Jak jsem jela na zápis

15. srpna 2008 v 21:11 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Starší text z doby, kdy jsem komusi přes icq líčila trudné útrapy mojí cesty na zápis na první vysokou školu.

Začalo to tím, že jsem se jednoho mlhavého rána probudila se zlověstně pískajícím dechem a podivnou bolestí v krku. ,Aj,´ říkám si, ,teď mi mé zmučené tělo vrací skvělým smečem nedůstojné zacházení z brontského tábora!´ Pak jsem si řekla, že je to jen záležitost mé vůle a ačkoliv se nezdálo, že by se věc během několika dní chýlila k lepšímu, takové vzrůšo jako je čtyřhodinová cesta vlakem do Brna na zápis jsem si prostě nemohla nechta ujít.
A tak jsem v úterý plna očekávání vstala v pět ráno (toho očekávání jsem se naplnila přec noc, kdy jsem více nespala než spala, protože jsem se budila při každém pokusu polknout, což bylo poměrně často vzhledem k tomu, že nejsem prase a odmítám si v noci slintat na polštář) a vyrazila jsem s mamkou do Veselí na vlak. Původně jsem měla tedy jako samostatná vysokoškolská studentka ject sama, ale kvůli mé nesporné neschopnosti plnit základní úkony jako mluvit a trefit se do dveří, se mamka chopila mého doprovodu.
Vše mi hrálo do karet. Vlak narozdíl od mé minulé cesty do Brna měl zpoždění jen deset minut a byl natolik prázdný, že se dalo sednout i do kupé. Cesta vlakem mě však příliš nevzpružila. Ještě půl hodiny poté,co jsem z něj vystoupúila (samozřejmě politá kafem a umazaná Lučinou, abych se na zápisu prezentovala co nejlépe) se mi v hlavě ozývalo monotónní tudum-tudum pražců, jež se dadaisticky prlínalo s vytelmeným a uchichtaným rozhovorem nějakých dvou slečinek, se kterými jsem gbyla nucena sdílet svůj lebensraum ("A on mi napsál!" tudum....Jé, to je trapák! Buhehehehe...a já mu napsala, že ho fakt jako nebalim, ale on po mně furt jedé, já už fakt nevim...tudum, tudum....tak mu to napiš né?...cestující pozor! Na druhé koleji se bude popotahovat!...hihihi...tudum...) Ale opravdové problémy začaly až v Brně.
S mamkou jsme vylezly z babylónu nádraží a přispěchaly k první tramvajové zastávce. Podle pečlivě vyhledaných inforamcí z internetu jsem se měla dostat na českou, kde přestoupit na jiný prostředek MHD a odtud na Botanickou, kde jsem se měla nechat vyfotit. Tak koukám na jízdní řád, ale česká nikde! Zapotila jsem se. Ale mamka, která mezitím obstarala i lístky, mě jemně upozornila, že stojím na zastávce v protisměru. Na tej správnej právě přijížděla tramvaj. Mamka se k ní dohnala, vlítla do právě se zavírajících dveří a houkla na řidiče:
"Jedete na Českou?"
"Ne."
"Kdo jede na Českou?"
"Nikdo nejde na Českou." Omdlívala jsem. Mamka se ale nevzdala a zaútočila:
"Jak to?!? Na internetu to tak je! My musíme bezpodmínečně na Českou!"
"Tak jeďte na Komenského. To je odtud kousíček."
"A jak se tam dostaneme?"
"Tak to pojeďte se mnou." Tramvaják se ještě ochotně nabídl, že nám řekne, kdy to je. Není nad moravskou srdečnost.
S tou jsem se setkala na svém zápisovém dni ještě několikrát. Třeba hned, když jsem vystupovala z tramvaje. Protože jsem se neustále nacházela ve zmateném stavu mysli způsobeném horečkou, mamka měla volné ruce k rozvinutí svojí úchylky "zeptám se na cestu každého v okruhu dvouset metrů".
Paníí, jak se dostanu na Českou?"
"Vy asi nejste zdejší? No, to máte složité, tady je to všechno přkopané, to musíte.. (nezachytitelný proud výmluvnosti, plný odboček doprava doleva a čísel tramvajů)...hm, víte co, já půjdu radši s váma."
Paní pak s námi všude obětavě běhala a mamka s ní ještě stihla zavést téma na to, kam ta společnost spěje, co si ty lidi dovolí, to je nehorázný, tak to dřív nebejvalo. Paní nás dovcedla k botanické zahradě. Tam se však nenacházela kýžená fakulta inforamtiky, kde jsem se měla nechat vyfotit, nýbrž přírodovědecká fakulta.
Bylo mi to jedno. V hlavě mi zněly chóry nebeské a jeksi jen zvýšky jsem nahlížela prekérnost naší situace v rozkopaném Brně (i paní totiž po chvíli ztratila orientaci). Co teď? Mamka ví! Zeptáme se na cestu poblížstojící party dělníků.
"jo ulice Botanická? Ale ta přece není u botanické zahrady!" (pche, taková naivita, my\slet si, že botanické zahrady je botanická ulice!) "to musíte se takhle vrátit a doleva, doprava, rovně, dvěstě metrů..." Já, jak už jsem psala, jsem nevnímala, ale mamky GPS bylo očividně totálně zmateno. Paní, jež nás doprovázela, byla zmatena také.
" Víte co? Já půjdu radši s váma!" Nabídl se onen obětavý dělník. Něco ve mně zaalarmovalo.
Cestou z nádraží jsem totiž potkávala samé samostané studenty, kteří bez ptoblémů mířili za svými cesty. Trapas byl už jen to, že jedu s maminkou. teď bych tam ještě dorazila se suitou skládající se znejen z maminky a obětavé paní, ale ještě obětavé party dělníků. To skutečně nebylo entrée, které bych si přála.
"Ne...chrchli...my to nějak zvládnem." Vyrazily jsme a po nějaké době jsme skutečně dorazily k budově fakulty inforamtiky.
Stoupla jsem si do fronty. Po chvíli jsem vypozorovala její systém.dveře spolkly jednu osobu a další čekající se jal upravovat svůj vzhled v zrcadle. Když místnost vyplivla vyfoceného, před zrcadlo přistoupil další. Po chvíli jsem před zrcadlo předstoupila ijá. S tou tragédií se nedalo nic dělat. Smířila jsem se s tím, že budu mít další fotku, kde budu vypadat jako dosudnenalezený článek darwinova vývoje mezi opem a člověkem.
Pleskla jsem, jak jsem to viděla u dívky, jež stála přede mnou, svojí občanku před typického vyzáblého informatika, který seděl za dvěma počítači. Na jednom pařil nějakou hru a surfoval na internetu ajen tak levou ručkou pořizoval fotky zstupu nových studentů, aniž by jen vzhlédl k monitoru, kde se fotky nově příchozích obejvovaly.
"Na ten foťák se dívej!" přikázala nepřítomně. Tak se dívám. A ono nic.
Naklonila jsem se dopředu, abych to vyzkoumala. Pokoušela jsem se přemýšlet, ale mozek nějak nefungoval. Můj přemýšlivý výraz tedy musel býr kromobyčejně tupý. A v tu chvíli - cvak! Už to vidím. Nakolněná dopředu, zavřený oči, otevřená ůpusa, vlasy jako kokří uši. Celá já.
"Další!" Rozkázal inforamtik.
"Díky.." zaskčípala jsem přeskakujícím hlasem a opustila místo své velké porážky.
Pak byl znovu čas překonávání překážek tramvajové dopravy. Obětavá paní nás sice už opustila, ale podařilo se nám dostat k budově filozofické fakulty. V blízké restauraci jsem se posilnila turkem zabijákem a vyrazila na vlastní zápis.
Mamku jsem nechala sedět v restauraci, abych aspoň chvíli působila úměrně svému věku. Dospěla jsem před místnost, kde měl zápis probíhat. Tam byl bezpočet stolků, letáčků a lidí. Po zralé úvaze jsem se rozhodla nesnažit se pochopit systíém stolků a letáčků a bez jakýchkoliv inforamcí zamířila do místnosti zápisu. Už teď, čtvrt hodiny před začátkem, praskala ve švech.
Kdesi vzadu se rýsovalo několik volných míst. Vzpomněla jsem si na mamky radu, kterou mě obdařila poté, co mi musela desekrát opakovat, kde se sejdem: "Sedni si prosimtě někam dopředu, ať dobře slyšíš!" Pousmála jsem se nad tím, jaká jsem revoltérka a zamířila do předposlední řady.
"Je zde prosím místo?" Můj hlas stále přeskakoval mezi nepřirozeně vysokou polohou a sotva slyšitelným sípáním. Slečny, mezi nimiž se rýsoval volný flek, na nějž jsem doufala dopadnout, se na mě s údivem otočily.
"Hm...jo." Slečna se zvedla a já jsem prošla k prvnímu místu a z nějakého zvláštního důvodu jsem tam stála jak tvrdý y. Slečna vedle se mě zeptala, jestli chci dál. Zamumlala jsem "je mi to jedno, jak chcete vy" Nevměla jsem v úmyslu jí vykat, spíš jsem viděla dvakrát, což mě vedlo k užití plurálu. Nakonec jsem se ale přecejen svalila na místo, u nějřž jsem stála.
Již v sedě jsem prozkoumávala okolí. Slečny vedle mě měli nějaké papíry, které jsem já neměla. Zrada! Co teď? Kde se to má sehnat?
"Tam dole u toho stolku, přispěla radou moje sousedka. Tak jsem zvedla svojí druhou sousedku, přeskákala studenty sedící na schodech a pobrala všechny papíry, co na stolku ležely. Zpět na svém místě je zkoumám. Přede mnou se vynořila podivná tabulka - Seznam zapsaných studentů. Koukám vlevo, vpravo, nikdo ten papírnemá! Šoupla jsem důkaz své krádeže bezpečně do batůžku a dělala, jako že nic. Pak udeřila hodina H a zápis začal.
Přišla tam jedna paní, která nám uvedla soupis přestoupení, za který nás vyfackujou. Přišla jiná, kterou jsem nepsolouchala. Pak nám vytkli, že jsme si brali papíry ze stolku, ale že když jsme si je už vzali, tak ať si je teda vyplníme.
Nepříjemně mě překvapilo, že nebylo žádné průvodní slovo typu "Do kolonky příjmení pište pouze své příjmení!". Ve svém tupohlavém stavu bych to ocenila. Nakonec jsem však svůj papír přece jen nějak vyplnila (zas tak složité to nebylo, ale možná se budu divit, až mi v září řeknou, že jsem se přihlásila na doktorandaské studium sanskrtu) a stoupla si do dlouhé fronty čekajících na ověření. Když jsem po půl hodině posouvání se kolem zdi konečně opustila budovu filozofické fakulty, bylo mi podivně lehko. Ze všeho toho stresu jsem úplně zapomněla, že mi je blbě a s pocitěm velkého vítězství jsem rovně a samostatně zamířila energickým krokem na místo srazu s mamkou. Ve valku jsem se s blaženým pocitem, že je to už každýmu jedno, umastila řízkem a znovu upatlala lučinou. Ještě teď mám ze sebe dobrý pocit. A to i přesto, že na mojí šílenou kombinaci oborů se nejspíš nepřihlásil nikdo jiný než já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soninka Soninka | 17. srpna 2008 v 16:33 | Reagovat

Když jsi mi tohle psala poprvé, přemýšlela jsem, kdy se budu mět dostavit na tvůj pohřeb :-)

Ale nakone ses tam, děvče, docela chytla ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama