Po četbě Tváře baroka

24. srpna 2008 v 22:31 | Lilia Livida |  tracti docti
Jako mnoho z článků zde je i tento převzat z dopisu. Kdosi se mě kdysi ptal, jak je to s tím barokem, a poněvadž jsem zrovna tou dobou byla okouzelna knihou Zdeňka Kalisty Tvář baroka, dostalo se onomu nešťastníkovi mejlu následujícího obsahu. Nutno k jeho cti poznamenat, že výklad dočetl až do konce.

......... (nepodstatný začátek mejlu).....
......Nyní už ale k tomu chápání baroka. Myslím, že zejména baroko se
nedá posuzovat pouze z hlediska architektonického, uměleckého, případně
dějepisného, jako je tomu u starších slohů (románský, gotika, renesance už
ale ne), i když v "lepší společnosti" se všechny slohy chápou více ze
široka. Dokonce si myslím, že pokud to chci napsat nějak krátce a
nezamotat se do svých výkladů, bude snad lépe, vynechám-li právě tyto
klasická školní pojetí, která stejně asi tak jako tak znáš. Již v
renesanci, ale především v baroku nejsou totiž základem antikizující sochy
či prdelatí andělíčci, nýbrž myšlenka, nebo snad účel, "duch doby".
K pochopení myšlnky baroka ale samozřejmě musíme aspoň okrajově
zabrousit do historie. Školní dějepis nás učí, že baroko je jakýmsi
nástrojem,zbraní v rukou katolické církve a její protireformace, tedy něco
zhruba na úrovni zesílené inkvizice a upalování kacířů. Kalista toto pojetí
oprávněně odmítá a snáší k tomu spoustu erudovaných důvodů. Nemám to tu ale
po ruce, abych ti to přesně vypsala a též si myslím, že by tě to asi moc
nezajímalo. Spíš ti napíšu, proč si to nemyslím já. Primo, baroko vychází
z nejniternějších pocitů člověka. Každý, kdo je ochoten se tomu otevřít, a
to teď jako před čtyřmi sty lety, musí poznat, že není v možnostech lidí
něco takového vymyslet, nebo snad dokonce přikázat věřícím, aby něco tak
či onak nejniterněji cítili. Za druhé, baroko se projevilo nejen v
katolických zemích: setkávám se s ním i v zemích protestantských a na
stavbách, které mají s katolíky pramálo společného. Bod třetí, kterým je
logický vývoj dějin, souvisí s další pověrou, mající původ ve
zjednodušeném chápání školním, a to, že baroko je jakýmsi popřením
renesance a jejího ideálu oslavy lidství. Nikoliv - je jejím
pokračováním. Renesance byla svým způsobem povrchní -
považujíc je za nerozřešitelné, upouštěla od středověkých existenciálních
otázek typu "proč?" a uchylovala se k popisnému "jak?", bez opravdového
vnitřního záběru, který je člověku vlastní; ve chvíli, kdy byly
některé otázky "jak" rozřešeny, kdy se člověk nabažil svých schopností a
možností a dorazil jaksi na kraj a chtěl přesto pokračovat dále, bylo třeba
pokračovat do oblastí,
které už nejsou tak jisté a jasné jako ty, kterými se zabývala renesance.
A zde právě plynule baroko navazuje na renesanci. Nijak ji nepopírá, ba
naopak vyrůstá z ní a staví na ní. Je to, jako by renesance postavila dům
a baroko jej vybavilo.
Takže proč vzniklo baroko? Z výše uvedeného vyplývá, že jedním z
důvodů je jakási logická návaznost dějin a vývoje. Dlaším bodem je reakce
na společenskou situaci. Tento bod bude patrně důležitější. Období 16 a
17. století bylo pro většinu lidí velice těžké. Krom válek se v podstatě
zcela obracel a měnil svět. Středověk se svými společenskými řády v
této době nenávratně mizí a nové řády se teprve zabydlují. Nic není jako
dřív a nikdo neví, jak to bude dál.Raný novověk můžeme snad nazvat obdobím
Nejistoty. Z toho vyplývá základ, na kterém stojí barokní myšlení: vědomí
vlastní (tj. lidské) bezvýznamnosti, ono "prach jsi a v prach se obrátíš"
(tyto pocity vzbuzuje např. "zvětšní světa" - objevení Ameriky; značné
ztáty na počtech obyvatelstva ve válkách) a snaha najít jistotu, podpořit
to lidské hemžení něčím, co přesahuje vládnoucí chaos. To jsou ony hodnoty
Absolutna - Věčnost, Bůh, Řád, Smrt...v době, kdy není nic jasné a jisté,
nezbývá člověku než věřit v něco, co považuje za neměnné.
V totmo smyslu je třeba i poupravit častý výrok, že baroko se snaží
ohromit prosťáčky. Baroko se nesnaží nikoho ohromovat. To spíše lidé v
době barokní touží být ohromováni, chtějí vidět, že mají někde mocné
Zastoupení. Mohutná a pompézní barokní chrámová architektura nechce být
výrazem nezměrného majetku duchovenstva. Jen se snaží vyjádřit to, co si
člověk představuje, v co věří. Chce vyjádřit bohatství, krásu a moc Boží,
a tak je to také třeba chápat. Přehlédneme-li tento aspekt v barokních
stavbách, sndno jimi můžeme pohrdat jakožto nevkusnými a přeplácanými.
Navážu na onu lidskou "bezvýznamnost", o kterém jsem mluvila výše.
Barokní člověk se tak možná cítí, rozhodně však nechce zaplynout v
nějakém neosobním soukolí Všehomíra. i on vnímá svou jedinečnost, která je
právě umožněna vírou v Boha - jakožto dílo Boží je jedinečnou, důležitou
osobností, se kterou se jaksi "počítá", přesto však jednou z mnoha. To je
další zajímavý rys baroka, že jednota a mnohost jdou s sebou ruku v
ruce, a to nejen v tomto. Odráží se i v hudbě (viz porovnání renesanční
polyfonie a barokní hudby), naprostá ňamka je trojjedinost Boží a jistě by
se toho dalo najít víc, ale teď mě nějak nic nenapadá. Zobecníme-li ještě více
předcházející, dojdeme k dalšímu klíčovému slövu pro baroko, a tím je kontrast.
V malířství je projeven šerosvitem, jak se projevuje všeobecně v životě
barokního člověka, vyplývá s výše pospaných skutečností.
Co dál? Z toho, co jsem napsala, se dá usoudit, že baroko je strašnej
zmatek. Pravda, že to není sloh postavený na logice a rozumu, jako třeba
osvícenství. Tím je ale dána i jeho neobvyklá hloubka. V čem to spočívá, pěkně
vajádřil právě mlj oblíbený Ignác z Loyoly ve svém Duchovním Deníku, popisuje
svá mystická vidění: "viděl jsem a cítil více, než kdy byl bych schopen rozumem
pochopit..." mluvil sice o něčem jiném a tkay to není přesná citace (nemám tu
knížku sebe), ale vyjadřuje to, co chci říci. Lidský rozumprostě není schopen
rozřešit určité otázky. Poznání tohoto druhu lze dojít pouze skrz víru, jakýmsi
duchovním nazíráním, jež bylo pro dobu barokní plnohodnotným zdrojem poznání.
Vraťme se ještě k tomu baroknímu zmatku. I to se o baroku nedá říct. Jak
jsem již výše psala, je to doba plná paradoxů a kontrastů, ale ty jsou v chápání
barokního člověka vnějšími prvky. Prvkem vnitřním, a tedy pro baroko více
určujícím, je touha po Řádu, Jistotě života. Zde by se dalo použít moderní
úsloví, že "inteligent zvládá chaos".Barokní člověk se svou vírou v nadzemský
Řád jde do boje proti chaosu vezdejšího světa. I zde je ten barokní kontrast a
paradox.

Baroko je velmi rozsáhlé téma a dalo by se (a možná i mělo) toho o něm
napsat mnohem víc. Chápu ale, že je to jen pro vycvičené nervy historikovy, a ne
pro běžného posluchače.
POkud jsi to dočetl až sem, máš můj obdiv a pokud se chceš na něco zeptat, tak
už to bude upřímný úžas. ale kdyby náhodou, piš:-)
Dáno v Neznašově 16.5. L.P.2006
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama