Výňatek z králova deníku

27. srpna 2008 v 22:06 | Lilia Livida |  latibulum draconis
Králův deník je důležitým dokumentem k pochopení toho, co hrál samostatně Legoland, ale i ke všem dějům, co se udály na Orlíku. Krom hráčů dračího doupěte to může být zajímavé snad už jen pro vyznavače aristotelské metafyziky. No, spíš pro ně než pro hráče.
Legolendova hra se sem uže nevešla, bude publikována později.

4.3. 1153
Již delší dobu uvažuji nad možností prodloužit svůj život na tak dlouhou dobu, abych měl dostatek času a sil na uskutečnění svého cíle - převzetí moci nad touto zemí, která mi jakožto poslednímu žijícímu členu rodu Morayů právem náleží.
Postoupil jsem sice značně ve studiu magie, theurgie a nyní i nekromancie, stále se však zdá, že mé schopnosti nepostačují k tomu, abych se ujal vlády v dohledné době. Získat armádu je pro mě téměř nemožné a než vybuduji nemrtvou v dostatečném počtu, může trvat i desítky let. Na to, abych svrhl rod Warennů přes sféry, nemám prostředky a než bych je získal, bylo by mi nejméně devadesát. A krom toho, žádat sféry o něco takového je více než riskantní. Jiný plán se mi zatím nejeví, vzhledem k tomu, že se nemůžu nikde ukázat, když mě lidé považují všeobecně za mrtvého.
Jedinou možností je tedy prodloužit život a zachovat si tělesnou i duševní sílu; známým prostředkem je elixír mládí, ale ten můj problém příliš neřeší; užít ho více jak devětkrát je téměř jako si podepsat rozsudek smrti. A já potřebuji více než 90 let,které tento nápoj nabízí. Jinou možností je vytvořit ze sebe nemrtvého - licha, ale popravdě se mi moc nechce potulovat se na věky věkův světem jako vyzáblá mrtvola. Pokusím se však bádat nad možností zkombinování obého. Vím, že si hraji s ohněm, ale nemám už mnoho času; je mi téměř pětatřicet a ve studiu těchto oborů jsou léta krátká časová jednotka.
11.12. 1175
Po dlouhých letech soustavného studia se zdá, že budu schopen kombinací svých znalostí magie, theurgie a nekromancie dosáhnout nesmrtelnosti. Svůj postup jsem projednával se svými nemrtvými pomocníky a jevil se funkční. Jak by to teoreticky mohlo pracovat, což bude poznamenáno dále, jsem vymyslel během dvou odpolední, však sestavit způsob, jímž by to šlo prakticky provést, a sehnat k němu prostředky mi zabralo přes dvacet let. Mezi přípravné práce jsem zařadil i elixír mládí, neboť biologický věk padesáti sedmi let se mi zdál pro budoucí vládu vysoký. Nyní, odhaduji, mám kondici asi na pětatřicet. Doufám ale, že si své mládí užiji i po přeměně.Mám sice dojem, že jsem myslel na všechno a že celá věc by měla být dokonale bezpečná. Nemohu se ale zbavit pocitu strachu před takovou proměnou. Stále znovu se vracím ke správnosti rozhodnutí stát se nekromantem a nyní i napůl nemrtvým. Dříve se mi zdálo, že musím vykonat vše, aby bylo zachováno právo našeho rodu a že něco takového jako mé osobní morální cítění či lidské touhy je luxus, který si musím být schopen odříct. Co když však právo mého vyvražděného rodu mě neospravedlňuje k tomu, abych se stavil proti přirozenosti věcí a zahodil tak spásu své duše?
Doufám, že ze mě mluví jen strach před touto zkouškou. Nyní už nemůžu couvnout. Přesné datum provedení proměny jsem stanovil na poslední den tohoto roku. Doufám, že se dožiji i toho příštího a ještě mnohých dalších.
Nyní už ale k přeměně. Praktický postup jsem pro jistotu zničil, ten teoretický ale zaznamenám, kdybych ho ještě někdy potřeboval. Vyšel jsem ze znalostí základního přediva bytí, z něhož vycházejí principy magie: Jak známo, každé jsoucno je tvořeno jednotou látky a formy, jež tvoří jeho přirozenou substanci (podstatu) [v případě člověka je přirozenou substancí něco jako lidství, člověčenství] . Změny, které je možné na jsoucnech provést, ať už působením sil fyzikálních či magických, lze rozdělit na akcidentální a substanciální. Při akcidentálních změnách dochází pouze k proměně určitých podružných jevů, které ve svém důsledku nezpůsobují, že jsoucno přestane být tím, čím je. Při změnách substanciálních však jsoucno přestává být původní jednotou látky a formy a mizí jako jednotlivina, aby nabyla jiné přirozené podstaty [tj. jiné jednoty látky a formy] .
Mnou zamýšlená změna náleží přirozeně do změn substanciálních - potřebuji převést substanci živého člověka na substanci nemrtvého, zároveň však zachovat nezměněno "to, co mě dělá mnou" - svou esenci [autor je považuje svou esenci za soubor vlastností duchovního, nikoliv tělesného rázu. Mohl by z něj tedy zbýt třeba jen shnilej mozek a v případě, že by esence zůstala zachována, byl by to pořád on]. Možné je to ovšem pouze za pravděpodobného předpokladu, že esence není přímo závislá ani na substanci, ani na existenci (mém aktuálním konkrétním bytí), protože obé na určitou chvíli pozbudu v oné substanciální přeměně, jak jsem vyvodil ze znalostí nekromantických kouzel.
Při rozboru tvorby běžných nemrtvých je nutno začít zamyšlením nad smrtí, kterážto je substanciální přeměnou, při níž bytost ztratí esenci a existenci [a samozřejmě změní tu substanci, což ovšem vyplývá z toho, že je to substanciální přeměna]. Tím se z těla stane pouhá neživotná věc (dá se to tedy charakterizovat jako živost --> neživost). Užitím kouzla Tytný chaj l met (Oživ nemrtvého) se rovněž substanciální přeměnou z této neživotné věci stává nemrtvý (neživost --> nemrtvost). Nekromant dodává existenci a esenci více méně podobnou té předchozí z magických zdrojů. (Proto nemrtví nemají duchovně nic společného s tím, kým byli před tím, a také je to důvod, proč může nekromant své nemrtvé ovládat.)
Tato fakta činí z kouzla Oživ nemrtvého banální záležitost vitální magie s trochou materiální u vyšších forem, když se akcidentálními změnami pokoušíme zabránit tomu, aby nemrtvý chrastil kostmi nebo po sobě zanechával opadávající kousky tlejícího masa. Nicméně přeměna v licha je opravdu královským úkolem nejenom nekromancie, ale snad i celé magie. (Chci zdůraznit, že za přeměnu v licha nepovažuji diletantské přenesení duše do nemrtvého těla, což by mi vzhledem k mým cílům moc nepomohlo.) Jedinou opravdovou přeměnu v nemrtvého bez stadia smrti jsem našel popsánu v jinak veskrze odporném díle šíleného, leč geniálního nekromanta, zvaného Al Zahred. Jeho úvahy vedly zpočátku stejnou cestou jako mé: našel způsob, jak oddělit svou esenci od substance a existence a zachovat ji, zároveň změnit substanci živou na nemrtvou a dodat si novou existenci z "vlastních" magických zdrojů. To je však samozřejmě něco, co nemůžu přejmout bez úprav, Al Zahred totiž nepomyslel na několik důležitých faktů. Změnou substance člověk pozbývá veškeré své lidství a zdroje, z nichž pak substanci a existenci obnovuje, silně ovlivňují esenci. Aby sehnal obrovské množství magenergie, které je na takovou přeměnu třeba, neštítil se sáhnout ke zdrojům nejtemnějším. Ty však byly silnější než on a jeho původní esenci zcela ovládly. On se tak nestal pánem smrti, jak zamýšlel, nýbrž jejím otrokem, jak je patrné z pokračování jeho zavrženíhodného rukopisu. Krom toho se také nezabýval takovou drobností jako je vzhled a ošetřil své rozpadající se tělo jen natolik, aby zvládalo základní úkony.
Musím si tedy v záležitostech magických zdrojů a akcidentálních přeměn těla počínat jinak. Abych opravdu zůstal tím, kým jsem, musím volit magenergii neutrální, tedy vlastní nebo alchymistickou. (V nekromancii samozřejmě nemůžu počítat s magenregií "dobrou", již využívají kněží). Vlastní mi nebude stačit, i kdybych se na hlavu postavil, jak zjistil i Al Zahred. On však nebyl na rozdíl ode mě theurg. Při znalosti způsobu, jak využívat alchymistickou manu i v magii kouzelnické se můžu vyvarovat chyby, kterou udělal, jen s tou malou nevýhodou, že počáteční manový kapitál bude stát nesčíslné sumy a budu muset magenergii své existenci dodávat i průběžně, což mi ovšem přijde jako malá daň za to, že zcela nezaprodám svou duši temnotě. Co se výše zmíněných akcidentálních přeměn týká, je třeba jim zamezit a po substanciální přeměně obnovit původní vazbu duše a těla, jako se to činí při tvorbě upíra, který si zanechává svou bývalou podobu jen s malými "praktickými" úpravami, což není v porovnání se zbytkem přeměny žádný problém.
čtvrtek 1.1. 1175
Pole toho, že mám možnost toto psát, soudím, že se včerejší proměna povedla. Mám však neblahý dojem, že se toho ve mně změnilo více, než jsem chtěl. Po fyzické stránce určitě a po psychické s největší pravděpodobností.
Ačkoliv mě mí služebníci od toho odrazovali, přeměnu jsem konal před zrcadlem. Teoreticky vzato jsem v něm neviděl nic strašného; přesto jsem zpanikařil, když jsem viděl, jak se má tvář propadává a bledne a oči, výraznější než kdy dřív, začínají zlověstně temně zářit. Věděl jsem, že mě čeká chvíle, kdy budu bezmocně pozorovat vlastní "smrt"- nebo spíše moment zatracení - tu chvíli ve substanciální přeměně, v níž již nemám původní existenci a ještě zcela nemám další, postrádám živou i nemrtvou substanci a existuje pouze "já" v bezbřehé prázdnotě, prosté jakékoliv naděje. Ačkoliv jsem to tedy čekal, nic mě nemohlo připravit na to, že ta chvíle bude až tak strašlivá. Za to, že ještě žiji, vděčím jen svým spolupracovníkům, kteří mě v podstatě donutili přeměnu dokončit i po té, co jsem to chtěl v tom hrozném stavu vzdát, čímž bych se odsoudil k věčné poloexistenci v oné prázdnotě. Neříkám ovšem, že být nemrtvým je pocit o mnoho lepší.
Cítím se teď vůči svým nemrtvým provinile; mám již představu o tom, co to znamená stát se jím a právě já jsem je - určitě bez jakéhokoliv práva - odsoudil vyvoláním k tak děsivému životu. Začínám vážně uvažovat o tom, že z jakéhokoliv řešení mého životního úkolu nekromancii vynechám, přestože je to jistě nyní nejmocnější zbraň v mých rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama