Jak jsem jela na zápis II.

18. srpna 2008 v 20:32 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Rok se s rokem sešel a mně se v čase letního nicnedělání zachtělo opět pocítit nějaké to dobrodružství čili adrenalin, jak se nyní po modernu říká. Po milých zkušenostech z minulého zápisu jsem si řekla, že je na čase se opět zapsat ke studiu na vysoké škole. Nebyla jsem nemocná jako minulý rok a ani Brno nebylo rozkopané, takže jsem se bála, že z mého adrenalinu letos nebude nic, ale opak byl pravdou.

V šest ráno jsem čile vyskočila ze svých podušek, aby se mi dostávalo času a všechny mé ranní rituály. Tatínka, jenž mě měl vézt na vlak, jsem vzbudila taktéž v šest, ale on na to, že prý žádné ranní rituály nemá a ať ho vzbudím rozumnou hodinu. Stalo se a ponechala jsem tatínkovi na jeho nejsoucí rituály deset minut. Vyjeli jsme se zpožděním pouhých pět minut ("Vklidu, sem to pošteloval a od nás do Veselí to dám za půl hodiny!") . Na návsi tatínka jako při každé jízdě tímto směrem poslední měsíc překvapil fakt, že je objížďka. Projeli jsme se tedy po malebných jihočeských vesničkách. Zpoždění deset minut, nádražní předodjezdová káva nebude, uvědomila jsem si zlostně. Na úzkých křivolakých cestičkách směrem na Veselí se z nějakého neznámého důvodu pohyboval šnečí rychlostí olbřímí kamion. Zpoždění čtvrt hodiny. Tak to nebude vlak a zápis, ale za to bude káva, uvědomila jsem si o něco méně zlostně.
"Vklidu, jede z Plzně, to bude mít zpoždění," pravil tatínek s bohorovným klidem a dále se řítil uličkami Veselí, nic nedbaje na rozhořčené všudypřítomné cyklisty a nadávající chodce. Smykem zabrzdil před vchodem na nádraží. V čekárně bylo prázdno a paní u okýnka mě s úsměvem informovala, že rychlík do Brna odjel před dvěmi minutami. Vrátila jsem se do auta.
"Do Jindřichova Hradce. A šlápni na to, jde po nás federálka."
Kamion na spojnici mezi Veselím a Hradcem nás na rozdíl od objížďky už nepřekvapil, jakož i to, že si cílené počínal tak, aby se nedal předjet. Zpoždění jsem už raději nepočítala, v Hradci se vřítila na nádraží a zuřivě se dobývala do zavřeného okýnka. Milosrdná nádražnice mě však nakonec nasměrovala správně a já v poslední chvíli naskočila do svého právě přihasivšího se Jakuba Krčína i s jízdenkou v ruce. Rozvalila jsem se v dobytčáku a vychutnávala si uklidnění po kýženém adrenalinu.
Když jsem v Brně dorazila k budově filosofické fakulty, seznala jsem, že fronta nadšených nových studentů sahá až daleko před vchodové dveře. Podlomila se mi kolena při představě dusného posouvání se v mase mladých intelektuálů. Můj šlechetný společník - dopřej mu Alláh dlouhá léta - se postavil do fronty místo mě a já se připojila k Ianii z latinářského symposia, která se rovněž vydala na zápis a také se rozhodla čekat na pohodlnějším místě. Po půl hodině sezení na schodech nás pustili do zápisových místností. Místo jsem si vybojovala až v předposlední řadě (jako minule). Přišla jedna paní, kterou jsem neposlouchala, protože tam bylo dusno, a druhá paní, kterou jsem neposlouchala, protože jsem to už slyšela loni. Pak se utvořil předlouhý had. Já byla samozřejmě na konci. Ke stolečkům organizátorů přistoupila paní, která se dožadovala jakési zalepené obálky. Nikdo ze zapisovatelů samozřejmě nic neslyšel, neviděl, žil čestně a poctivě, vyřízení zápisu prvního studenta trvalo deset minut. Přistoupil další a opět se dožadoval nějaké podivuhodné věci. Než jsem si stihla vypočítat, kolik měsíců tam tímhle tempem budu stát, než se dostanu na řadu přišla mi smska od Ianie, že jdou čekat do šenku U Čtyřech růží. Neváhala jsem, proboxovala se frontou až ke dveřím a zamířila do oné staroslavné krčmy. Dali jsme víno, poseděli jsme a po půl hodině vyrazili zkontrolovat situaci. Fronta se od té doby posunula asi o deset metrů. Jurův exaktní spolužák z gymplu bystře vypočítal, že máme ještě hodinu. Vrátili jsme se tedy k Růžím a dali další víno. V pohodové náladě jsme vyrazili opět k zápisu. Iania a exaktní spolužák chytli taktak konec fronty, nicméně místnost vyhrazená uchazečům se jménem na L už byla hermeticky uzavřena a nikde nikdo.
"Kde jsou?!?" Udeřila jsem na jakousi paní na chodbě.
"Hm, nó, odešli asi před pěti minutama, zkuste to na studijním."
Letěla jsem na studijní a asertivně jsem se dobyla do oddělení pro přijímací řízení. Začala jsem líčit, jak mi ten zápis o kousíííček unikl (o dvě hodiny) a co teď já nebohá mohu dělat. Na výraz své bezmocnosti jsem kolem sebe mávala prozíravě připraveným dokladem totožnosti a kopií maturitního vysvědčení. Paní mě strašlivě seřvala, já tam stála a střídavě jsem se tvářila zahanbeně či se jen tupě usmívala. Když paní dorazila k myšlence, že mi patrně ujel vlak ze zahraničí, byla jsem v pokušení říci, že to není daleko od pravdy, ale raději jsem mlčela, abych zůstala filosofem, jak pravý staré latinské přísloví. Nakonec mě paní poslala do vedlejší místnosti. Tam byla jiná paní a opět mě strašlivě seřvala. Znovu jsem si vyslechla něco o rychlíku ze zahraničí, tupě se usmívala a říkala "ano, jistě…uznávám…je mi to líto, ano, jistě…."
Paní odešla do další místnosti a přes dveře jsem slyšela rozhořčené hlasy, které prohlašovaly něco o zpoždění rychlíku ze zahraničí. Bylo mi to sladce jedno. Po chvíli se vrátila jedna paní s papíry a zlostně na ně tiskala razítka.
"Tak jste teda zapsaná, slečno!" Poslední slovo vyloženě opovržlivě vyplivla a vrazila mi do ruky patřičné dokumenty. Poděkovala jsem, až k zemi jsem se poklonila a vítězoslavně pelášila opět ke Čtyřem růžím. Nad zaslouženým pressem jsem musela konstatovat, že letošní zápis se povedl ještě lépe, než ten minulý. Tedy do roka a do dne!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama