Jak psáti práci vědeckou

21. června 2012 v 23:47 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Již dlouho jsem nepsala nic na blog, jelikož jsem byla povinována užívat své výmluvnosti a bystrého postřehu na poli akademickém. Mohlo by se snad nadnést, že je to po 5 letech studia už trochu omšelá výmluva, ale čím více se za vámi kupí odstudované roky, tím více se od vás očekává, že bude produkovat učené statě, a to čím dál tím delší a učenější. Což je problém, protože s oněmi přibývajícími roky studia nejste o nic chytřejší, ba spíše naopak - typický magistr je životem zkroušený a unavený stín, který pochybuje o smyslu všeho a už se o nic nezajímá, nic si nepamatuje a ani si nic pamatovat nechce a už vůbec necítí žádnou potřebu o tom sepisovat něco, co má mít 140 000 znaků. a tak se každý naučí, jak psáti práci vědeckou, aby byla dostatečně dlouhá a právě tak napůl srozumitelná, že si náhodný čtenář není jist, jestli je to orpavdu taková blbost, jako to vypadá, nebo jestli je to vina mdlého rozumu onoho svrchuřečeného náhodného čtenáře. Níže podávám přehled osvědčených postupů, jak toho dosáhnout.
 

Země, kde se zatmívá rozum

23. února 2012 v 19:46 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Jistě si pamatujete na "Dům, kde se zatmívá rozum" z Dvanácti úkolů pro Asterixe (Ne-li, shlédnout můžete zde). V Německu není takový dům jeden, jsou tu takové domy všechny. Nebojím se říci, že celé Německo je země, kde se zatmívá rozum. Závěrečné formality musí zřejmě zahraniční student absolvovat jen proto, aby na svůj pobyt hned tak nezapomněl.

Když mluví kamenné tváře

14. listopadu 2011 v 11:50 | Lilia Livida |  ex mea vita commota
Ráda fotím. Mezi mé nejoblíbenější objekty patří různé sochy a sousoší a zejména pak jejich různě exaltované, vyděšené, podlé, veselé, důstojné, spokojené i jiné tváře. Jako by mluvily. Možná ještě více, než je fotit, mě baví domýšlet, co se asi děje v jejich kamenných hlavách. Některé výsledky své psychologické rekonstrukce najdete - na žádost Soninky - v tomto článku.
 


Jak jsem kupovala knihu

4. listopadu 2011 v 18:06 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Obvykle na dotazy intelektuálů, co že to čtu, odpovídám, že už nečtu. Není to vlastně pravda. Za poslední měsíc jsem byla z nějrůznějších důvodů donucena číst (není ani třeba podotýkat, že v originále) řeholi Benedikta z Nursie (5./6. stol.), exegetické praktiky Mikuláše z Lyry (13. stol.) a kvůli němu části Aristotela (4. stol. při.n.l), Vulgáty, korespondenci Augustina Aurelia (4. stol.) a kázání sv. Řehoře (6. stol.). Čím více jsem se nořila do textů církevních otců, tím více se stávaly realitou. I popadl mě náhle strach, že bych mohla zapomenout, že jsem člověkem 21. století a že se mám podle toho chovat. V rámci zachování své existenciální jistoty jsem se tedy vydala koupit si moderní knihu pro mé poklidné večery.

Kulturní šoky

25. října 2011 v 15:12 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Pro mě osobně byl největším kulturním šokem vcelku očekávatelný fakt, že v Německu všichni mluví německy. Mezi další nemilá překvapení pro našince u našich západních sousedů se dají též započítat ceny hospodského občerstvení, na to jsem si však již stěžovala v předchozích článcích. Jinak se v Bavorsku, přesněji řečeno ve Středních Frankách, kde se Erlangen nachází, Čech nedočká mnoha kulturních překvapení. Jinak je to ovšem pro mé známé z jiných států, především anglicky mluvících.

Rozhovory s národy a pronárody

12. října 2011 v 23:03 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Pokud jedete studovat do Německa a chcete se domluvit, nedá to moc práce. Vlastně se stačí naučit pár základních frází a slovíček. Původně jsem předpokládala, že nejlepší průpravou pro základní domluvu v Dojčlandu budou dvě základní fráze z učebnice Sprechen Sie Deutsch?, a to "Kromě piva jsem zde nebyl s ničím spokojen" a "Jdu si na bleší trh koupit flašinet." Nakonec se ukázalo, že jsem se měla raději naučit jiné, praktičtější fráze.

Jak jsem se v Německu (de)zorientovala

7. října 2011 v 15:29 | Lilia Livida |  germánská anabáze
První dva týdny erasmovského pobytu v Německu jsou zasvěceny takzvanému Orientierungskursu, což si i člověk neznalý němčiny zřejmě přeloží tak, že by měl posloužit k orientaci studentům v novém prostředí. Mám za sebou první část, která sestávala z vyřízení všech potvrzení, vysvědčení a prohlášení a ze zřízení patřičných karet, pojištění, kont a dalších nezbytných byrokratických záležitostí. Bohužel musím konstatovat, že mě orientační kurz prozatím spíše dezorientoval a zavalil papíry, ale neumím si představit, kde bych byla bez kurzu. Nejspíš už v cizinecké legii. Nebo ještě ve frontě na radnici.

Parky, stromy a lístky v Erlangen

3. října 2011 v 19:20 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Procházkami po Erlangen jsem strávila většinu neděle a pondělí, na které připadal německý Feiertag. To v praxi znamenalo, že obvykle pracovití Němci se přesunuli ze svých kanceláří na prosluněné zahrádky místních hospůdek a na oslavu sjednocení Německa se odhodlali utratit něco ze svých těžce vydělaných peněz. Já neměla ani co utrácet, ani co dělat, tak jsem se tedy loudala klikatými uličkami a parky a z četných stromů a břečťanem porostlých domů mi vítr tu a tam zavál pod nohy nějaký lístek, první vlaštovku přicházejícího podzimu.

Der erste Tag

1. října 2011 v 22:29 | Lilia Livida |  germánská anabáze
Dnes nastal veliký den v mém životě, vydala jsem se po vzoru svých předků do Němec na tzv. handl, tedy výměnný pobyt. Rozdíl je jenom v tom, že teď se tomu říká Erasmus a nejedu pracovat na statek jako mí dědové a jejich dědové, ale účel je stále stejný: navštívit jiný kraj, poznat jiný mrav, naučit se jazyku a postavit se zcela na vlastní nohy. Stejný jako před lety je však zřejmě nejenom účel pobytu, ale také jeho začátek: nikomu nerozumíte, nevíte, kde bydlíte, kde jste a co chcete a bezradně třímáte několik obrovských zavazadel.

Nádražácké humoresky II: S úchylem v kupé

24. srpna 2011 v 23:15 | Lilia Livida
O tom, jak jsem jela s úchylem ve vlaku, většina ze čtenářů tohoto blogu již zřejmě slyšela naživo. Ale napíšu to za prvé pro ty, co to ještě náhodou neslyšeli, za druhé proto, že se mi to hodí do série a za třetí také jako záznam, na který se budu dívat, až budu senilní a nebudu si pomatovat, co se dělo před minutou, natož pak před třiceti lety.

Kam dál