten život těžký, neměly jsme to lehké. To byla válka, poválečná doba, po té válce totalita.
A v té škole jsem zkusila…jaké otázky měla předsedkyně! (není přesně rozumět)
Bylo to těžké. Kolikrát už měli komunisté spočítáno, že vymřeme..
Mně už mé spolužačky říkaly, že už stejně nebudeme, abych tam nešla. Pak jsme se potkaly za tři roky a říkali: "Děkuj Pánu Bohu, že jsi v klášteře!"
Pro koho se život v klášteře hodí? To vlastně souvisí s tou další otázkou, a to jestli život v klášteře vyžaduje nějaké speciální vlastnosti. Jaký by měl být člověk, co jde do kláštera?
To souvisí s Božím voláním, protože kdo má povolání, tak jistě to nebude někdo, kdo by rozbíjel společenství. Je to člověk mírumilovnější, snášenlivý, který se umí modlit nebo má v modlitbě oporu. Jiná sesra doplňuje: lásku k bližnímu…
Podle toho, do které té kongregace jde či jaký je to řád, každá kongregace má svoje zaměření. Většinou to je zdravotnictví, učitelé, v kanceláři dělají a na farách a tak různě.
A ještě poslední otázka. Jak se liší duchovní život a vztah k Bohu řeholníka a "řadového" křesťana, tedy normálního křesťana co není v řádu?
Tak v duchovním životě se musíme všichni snažit, my i ti lidé ve světě, ale v řeholním životě je pro to vyměřený čas k modlitbě a osobní modlitbě. Aby člověk na sobě mohl pracovat, má k tomu čas, kdežto ta maminka s dítětem je ráda, když udělá kříž nebo pomodlí se někde v běhu Otčenáš. Takže v řádovém životě je na toto opravdu myšleno a pamatováno, aby člověk mohl dorůstat.
Jiná sestra: (není přesně rozumět) My jsem ale také kolikrát mívaly dost práce.
My se ale učíme sestřičko tu práci proměňovat v modlitbu. Protože v té Boží přítomnosti a když se modlím nebo když pracuji tak vím, že to dělám pro Pána a snažím se v tom bližním toho Pána vidět a sloužit mu. Teďka to velice pěkně propagovala matka Tereza. To je opravdu takový novodobý svatý člověk. Potom není člověku nic těžkého, když ví, proč to dělá. Není ani netrpělivý nebo nějaký nazlobený, což když k tomu má člověk sklon, musí to trochu přemáhat.

Pozorování

Mé pozorování proběhlo ve dnech 24.-26.7. 2006 v olomouckém klášteře Milosrdných sester III. Řádu sv. Františka z Assisi. Navštívit toto společenství mi bylo doporučeno jedním z respondentů. Požádala jsem sestry, zda bych u nich mohla absolvovat krátký studijní pobyt a ony mě ochotně pozvaly.
Den příjezdu.
Na autobusovém nádraží v Olomouci mě vyzvedla sestra Dagmar, s níž jsem tuto návštěvu sjednávala. Společně jsme se vydaly do kláštera, který sídlí ve dvou historických panských domech v centru města.
Sestra Dagmar mě ubytovala v kněžském pokoji, jenž byl vybaven prostě, leč pohodlně běžným nábytkem. Zaujala mě v něm zejména rozsáhlá knihovna obsahující teologické, filosofické, historické a liturgické knihy. Můj pobyt pokračoval společným obědem v jídelně. Zde jsem byla představena dalším sestrám. Seznámila jsem se se sestrami Expeditou, Paduánou (jejíž jméno jsem neustále komolila), Sixtinou a Imeldou. K obědu byla masová polévka s vejcem, zapečené těstoviny s uzeným masem a salát. Hned po obědě, jenž byl zakončen krátkou společnou modlitbou, jsem se zapojila do práce v kuchyni. Odpoledne mě sestra Dagmar ještě krátce provedla po klášteře a poté jsem měla volno, abych si odpočinula po cestě, zatímco ostatní ze sester vykonávaly různé práce v klášteře. V 17 hodin jsme se sešly ke společné večerní modlitbě v klášterní kapli, v níž jsme setrvaly asi tři čtvrtě hodiny až hodinu. Poté následovala večeře. Při ní jsem se seznámila i s dalšími sestrami, které přišly z práce, se sestrami Lucií, Kristinou a sestrou představenou Kateřinou. Po večeři mají sestry už čas na vlastní program. Se sestrou Dagmar jsme se šly projít kol Olomouce. Vrátily jsme se chvíli po večerce, která je ve 22 hodin.
Život v klášteře má svůj přesný řád, který by nebylo zábavné přesně popisovat den za dnem. K modlitbě, práci, jídlu a odpočinku je určen čas, který se nemění, jak bylo lze rozeznat z časového rozvrhu dne na nástěnce v jídelně.
Denní řád.
Denní řád je v podstatě určován časem k modlitbě, která probíhá třikrát denně. Ve všední dny začíná společná ranní modlitba v kapli v 5.45 hodin. Následuje mše svatá a rozjímání. Tato duchovní činnost je zakončena asi v půl osmé. Poté se sestry scházejí do jídelny na snídani a po snídani se každá rozejde za svou prací. Mladší sestry pracují mimo klášter v běžných zaměstnáních, starší sestry zůstávají v klášteře a věnují se domácím pracím a vaří. Ve 12 hodin se sestry, co pracují v klášteře, opět schází v kapli k modlitbě. Tato trvá asi čtvrt hodiny a po ní následuje společný oběd. Před obědem se sestry modlí znamením kříže a slovy díků, stejně jako i po jídle. Po obědě, stejně jako po ostatních jídlech, se ihned umývá nádobí a kuchyně. Odpoledne se setry opět rozcházejí k práci. V 17 hodin začíná v kapli dobrovolná modlitba růžence, v půl šesté už povinné nešpory, tedy večerní chvály. Po modlitbě je večeře. Před večeří se sestry krátce pomodlí a čtou se úryvky ze stanov kongregace. Večeře trvá asi nejdéle ze všech jídel. Sejdou se na ní téměř všechny sestry a probírají zážitky ze dne nebo si jen tak povídají. Po jídle je opět krátká modlitba a čtou se nekrology, tj. záznamy o úmrtích sester z kongregace, jejichž výročí připadají na daný den. Po večeři následuje krom úterý a čtvrtka rekreace (v úterý je seniorátní setkání a ve čtvrtek společný kompletář, po něm mlčení až do mše svaté následujícího dne), večerka je v deset hodin.
Denní program se liší v sobotu a v neděli. Ranní modlitba v sobotu začíná v šest hodin, setkání u Božího slova nebo společné modlitby v půl páté. Pak následují nešpory, večeře a rekreace. V neděli je volný den. V 7 hodin je dobrovolná mše svatá, oběd ve dvanáct hodin, večeře je studená a volná (ne společná).
Zajímavosti a zážitky z druhého dne.
Druhý den jsem strávila víceméně pracovně. Pomáhala jsem s úklidem po snídani v jídelně, vytřela jsem podlahu, prostírala stůl k obědu a myla okna. Sestry Expedita s Paduánou vyvářely, neboť na oběd byla pozvána i generální představená kongregace sestra Františka, která chtěla dodatečně popřát sestře Paduáně k svátku. Oběd se vskutku vyvedl - pečené maso v chutné omáčce s bramborovým knedlíkem. Sestry hovořily a různě vtipkovaly, sestra Františka nás například pobavila příběhem o tom, jak jedna ze starších sester jezdila na motocyklu.
Po obědě jsem se opět věnovala nějaké práci a pak mi dobrovolnice Lenka (která se byla v klášteře také podívat) vysvětlovala, kterak se mám vyznat v breviáři (viz dále). Večer jsem provedla řízený rozhovor a pak se šla se sestrou Dagmar a Lenkou projít po Olomouci. Sestra Dagmar nás pozvala na zmrzlinu, luštily jsme latinské nápisy na pamětihodnostech a kochaly se architekturou četných historických staveb, zejména církevních.
Práce.
Práce je v klášteře vždycky dost. Domácí práce povětšinou vykonávají starší sestry, protože mladší chodí do zaměstnání. Sestry mají povinnosti rozděleny a různě je střídají. Jaké jsou služby též hlásal jeden z papírů na nástěnce v jídelně:
Služby:
- Praní, žehlení.
o Pere se dvakrát týdně.
o Žehlení, odnesení a roznesení prádla.
o Úklid v prádelně, žehlovně a koupelně.
- Jídelna.
o Prostírání a uklízení stolu.
o Úklid (minimálně dvakrát týdně se vytírá)
o Péče o WC a další místnosti.
- Modlitba.
o Sestra vede společnou modlitbu.
o Obstarává zpěv či hudbu při liturgii.
o Úklid v klauzuře (oddělený prostor pro řeholnice nepřístupný laikům), kuchyňce (kuchyňka náleží k ubytování pro studentky, které sestry poskytují) a příslušenství, na schodech a v dolní chodbě.
- Úklid kaple a půdy.
o Jednou týdně úklid v kapli, sakristii, chóru, na schodech, venkovních schodech a terase.
o Jednou za dva týdny úklid na půdě a schodech do sklepa.
Sestry nepracují v "oficiálních" řeholních oděvech. Zpravidla na sobě při práci mívají hábity jiné barvy, například bílé, modré nebo šedé.
Modlitba.
Modlitba prostupuje celým životem v klášteře a do značné míry určuje jeho chod. Sestry se k modlitbě scházejí třikrát denně do kaple. Ráno se modlí ranní chvály z breviáře, slaví se mše svatá a pak se zůstává půl hodiny v tichém rozjímání. (Sestry mají rozjímat hodinu denně, půl hodiny rozjímají samostatně)
Polední modlitba sestává z modlitby Anděl Páně, zpytování svědomí a opět se čte z breviáře.
Večer je nejprve dobrovolný růženec, poté následují nešpory (večerní chvály).
Sestry se též modlí před každým jídlem i po něm.
Breviář.
Všichni řeholníci ( a kněží) jsou povinni modlit se breviář, tedy denní modlitbu církve, stejně tomu je i v klášteře, který jsem navštívila.
Modlitba breviáře je pro člověka neznalého poněkud složitá na orientaci v textu. Na každý den jsou určeny různé pasáže obsahující především žalmy, čtení z Bible či jiných náboženských textů, přímluvy a modlitby. Tyto texty jsou uspořádány do čtyř týdnů, které se cyklicky opakují. Různé změny nastávají v případě, že na daný den připadá nějaký církevní svátek, památka či slavnost.
Sestry se modlí breviář čtyřikrát denně - ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory, modlitba před spaním - kompletář (ten nemá cyklus opakování 4 týdny, nýbrž jen jeden).
Zážitky a dojmy z modlitby.
Společná modlitba v kapli pro mě byla nevšedním zážitkem. Recitace starobylých hymnů, žalmů a modliteb v prostředí, ze kterého duchovno přímo sálá, vzbouzejí v člověku sounáležitost s tisíciletou křesťanskou tradicí a přímo vybízejí k zamyšlení a meditaci a skýtají lidskému duchu svatý klid.
Z modliteb jsem měla vždy uklidňující pocit, i když celkový dojem poněkud kazilo to, že po všechny tři dny jsem většinou zmateně listovala vypůjčeným breviářem a to, co jsem měla říkat, jsem našla, až když sestry byly v půlce určeného textu. Jistý problém pro mě představovala též půlhodina ranního rozjímání, protože ve ztichlé kapli okolo půl sedmé ráno se mi poněkud klížily oči, zatímco ostatní sestry soustředěně rozjímaly nebo četly ve zbožných knihách.
Jídlo.
Sestry v olomouckém klášteře jí pravidelně, pestře a střídmě. Z mého nepříliš dlouhého pozorování vyplynulo, že nejdelším jídlem bývá večeře, při níž se sejdou všechny sestry. Při jídle a po něm hovoří o uplynulém dni, plánují na den další nebo také jen tak konverzují.
K snídani v době mého pobytu byl zpravidla chléb s máslem či pomazánkou nebo sladké pečivo, k dispozici byl čaj i káva, mléko nebo minerálka. K obědu byla polévka a různá teplá jídla (zapečené těstoviny, maso s knedlíky, lusková omáčka). K večeři krom čtvrtka je též teplé jídlo (např. já jsem v pondělí večer měla brambory s cibulkou). Do jídelníčku sester patří i ovoce a zelenina.
Dodržuje se i pitný režim. V jídelně jsou po celý den k dispozici zásoby minerálek a limonád, hořkého i sladkého čaje.
Atmosféra v klášteře.
Atmosféra v klášteře je až překvapivě příjemná. Sestry jsou vlídné a často se smějí. Není nouze o různé humorné situace. Například v pondělí večer sestry přemýšlely o tom, co je tanec svatého Víta. Jedna ze sester názorně předváděla, kterak se tato nemoc projevuje. Jiná rozjímala o tom, co s tím má společného chudák svatý Vít. Sestry zdravotnice se snažily podat nějaké vědecké vysvětlení, nemohly se však na ničem shodnout. Nakonec byly do jídelny přineseny encyklopedické slovníky, životopisy svatých a nějaká zdravovědná kniha, aby byla záhada o tanci sv. Víta a jeho spojitosti s epilepsií rozřešena. Poté, co bylo tajemství tance sv. Víta vyřešeno, přešly se smíchem na jiné téma.
Den odjezdu.
Den odjezdu začal v duchu stejného řádu jako dny ostatní. Po snídani jsem byla s dobrovolnicí Lenkou nakupovat věci potřebné pro klášter. Poté jsme leštily nové nože, na nichž zůstaly po odlepení cenovek zbytky lepidla, proti čemuž ráno jedna ze sester brojila. Klášter jsem opustila po obědě vybavena svačinou a jízdenkou do městské dopravy, kterou mi poskytla sestra Dagmar. Odcházela jsem s pocitem, že mám za sebou tři smysluplné a příjemné prázdninové dny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama